2. vatikánský koncil a Boží Slovo I.

20.12.2004, autor: Marcellino D´Ambrosio, kategorie: Bible

Zjevení a víra, dialog lásky

V roce 1958 na Petrův stolec zvolili příjemného starého pána s očekáváním, že bude úřad papeže zastávat jen dočasně a že je to někdo, kdo povede loď v určeném směru, dokud kardinálové nenaleznou dynamičtějšího vůdce s dlouhodobou perspektivou. O několik měsíců později tento usmívající se starý pán ohromil svět, když projevil svůj úmysl svolat ekumenický koncil, první po 400 letech. A tak se za pár let sjelo do Říma dva tisíce biskupů z celého světa spolu s armádou poradců, aby strávili čtyři roky intenzivními modlitbami a pečlivými diskusemi na téma stavu církve v moderním světě. Proč tedy papež Jan XXIII. riskoval rozhoupávání lodi? Protože viděl svět, který odpadl nejen od katolické církve, ale také od křesťanské víry.

Evropa, kdysi centrum křesťanské civilizace, se stala misií. Celý svět potřeboval nově, čerstvě a efektivně slyšet evangelium. Avšak Jan XXIII. si uvědomoval, že křesťanství bylo rozdělené a ve špatném stavu na to, aby světu nabízelo přesvědčivé svědectví. Tak, pobídnut Duchem, se papež Jan rozhodl svolat koncil, aby vytyčil směr k větší jednotě a efektivnější evangelizaci.

Zpátky k pramenům!

Aby to mohlo nastat, papež si uvědomil, že katolická církev se musí znovu seznámit se zdroji své vlastní víry a s proudy milosti, které jí poskytly život a duchovní sílu. To měla přinést obnova svátostného života spolu s obnovou biblickou, která by vedla k většímu porozumění a efektivnějšímu využívání Písma, psaného Božího Slova. Dogmatická konstituce o Božím zjevení (v krátkosti zvaná Dei Verbum, což znamená Slovo Boží), přestože je velmi krátká – pouhých 16 stran – je jedním z nejvýznamnějších výsledků práce koncilu. Tento dokument byl vydán v roce 1965 a vysvětluje, jak církev rozumí působení Božího zjevení skrze živé Boží Slovo, aby nás mohlo vést, vybízet, vyživovat a přetvářet. Všechna ostatní ustanovení koncilu předpokládají náhled tohoto klíčového dokumentu, jelikož zcela zakládají své učení na Písmu.

Dei Verbum a Evangelium

Dei Verbum bylo napsáno pro obyčejné lidi, katolíky, protestanty a také nevěřící, aby pochopili základní křesťanské poselství. Aby byl zajištěn co největší možný okruh čtenářů, dokumenty koncilu byly úmyslně napsány jazykem, kterému porozumí i neodborník. Několik prvních návrhů koncilu bylo dokonce zamítnuto proto, že mnoho biskupů považovalo jejich jazyk za příliš technický. Doporučuji každému, aby si opatřil výtisk těchto dokumentů. Každý křesťan, ať už katolík či ne, by měl znát a porozumět alespoň něčemu z učení koncilu, které se stalo jistým mezníkem.

Dei Verbum je možné ze všech dokumentů koncilu ve skutečnosti nejsnáze číst. Podělil jsem se o něj s řadou evangelických přátel, které velmi překvapil. Neměli tušení, že katolická církev tak důsledně založila své učení na Bibli. Důvodem, proč si mnoho evangelíků myslí, že katolická církev není biblická, je to, že většina katolíků, se kterými se setkali, není biblická, a tak předpokládali, že ani katolická církev není!

Mnoho evangelických křesťanů také předpokládá, že katolická církev je více o členství v instituci a vede lidi k náboženství. Oni vidí křesťanství jako výzvu ke vztahu s Ježíšem, zatímco katolicismus jako výzvu ke vztahu s institucí církve.

První odstavec Dei Verbum však jasně ukazuje, jak evangelickou katolická církev opravdu je: „Posvátný sněm naslouchá Božímu slovu se zbožnou úctou a hlásá je s plnou důvěrou veden slovy svatého Jana: ‚Zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a zjevil se nám. Co jsme viděli a slyšeli, zvěstujeme i vám, abyste i vy měli s námi společenství. Naše společenství je totiž s Otcem a jeho Synem Ježíšem Kristem’ (1 Jan 1,2-3)“

Celým důvodem k provolání Slova, hlásá Dei Verbum, je přivést lidi k živému vztahu s Ježíšem Kristem, s Jeho Otcem a se svatým Duchem.

„Proto navazuje na Tridentský a I. vatikánský koncil a zamýšlí předložit pravou nauku o Božím zjevení a jeho předávání.“ Proč byl tento dokument napsán, proč byl tento koncil svolán? Takto je vyjádřen jeho cíl, poslání koncilu – „Chce, aby celý svět slyšel poselství o spáse a uvěřil, vírou dospěl k naději a nadějí k lásce.“(DV 1) Toto je cílem: přivést každého k víře, naději a lásce.

Jinými slovy, aby každý mohl vstoupit do živoucího vztahu s Ježíšem jako Pánem a Spasitelem, Bohem jako milujícím Otcem a svatým Duchem jako s tím, kdo zmocňuje a světí.

Víra je o vztahu

Mnoho katolíků bylo vychováno ve starých časech katechismu otázek a odpovědí. Přestože to nebylo úmyslem církve, určitým způsobem si lidé z takovýchto knih odnesli, že katolicismus je souborem pravidel a principů, kterých je potřeba se držet jako třeba filosofie či programu politické strany. Katolicismus však není o ideologii, ale o vztahu. Co Dei Verbum činí jasným je, že celým důvodem, proč se nám Bůh zjevil, není podat nám informace o něm, ale umožnit nám seznámit se s tím, jaký opravdu je. Cílem zjevení je nejen vědět o něm, ale spíše jej intimně poznat.

To, že existuje Bůh, si můžeme uvědomit, když se podíváme na přírodu a uvědomíme si, že to musí být práce Mistra Konstruktéra (DV 6). Ale pohled na překrásný západ slunce nám nezjeví vnitřní život Boha jako společenství lásky tří osob. Proč nám Bůh zjevuje, kým opravdu je? Protože nám chce dát sebe a zve nás, abychom dali sebe Jemu. Koncil chtěl zdůraznit, že Bůh nás volá k život měnící intimitě s Ním. Naší odpovědí na Jeho zjevení je víra. Ta neznamená pouze „ano, věřím těmto myšlenkám“, ale „ano, akceptuji Tě a dávám se Ti.“

Víra je o důvěře a svěření se osobě

Je zajímavé, že anglické sloveso pro vyjádření aktu víry („believe“) pochází z anglosaského výrazu pro lásku („love“). V latině sloveso věřit zní „credere“, což pochází ze dvou latinských slov – „cor“ a „dare“ – neboli „vydat své srdce“. Je tedy zjevně nemožné separovat víru od lásky.

V rané církvi to bylo zřejmé v liturgii křtu, při které katechumen poprvé veřejně vyznal krédo. Předsedající se zeptal katechumena: „Věříš v Boha Otce?“ Odpověď byla: „Ano“. Lze to přirovnat ke svatebnímu obřadu, kdy katechumeni nejprve rozvážou svazek se Satanem tím, že se obrátí k západu, symbolu tmy, a trojnásobně se ho zřeknou – jeho slov, jeho činů a jeho slibů. Pak se obrátí k východu, přicházejícímu světlu – Ježíši. Když pronesli: „Věřím v Boha Otce, Syna i Ducha svatého“, byli ponořeni do vody nebo politi přes hlavu. Pak byli oblečeni do bílého. Některými církevními Otci byl celý tento děj nazýván rovněž svatebním průvodem, když nově pokřtění, oblečení do bílého a držící zapálené svíce, šli od křtitelnice do kostela, aby přijali biřmování a přijímání, obvykle při velikonoční vigilii.

II. vatikánský koncil usiluje o naše pochopení toho, že víra je odezvou celé naší osoby na Boží volání. On se nám intimně zjevuje ve třech osobách a my reagujeme tím, že se mu vydáme a slíbíme, že ho budeme následovat, kamkoli nás povede. Víra s sebou vskutku nese myšlenkové vyznání, ale také důvěru a svěření se Jemu. Je to každodenní důvěra v milost, že můžeme konat Jeho vůli. Vize křesťanského života nastíněná v Dei Verbum je dynamickým dialogem, ve kterém Bůh zjeví svůj láskyplný plán naší spásy a my mu vracíme vše, co máme a čím jsme.