Až uvidí, budou se radovat

1. Dnes jsme již třikrát slyšeli z evangelia o vzkříšení našeho Pána... 2. ... Co říká Lukáš [o dvou učednících, kterým se Pán zjevil na cestě]? Cosi zadržovalo jejich oči, takže ho nemohli rozpoznat (Lk 24, 16). A co řekl Marek? Zjevil se jim v jiné podobě (Mk 16, 12). ... Proto, bratři, ... jak si doufám pamatujete ze včerejšího čtení, jejich oči se otevřely, když vzdal díky a lámal chléb (Lk 24, 30). Co myslíte? Otevřely-li se v tu chvíli jejich oči, šli snad po cestě sním s očima zavřenýma, a přesto věděli, kam došlápnout, když měli oči zavřené? Jejich oči se otevřely k poznání, nikoli ke zření. A také náš Pán Ježíš Kristus mluvil s lidmi nepoznán před lámáním chleba, při lámání chleba jej však rozpoznali, neboť je možné jej rozpoznat právě tam, kde se přijímá věčný život. Je přijímán jako host ten, kdo připravuje domov v nebi. Podle evangelisty Jana totiž říká: „V době mého Otce je mnoho příbytků, kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já“ (Jan 14, 2). Pán nebes se rozhodl, že bude na zemi hostem, poutníkem ve světě ten, skrze něho byl svět stvořen. Svolil k tomu, aby se stal hostem, abys mohl mít požehnání, když jej přijímáš, a to ne proto, že by toho potřeboval, když přišel jako host.

3. V době hladu Pán sytil svatého Elijáše s pomocí havrana. Tak tomu, kterého pronásledovali lidé, sloužili ptáci. Přinášel havran božímu služebníku ráno chléb a k večeru maso. Ten, jehož Bůh živil s pomocí služebníků-ptáků, tak nestrádal. A přesto, ačkoli Elijáš netrpěl nouzí, poslal jej k vdově do Sarepty a řekl mu: „Vstaň a jdi k té vdově, bude tě opatřovat potravou“ (srov. 1Kr 17, 9). Scházelo Bohu něco, aby musel posílat Elijáše ke vdově? Ale i kdyby Bůh svému služebníku vždycky dopřával bez lidské služby chleba, jak se odplatí oné vdově? Je tedy poslán ten, jenž není v nouzi, k té, která je v nouzi, ten, jehož nepálí žízeň, k žíznící a říká jí: „Jdi a vezmi mi trochu, abych se najedl“ (srov. v. 10-11). Sama měla málo k jídlu a pak měla zemřít. Odpověděla mu, kolik má, a prorok jí odvětil: „Jdi, nejdřív přines mně“ (srov. v. 13). Ona nepochybovala a přinesla mu. Nabídla stravu a přijala požehnání. Svatý Eliáš požehnal džbán na mouku a láhev na olej. Mouka v domě již docházela a oleje zbývalo jen na dně; bylo přidáno požehnání a z oněch nádob se staly zásobárny. Lahvička oleje se stala studnou, trocha mouky vydala na víc než nadmíru úrodná sklizeň.

4. Nechybělo-li nic Elijášovi, chybělo snad něco Kristu? Proto nás, mojí bratři, svaté Písmo napomíná, že ačkoli Bůh mohl nasytit množství svých služebníků, přesto je přivádí do nedostatku, aby nalezl pracovníky. Nikdo ať se nevypíná, že dává chudému – Kristus se stal chudým. Nikdo ať se nechlubí, že přijal hosta – Kristus se stal hostem. Lepší je ten, kdo je vítán, než ten, kdo vítá. Bohatší je ten, kdo dostává, než ten, kdo dává. Obdarovaný vlastnil všechno. Dárce přijal od obdarovaného to, co daroval. Nikdo ať se tedy nepyšní, mojí bratři, když dává chudákovi, ať si neříká ve svém srdci: „Já dávám, on dostává. Já mu poskytuji ubytování, on potřebuje střechu nad hlavou.“ Možná toho, co sám potřebuješ, je mnohem víc. Možná je tvůj host spravedlivý – on potřebuje chléb, ty pravdu, on střechu, ty nebe. Jemu scházejí peníze, tobě spravedlnost.

7. Možná si říkáš: „Jak blažení jsou ti, kteří mohli přivítat Krista! Kdybych jen tenkrát žil! Kdybych jen tak mohl být jedním z těch dvou, které nalezl na cestě!“ Vyjdi na cestu, Kristus bude vždy tvým hostem. Opravdu myslíš, že už není možné, abys přijal Krista? Říkáš: „Jak je to možné?“ On už vstal z mrtvých, když se zjevil svým učedníkům, vstoupil na nebe, kde je po pravici Otcově. Nepřijde než v posledním věku soudit živé a mrtvé, přijde ve slávě, nikoli ve slabosti, bude předávat kralování, nebude hledat pohostinství. Uniklo ti, co řekne, až bude dávat království? „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili“ (Mt 25, 40). Bohatý člověk trpí nedostatkem až do konce světa. Netrpí nedostatekem ve své hlavě, ale ve svých údech. Kde mu co schází? V kom trpí, když říká: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ (Sk 9, 4; 22, 7). Ujměme se Krista. Je s námi v těchto (potřebných), je s námi v nás. Neříká nadarmo: „Já jsem s vámi až do skonání věků“ (srov. Mt 28, 20). To čiňme a rozpoznávejme Krista v dobrých skutcích, nikoli tělesně, ale srdcem, nikoli tělesným zrakem, ale očima víry. Protože jsi viděl, uvěřil jsi, říká jednomu svému nevěřícímu učedníkovi, když řekl: „Dokud se (jej) nedotknu, neuvěřím“ (srov. Jan 20, 25). Pán na to: „Pojď, dotkni se a nepochybuj“ (srov. v. 27). Dotkl se jej a zvolal: „Můj Pán a můj Bůh!“ (v. 28). Pán (odvětil): „Že jsi mě viděl, věříš“ (v. 29). To je celá tvá víra, že věříš tomu, co vidíš. Chválím ty, kteří neviděli a uvěřili, neboť až uvidí, budou se radovat.“

Překlad David Vopřada, text byl s laskavým svolením převzat z ut inducerent a terra aliquantulum