Bůh Velikonoc

Jak je možné proměnit
zkušenost se smrtí ve zkušenost kladnou? Jak
změnit chod věcí, který míří
neodvratitelně ke smrti? Podívejme se na tento problém
z pohledu dvou evangelních textů o vzkříšení
Ježíše Krista. Přesněji, pohlédněme
na několik evangelních postav, které prožily
traumatický zážitek smrti, aby později objevily,
jak se z této zkušenosti rodí nové a
neočekávané horizonty lidského bytí.

Uspořádání
tohoto článku bude tedy dostatečně jednoduché,
i když pro porozumění obsahu textů je třeba
jistého úsilí. Výchozím momentem
je zkušenost se smrtí. Poté uvidíme, jak
evangelium popisuje tuto zkušenost a sleduje stezku, která
míří k pozitivnímu závěru
situace, která vypadá jako bludný kruh.

I. Zkušenost se smrtí

Zážitek smrti je pro učedníky
stejně jako pro každého z nás vždy zkušeností
se smrtí drahé osoby. V jiném případě
je možné mluvit pouze o uvědomění si nebo
abstraktním poznání smrti. Smrt vstupuje do
života každého z nás velmi skutečně, skosí-li
blízkou a milovanou osobu. Definitivní a neodvolatelný
konec životního a hlubokého pouta s osobou, která
byla součástí našeho každodenního
horizontu nebo našeho citového vesmíru, se zdá
na první pohled nepřekonatelný. Tento zlom jako
takový může být konečný. Neexistují
jiné možnosti. Smrt je cestou bez návratu – jinak
by nemohla existovat. Tato zkušenost se učedníků
dotýká, když je vzat „jejich“ Ježíš
Kristus, který se stal zásadní osobou v jejich
životě. Lze říci, že už doopravdy bez Ježíše
Krista nemohou žít, neboť on pro ně nebyl pouze
„přítelem“, drahým člověkem,
ale klíčem celé jejich existence. Učedníci
vsadili všechno na Ježíšův projekt budování
nového světa, „království“, jež
ohlašoval. Jejich život se však spolu s ukřižováním
Ježíše Krista nezastavil.

Proč?

II. Proč evangelium nekončí
se smrtí hlavního hrdiny?

Evangelium se s zážitkem
smrti vyrovnává vícekrát. Nejdojemnějším
vyprávěním je zřejmě příběh
o smrti a vzkříšení Lazara v Janově
evangeliu (kapitola 11) a příběh o smrti a vzkříšení
syna naimské vdovy (Lk 7,11-17). Nejdramatičtější
je však vyprávění o smrti samotného
Ježíše, neboť s touto smrtí přichází
vniveč celý životní projekt jeho učedníků.
Během několika málo hodin procesu, odsouzení
a smrti je jejich sen o odlišném světě
roztříštěn o zeď lidského
nepochopení a krutosti. Neztratili pouze drahého a
milovaného člověka, ale ztratili chuť žít.

Evangelium však neuzavírá
tato smutná poznámka. Historie překvapivě
nekončí podobně jako mnohé jiné
povídky smrtí hlavního hrdiny. Zvykli jsme si
asi příliš na fakt, že po pašijích a
Ježíšově ukřižování přichází
bezprostředně zpráva o vzkříšení,
takže nám to již nepřijde divné. Odkud se objevuje
tato část příběhu, která jde
jaksi až za smrt?

Odpověď, která je
nabíledni a kterou dá každý věřící
křesťan, zní: Ježíš třetího
dne po své smrti vstal z mrtvých.

Problém je ale o něco
složitější, než se na první pohled zdá,
protože je třeba se dozvědět, jak došlo
k „objevu“, že byl Ježíš vzkříšen.
Obsahují-li evangelia vyprávění o
vzkříšení, znamená to, že někdo
měl „kontakt“ – je-li možné tohoto
slova použít pro zkušenost tak neobvyklou – s
Ježíšem po jeho smrti a našel nový
způsob, jak toto „setkání“ popsat.

Vzkříšení
jako takové mohlo velmi dobře zůstat skryto. Kromě
toho – a na tomto bodě je nutno trvat – kanonická
evangelia nepopisují nikde okamžik vzkříšení.
Mluví pouze o „zjeveních“ vzkříšeného
Ježíše, nebo modernějším jazykem
řečeno, o okamžiku, ve kterém učedníci
„objevují“, že dějiny nekončí ve
chvíli, kdy kámen uzavře vchod hrobu, do kterého
bylo pohřbeno tělo ukřižovaného. Dva z popisů
těchto zážitků jsou zvlášť
význačné – zjevení učedníkům
na cestě do Emauz (Lk 24) a zjevení Ježíše
Marii z Magdaly (Jan 20).