Bílá sobota našeho života
Východní ikona Vzkříšení ukazuje Ježíše sestupujícího mezi mrtvé. Má na sobě bílé šaty naznačující Kristovo oslavení, Život, který smrt nemohla přemoci. Ježíšovo vítězství podtrhuje spoutaný ďábel ležící u jeho nohou. Ježíš stojí nad dvěma otevřenými hroby a za ruku z nich vyvádí Adama a Evu a v nich celé lidstvo podrobené otroctví hříchu a smrti.
Tato ikona nevykresluje jen to, co se stalo o oné první Bílé sobotě, kdy Kristovo tělo leželo v hrobě, ani pouze nepředjímá naše vzkříšení na konci času. Může se naplňovat v našem životě každý den. Tak jako smrt nestojí jen na konci našeho života, ale celý jí je poznamenán, tak se i Ježíšovo sestoupení pro nás do říše smrti uskutečňuje stále. Ježíš zlomil moc smrti a ďábla nad naším životem a my můžeme z tohoto vítězství žít.
Ježíš vstupuje do každého mého „hrobu": do mé slabosti, do všeho utrpení a bolesti, do chvil, kdy se mne dotkne smrt někoho blízkého, do smutku a beznaděje, do mých obav a strachu, do okamžiku neúspěchu, nepřijetí a samoty, do každé temnoty, kterou procházím, do vztahů, které se rozpadají, do všeho, co je v rozkladu... Zkrátka všude tam, kde neprožívám plnost života, ke které mě Bůh stvořil. Ježíš přichází jako ten, kdo mi rozumí, protože tím vším prošel, přichází, aby mi byl nablízku, aby otevřel i můj hrob, podal mi ruku a vyvedl mě ven.
„Probuď se, spáči, přece jsem tě neučinil proto, abys prodléval spoutaný v podsvětí. Vstaň z mrtvých, neboť já jsem život těch, kdo zemřeli. Vstaň, dílo mých rukou, vstaň můj obraze učiněný k mé podobě. Vstaň a vyjděme odtud. Neboť tys ve mně a já v tobě, jsme přece jedna nedílná osoba.
Vstaň, vyjděme odtud! Nepřítel tě vyvedl z rajské země; já už tě neusadím do ráje, ale na nebeský trůn. On tě zahnal od stromu života, který byl předobrazem; avšak já jsem sám život, a kle, jsem s tebou spojen. Určil jsem cheruby, aby tě opatrovali jako služebníci a přikazuji jim, aby tě měli v takové úctě, jaká přináleží Bohu." (Starobylá homilie)
Tajemství Bílé soboty nám může být velmi blízko.