Bůh chce změnit tvůj život

Jedním ze zvláštních rysů charismatické obnovy je skutečnost, že začala mezi křesťany jiných denominací. Jako katolík jsem si to intenzivně uvědomil a pochopil jsem, že nám tady Bůh říká něco velmi důležitého. Když jsem znovu začal věřit v roce 1976 a byl jsem pokřtěn křtem Ducha svatého, ti, kdo se mnou mluvili a pomáhali mi, byli anglikáni a baptisté. Když se o několik měsíců dříve k Pánu obrátila moje žena Sue, která je anglikánka, byla to svědectví baptisty a katolíka, která na ni nejvíce zapůsobila! Jsem si proto plně vědom toho, co dlužíme našim bratrům a sestrám v jiných částech těla Kristova. Pán používá každého křesťana, který je otevřený této zvláštní milosti, a tím nás nutí znovu přemýšlet o našich představách, jak by měl Pán jednat. Ke mně se Pán dostal následujícím způsobem:

Narodil jsem se v křesťanské rodině. Moje matka byla pravověrná katolička a otec byl anglikán, byla ale válka, otec byl poslán do zámoří a my jsme žili s dědečkem a babičkou. Mám ještě matné vzpomínky na to, že jsem chodil do kostela a do nedělní školy, a když mi bylo deset let, odešel jsem studovat na renomované katolické lyceum. Po ukončení studia jsem byl přesvědčen, že jsem skutečně věřící, a považoval jsem se za aktivního křesťana – spíše intelektuála.

První otřes zasáhl toto mé bezpečně chráněné duchovní prostředí na univerzitě v Durhamu, kde jsem se setkal s lidmi, kteří byli hluboce přesvědčeni o jiných filosofických názorech na svět a o jiných náboženstvích – mnozí z nich byli přesvědčení ateisté, schopní v diskuzích úspěšně obhajovat své názory. Tváří v tvář těmto lidem jsem začal pochybovat o tom, zda není moje katolická víra jen jednou z mnoha možných cest, a postupně jsem přestával pravidelně chodit do kostela. Nesvádím vinu na nikoho, ale něco mi v mém křesťanství chybělo a já jsem byl úplně bezmocný tváří v tvář oponentům, se kterými jsem se setkával. Pozitivem mého studia na univerzitě byla skutečnost, že jsem se setkal se Sue, která pocházela z presbytariánské rodiny ve Walesu, ale byla konfirmována v anglikánské církvi. Postupně však dospěla k přesvědčení, že si člověk Boha vymyslel proto, aby plnil jeho zvláštní přání – a protože věda dnes zná odpovědi na všechny otázky, není křesťanství potřeba. Já jsem sice tak daleko nedošel, ale Bůh v mém životě už neměl žádný skutečný význam. Měli jsme svatbu rok poté, co jsme opustili Durham. Mohli jsme o sobě mluvit jako o šťastném a úspěšném páru s dvěma milými dětmi, Bůh však neměl, kromě občasných návštěv kostela, v našem událostmi nabitém životě žádné významné místo.

Spřátelili jsme se s Colinem a Janet, anglikánským párem, který žil v protějším domě, a jednou nás Colin pozval do diskuzní skupiny, kterou právě zakládali a kterou tvořili členové z různých křesťanských církví. Upřímně řečeno, té myšlenky jsme se zhrozili, ale ze zdvořilosti jsme se rozhodli přece jen přijít na první setkání. Ten večer, to byla úplná katastrofa – bylo to ještě horší, než jsem si představoval. Všichni zdvořile a nekonečně dlouho diskutovali a my jsme se zařekli, že už tam nikdy nevkročíme, i když Sue se docela dobře bavila tím, že odváděla hovor od tématu a komplikovala diskuzi citováním legend a mýtů. Z neznámých důvodů jsme tam ale šli i podruhé, a tentokát to bylo úplně jiné.

Jim a Ina, dvojice z místní baptistické církve, začali mluvit o Ježíši Kristu jako o někom, kdo je živě přítomen v jejich životech – kdo je součástí všeho, co dělají, kdo je tak skutečný jako osoba sedící vedle nich. Udivilo mne to – nepamatoval jsem si, že by někdy přede mnou někdo takovým způsobem o Ježíši mluvil. Velmi se nás to setkání dotklo, vraceli jsme se domů s pocitem jakéhosi neklidu a doma jsme o tom spolu dlouho povídali. Jestliže mají, pokud jde o Ježíše, pravdu, jak je to vlastně s námi? Chce se Bůh skutečně účastnit na detailech našich životů? Jak si mohli být tak jistí a mluvit s takovou odvahou? Proč byli tak jiní, než jsme my?

Za pár dní jsem musel odjet na služební cestu, a když jsem se vrátil, viděl jsem na Sue, že se něco změnilo. Jemnými dotazy se mi podařilo zjistit, že ji navštívila Ina a že Sue začala číst Bibli. Jednou večer se sama rozhodla odevzdat svůj život Ježíši Kristu a prožila to, o čem jsem se později dozvěděl, že se nazývá křest Duchem svatým.

Mne pak tato nová skutečnost zanechávala zmateného, žárlivého, trochu revoltujícího, ale s nepříjemným vědomím nedostatků mého vlastního duchovního života. Sue citlivě vnímala, co ve mně bojuje, a neudělala nic, čím by mě vyvedla z míry nebo co bych vnímal jako její přímý nátlak. Bohatě stačilo to, jak se Sue měnila přímo před mýma očima – všimly si toho i děti. Nevěděl jsem, co si počít. Byl jsem příliš pyšný, než abych dokázal padnout před Bohem na kolena a uznat, že ho potřebuji. Konec konců jsem byl pokřtěný, biřmovaný křesťan, a tak jsem v sobě nesl Ducha svatého. Proč to tedy nefungovalo? Proč mi úplně chyběla jistota, důvěra a dynamická víra v Ježíše Krista? Začal jsem hledat to, co mi chybělo, a doufal jsem přitom, že si toho nikdo nevšimne.

Jednou jsme byli v Chorleywoodu v anglikánském kostele svatého Ondřeje na dětské bohoslužbě. Když skončila a my jsme odcházeli, zdvořile jsem podal ruku knězi a řekl jsem mu, že se mi velmi líbila bohoslužba i jeho kázání. Podíval se mi přímo do očí, ale nic neříkal. Zamumlal jsem pár dalších frází a velmi jsem si přál, aby něco řekl nebo aby aspoň pustil moji ruku. Po chvíli tíživého ticha přece jenom promluvil.

„Znáte opravdu Boha? Víte, jak moc vás miluje a že chce změnit váš život? Rád bych se s vámi pomodlil!“

Půl kostela se dívalo na to, jak mne vedl uličkou do kostela, kde jsme společně poklekli. Modlil se prostými, krásnými slovy – nejprve anglicky a potom nějakým mně úplně neznámým jazykem. Když jsme pak spolu pili šálek kávy ve společenské místnosti, čekal jsem od něho nějaké vysvětlení, ale žádné nepřišlo.

Druhý den jsem šel do své kanceláře v centru Londýna, protože jsem ale nebyl schopen se soustředit, rozhodl jsem se trochu projít a při tom jsem zašel do malého katolického kostela. Jak jsem tam tak tiše seděl, pocítil jsem najednou kolem sebe Boží přítomnost, jeho moc a lásku. Tuto zkušenost se mi nikdy nepodařilo slovy dobře vyjádřit, jak jsem tam ale seděl a cítil se zcela naplněn Boží láskou, ztratil jsem naprosto pojem o čase a prostoru. Uvědomil jsem si mnoho špatného, čeho jsem se ve svém životě dopustil, modlil jsem se anglicky a potom slovy, kterým jsem nerozuměl, ale která jediná byla schopna vyjádřit lásku a štěstí, kterých bylo moje srdce plné. Najednou jsem si uvědomil, jak ubíhá čas – byl jsem tam už tři hodiny! Když jsem spěchal zpátky do své kanceláře, vnímal jsem, že se na mne lidé upřeně dívají. Bylo na mně něco vidět? Bylo opravdu něco neobvyklého na někom, kdo běžel centrem Londýna a zpíval si ve tři hodiny odpoledne nahlas: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu!“?

Toto všechno se stalo v roce 1976, a jak léta plynula, zapojoval jsem se čím dál víc do života církve na místní, národní a později i na mezinárodní úrovni. Brzy jsem si uvědomil, že není v mých silách zvládat současně tuto angažovanost a svoji práci ředitele marketingové společnosti. Po mnoha modlitbách a po ujištění prostřednictvím prorockého slova jsem v práci nabídl svoji rezignaci. Moje společnost ji ale neakceptovala, přála si, abych zůstal, a současně mi poskytla čas, který jsem potřeboval na své křesťanské aktivity. Nemohu tvrdit, že by to bylo vždycky jednoduché. Prošli jsme i složitými obdobími, zvlášť pokud jde o finance. Kromě jiného mi ale moje situace umožnila přijmout místo předsedy Mezinárodní rady katolické charismatické obnovy, jejímž prostřednictvím jsem získal příležitost poznat církevní struktury a hierarchii a zamilovat si je. Díky tomu už chápu důležitost hierarchického i charismatického rozměru církve a i když se osobně velmi nasazuji v práci pro usmíření a jednotu těla Kristova, zrálo a rostlo také moje poznání onoho bohatství, jaké v sobě nese moje vlastní katolická tradice.

Když se ohlížím zpátky, mohu jenom děkovat Bohu za to, co v mém životě v roce 1976 započal. Pochopil jsem, že máme-li žít svůj život v plnosti všeho toho, co pro nás Bůh připravil, naše dětské křesťanství se musí nejprve stát životaschopným v síle Ducha svatého. Způsob, jakým se k tomu dojde, bude pro každého z nás jiný, protože náš Pán není Bohem metod a technik, ale je Bohem vztahů. Je příliš snadné pokusit se žít jako křesťané z vlastních sil, neuspět v tom a ztratit iluze. Jsme všichni jenom lidé, založení citově právě tak jako intelektuálně, a potřebujeme dovolit Boží lásce, aby se dotkla našich srdcí i našich myslí. Potom nás Ježíš Kristus pokřtí svým Duchem svatým a pozve nás, abychom mu sloužili novým způsobem. Náš život se tím už navždycky změní. To je ale jenom začátek – čeká nás mnohem, mnohem více. Jedno už vím zcela jistě – milost Letnic se nám nabízí, abychom z ní žili.

Ukázka je z knihy Letnice jsou pro život, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.