Autobusová evangelizace aneb O chlebu života

Asi před devíti
lety, v roce 1995, jsem se setkala s jedním člověkem, který

mě velmi oslovil svou vírou. Díky němu se mi
křesťanství zdálo velmi přitažlivé, jeho Bůh
byl živý, něžný a milosrdný. Překvapila mě
jeho důvěra v Boha, to, jak počítal s tím, že Bůh
jedná tady a teď, že je přítomný tady a teď,
že má moc tady a teď. Zatoužila jsem také znát
takového Boha. Byla jsem čtyři roky pokřtěná, ale s
Bohem jsem udržovala spíš takový „platonický“
vztah. Měla jsem tehdy problémy sama se sebou, a tak nebylo
těžké začít prosit: „Pane, chci Tě taky tak znát.
Chci Ti taky tak rozumět, chci mít taky tak všechno
srovnané. Chci být s Tebou, chci mít s Tebou
krásný vztah. Chci Tě milovat, chci, abys mě potěšil,
utěšil, utišil, pochopil. Chci pro Tebe něco velkého
dělat, třeba jako svatý Pavel.“

Vzdychala jsem tak
téměř do umdlení, a pak mě jen tak napadlo otevřít
bibli. Tam stálo: „Do umdlení vzdychám a
odpočinutí nenalézám. Ty bys chtěl pro sebe
usilovat o velké věci? Neusiluj. Tobě dám jako kořist
život na všech místech, kamkoli půjdeš“ (Jer 45,1-5).
Nerozuměla jsem přesně, jak to Bůh myslí, ale ta první

věta byla tak přesná, že nebylo pochyb, že Bůh ke mně
mluví. Už devět let Bůh trpělivě čeká, až
pochopím, co mi řekl, a trpělivě ke mě skrze tento text
mluví.

Mluvil ke mně i na
konferenci charismatické obnovy 2003 v Ostravě.

Jedna z přednášek
byla o pokoře. O tom, že nám nesedí a nenáleží

ani pýcha, ani komplex méněcennosti, že odpočinutí
nenajdeme ani na jedné straně tohoto kyvadla. Po této
přednášce jsem si řekla: „Vždyť to jsem já a mí
malí bohové.“

Když jsem se z
konference vrátila domů, ještě jasněji jsem své
malé bohy uviděla. Touhu po ocenění a sebelítost,
hlad po chybách druhých, promítání
svých chyb do druhých a komplex méněcennosti,
touhu po moci a ukřivděnost, pýchu a sebepodceňování.

Řekla jsem si: „Vždyť
já se tím živím. To je moje jídlo. Moje
falešná obživa falešným bohům. Tady u nich hledám
své odpočinutí. Smutek i radost chci hltat a
vlastnit.“

Proto jsem si řekla:
„Když se nebudu zmocňovat ani smutku, ani radosti, když si
neúspěch ani úspěch nebudu chtít podržet,
když se jím nebudu živit, co mi chybí, Pane? Nebudu
opuštěná? Nezůstanu sama? V nejistotě? Nebudeš daleko?

S těmito myšlenkami
jsem nasedla do autobusu a tam jsem po chvíli přečetla
jakýsi inzerát-reklamu: „Ať jste kdekoli, domů se
vždy dovoláte. Dovoláte se odkudkoli.“ To by chtělo
nějaký podpis, napadlo mě, a podívala jsem se znovu.
Na konci reklamy stálo: Konto X. Napadlo mě, že díky
nevyčerpatelnému kontu kříže, kontu lásky,
můžeme stále, kdykoli přicházet a nechat se Jím
milovat, beze strachu, že si něco nezasloužíme. Všechno
jsem si cestou zapsala a připsala: „Nezmocňovat se ničeho. Ani
radost z úspěchu, ani smutek neúspěchu nejsou
mým bohem. Domů se vždy dovolám. Domů – tam, kde
jsem vždy milovaná a přijatá, u Boha.“

Přestoupila jsem do
tramvaje a zvědavě se rozhlédla po reklamách. Na
jedné stálo: „Naším cílem je najít
pro vás u nás nový domov a smysl života. Svět
nevidomých je zvláštní. Je to obrovský

prostor, kde věci existují, jen pokud je držíte.“
Znovu jsem hledala podpis. Nechyběl: Ústav pro zrakově
postižené.

Tak rychlé
pokračování mého hovoru s Bohem jsem ani
nečekala. Znovu slova přesně k věci, trefa do černého –
Bůh mi nabízí nový domov, kde nebudu slepě
bloudit a hledat útěchy, které mě stejně neutěší,
kde nebudu muset toužit po ocenění, litovat se, živit se
chybami druhých, dokazovat, že jsem k něčemu, podceňovat a
vypínat se. Nabízí mi domov, kde budu vidět,
že nepotřebuji tyto falešné bohy, nebudu už slepá.

Druhý den mě
napadlo slovo z bible, které se k tomuto rozhovoru velmi hodí.
Jsou to slova proroka Izajáše a jsou to slova, která
řekl Ježíš: „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne
pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych
vyhlásil zajatcům propuštění a slepým
navrácení zraku, abych propustil zdeptané na
svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“

Říkala jsem si:
Jak z toho ven? Myslela jsem na jeden text Starého zákona,
kde si Izraelité na poušti schovávali maso, i když
jim Bůh řekl, že jim dá obživu každý den, a jak se
jim toto maso kazilo.

Jednu z nedělí
poté bylo celé čtení při nedělní mši
o pravém pokrmu. O Izraelitech na poušti, o prvních
křesťanech, které sv. Pavel vyzývá, aby se
zbavili starého způsobu života, aby přestali být
lidmi starými, ženoucími se za klamavými

útěchami, o tom, že Ježíš, daný nám
na kříži a v eucharistii, je chléb života.
Pravý chléb. Máme se proto sytit tím, že
nás tak velmi miluje, máme uvěřit v jeho lásku
a nechat se milovat. Ježíš je tím pravým
pokrmem. Můj rozhovor s Bohem tedy pokračoval.

Ten den jsem si koupila
časopis a v něm bylo napsáno: „Uvěřit Ježíši
znamená otevřít se jeho nekonečnému daru.“
Opustit domnělé jistoty a uvěřit v možnost žít
jiným, ničím neomezeným životem. Proto
potřebuješ víru, neboť tento život je tak nesmírný,
že ho nemůžeš svou myslí ani obsáhnout. Je to život
věčný. Ježíš tě přišel naučit, jak se máš
zbavit dřívějších způsobů života, abys přestal
být člověkem starým, který se žene za
klamnými nadějemi.

Tento nový život
si však žádá zcela jiný pokrm. Ježíšem
zaslíbený pokrm je něco mnohem víc než jen
strava. Je to sám život. On říká: „Já

jsem chléb života.“ Ježíš sestoupil z nebe a dal
život světu. To, čemu máš především uvěřit, je
skutečnost jeho nekonečné lásky k tobě. Uvěř jeho
slovu. Jak by ti nedal všechno ostatní, když ti dává
sám sebe?

Rozhovor dosud
nekončil.

V inzerátu v
tramvaji před několika týdny se mluvilo o obrovském
prostoru, kde žijí slepí a kde věci existují,
jen pokud je člověk drží v ruce – pro mě přeloženo
duchovně slepí, kteří se drží svých
jistot a falešných bohů a po pár týdnech se
mluvilo o nesmírném životě, který není

možné ani myslí obsáhnout a který mi Bůh
nabízí.

Ještě jedno slovo z
bible se na oné přednášce o pokoře na konferenci
četlo: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a
jste obtíženi břemeny, a já vám dám
odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť
jsem tichý a pokorného srdce a naleznete odpočinutí

svým duším. Vždyť mé jho netlačí a
břemeno netíží.“ Pro mě přeloženo:

„Já, Ježíš,
jsem láska, kterou hledáš. Já tě ocením.
Já tě nasytím. Pojď, vyměníme si své

kříže. Dej mi své starosti, smutky, rány, své
touhy po ocenění. Já ti dám svou lásku,
své tělo, svou krev, svůj život. Odpočiň si od toho
stálého hledání útěchy. Já

jsem ten, koho hledáš.“