A odpusť nám naše viny, jako i my...

Nejenže Boha chválíme, zpíváme mu a děkujeme mu, ale také ho prosíme, aby se nad námi smiloval a odpustil nám naše viny. Vina a odpuštění ovšem nejsou v módě. Naše doba věří v mýtus nevinnosti: „Dnes už nikdo zlo nepáchá.“ Když se něco nepodaří, je to „omylem“ nebo „z nevědomosti“. Nestává se nám, že bychom udělali něco skutečně zlého. Potřebujeme tedy skutečně odpuštění?

Tato zvláštní filosofie se v posledních několika desetiletích vyskytuje i v církvi. Byly doby, kdy se každý člověk cítil jako „ubohý hříšník“ a Bůh se zdál být přísný. Potom ale tisíce lidí s úžasem objevily, že Bůh je nekonečně milosrdný – můžeme k němu přijít, a vše nám bude odpuštěno, a přesně to také z celého srdce s radostí udělali. Co se od té doby změnilo?

Nikdo nepochybuje o tom, že Bůh je milosrdný. Jeho milosrdenství je zjevné. Zdá se však, jako bychom dokonce odpuštění už ani nepotřebovali. Kdo se dnes cítí být hříšníkem? Lidé měli dříve určitě příliš velké vědomí hříchu a trpěli tím. Všechno totiž může onemocnět, i zkroušené srdce. Nemáme ale my dnes zase poněkud málo lítosti? Příliš málo? Je opravdu otázkou, zda nám náš nedostatek vědomí vlastní hříšnosti neubližuje ještě víc, ano, zda nás nezabíjí. Člověk musí být schopen zdravé lítosti nad vlastními hříchy prostě proto, aby byl upřímný. „Řekneme-li, že hřích nemáme, klameme sami sebe a není v nás pravda.“ Tak mluvil Jan. A Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ (Jan 8,32).

Nejsme nevinní. Vím velice dobře, že jsou věci, které bych dělat neměl, a přesto je dělám, a že jsou jiné, které zanedbávám, ačkoliv bych je dělat měl. Po ránu jsem plný dobrých předsevzetí a večer musím vždycky konstatovat, že jsem zase „minul cíl“… Setkání s vlastní slabostí a křehkostí je pro nás zásadní. Nechceme-li ji vidět, nepochybně si něco nalháváme. To je jeden z klamů současné společnosti. Jistý francouzský film se jmenoval "Všichni jsou milí a myslí to dobře", ale tak to není: nejsme naprosto nevinní. Není to pravda. Máme také tendenci vidět chyby druhých, ne ty vlastní. Zlí jsou ti druzí. Máme jen velice matné povědomí o existenci svého vlastního hříchu. Zapomněli jsme, že člověk může také zažít radost, jestliže zcela upřímně přizná své chyby a lituje jich, samozřejmě pokud věří, že zde je Někdo, kdo mu je odpustí.

Neměli bychom si dělat žádné iluze o své schopnosti být věrný jak v manželství, tak v celibátu, o své touze po zisku, schopnosti lhát nebo podvádět. Možná je ale naše vina ještě větší proto, že ačkoliv díky různým komunikačním prostředkům dobře víme o lidech, kteří umírají hlady, nezměníme radikálně svůj život: nedáme si prostě ani o jeden zákusek méně. Jaký šok to asi musí být pro někoho, kdo třeba přijde do Evropy z Afriky a uvidí to neuvěřitelné množství obchodů, zatímco u něj doma se umírá hlady! Jsme vinni svým hříchem i svou netečností, a to se týká i malých věcí. Kam se poděla vděčnost? Kolikrát denně řekneme „díky“? Kolikrát denně chválíme Boha za to, že je veliký a dobrý a že nás chrání? Možná Bůh čekává, že se mu nebudeme klanět jen proto, že něco potřebujeme, ale také proto, abychom ho chválili… Neměli bychom zapomínat, že Bůh je citlivý, dokonce zřejmě velice citlivý. Jinak by za nás nebyl nepodstoupil smrt na kříži.

Ukázka je z knihy Přijď království tvé, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Použito s laskavým svolením.