Boží slovo a Boží Duch

Vnitřní vztah mezi evangelizací a Duchem svatým nemůže nikdo vyjádřit lépe, než to udělal Ježíš o velikonočním večeru. Zjevil se apoštolům ve večeřadle a řekl jim: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého“ (Jan 20,21-22). Zároveň s předáním poslání apoštolům, aby šli do celého světa, jim Ježíš dal také prostředek k plnění tohoto poslání a tento prostředek jim udělil – příznačně – tím, že na ně dechl.

Tento vnitřní vztah mezi slovem (dabar) a dechem nebo duchem (ruah) je zřejmý ještě z jiných míst v Bibli, kde je na rozdíl od češtiny „duch“ ženského rodu a „slovo“ rodu mužského! Jedná se o dvě velké síly, které tvoří svět a hýbou jím: „Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst všechen jejich zástup“ (Žl 33,6). „Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů“ (Iz 11,4). Proroci byli považováni za lidi slova a rovněž za lidi Ducha. Vánek je slovo, které na ně „sestoupí“ a ustanoví je proroky, vánek je „duch Páně, duch Hospodinův“ (Iz 61,1), který vykoná tentýž úkol. „Můj duch, který je na tobě, a má slova, která jsem vložil do tvých úst, nezmizí z tvých úst ani z úst tvého potomstva, ani z úst potomstva tvého potomstva – pravil Hospodin – od tohoto času až na věky“ (Iz 59,21).

Mezi dvěma zmiňovanými skutečnostmi je dokonalá vzájemnost, která má svoje vzdálené kořeny v samotné Nejsvětější Trojici. Duch vychází „skrze“ Syna, ale také Syn je zrozen skrze Ducha. Ve zjevení nám Duch dává slovo („lidé oznamovali Boží výroky proto, že je k tomu přiměl Duch svatý“ – 2 Petr 1,21) a zároveň totéž slovo – Písmo –, jestliže je čteme s vírou, nám dává Ducha svatého. Ve vykoupení je zřejmá podobná výměna: ve chvíli vtělení nám Duch daruje živé Boží Slovo, jímž je Ježíš, „počatý skrze Ducha svatého“; zatímco ve velikonočním tajemství Slovo, které se stalo tělem, z kříže dává Ducha svatého církvi.

Ukázka je z knihy Tvé slovo mi dává život, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.