Bůh to může udělat znovu I.
Ten titul mi utkvěl v paměti. Vyjadřuje to, co prosakovalo všemi příběhy z té knihy přímo do pouště mých nadějí a bláznivých snů: ”Bůh to může udělat znovu”. O jakých snech mluvím? Jen blázen by si otevřel Bibli na konci Markova evangelia, přečetl si, co tam stojí, a řekl si: to se může dít i tady a teď. Totiž... je to opravdu tak bláznivé - věřit, že Marek 16,15 a dál platí i dneska? Možná jste se ještě nesmířili s tím, že se “to stávalo za dob apoštolů, ale dnes už ne”. Lidi, já jsem se s tím taky nesmířila. A... ani Bůh se s tím ”nesmířil”. Jednou řekl: “Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení (...)”... a co řekl, není promlčeno. Platí to stejně silně, jako když to Ježíš vyslovil.
Ta, kterou jsem už zmínila, jednou napsala: “Jestli je v nebi nějaký smutek, pak si myslím, že to bude tehdy, až uvidíme, co jsme mohli a měli mít, co s námi a skrze nás chtěl učinit; avšak byli jsme příliš neznalí, nebo se nám nedostávalo vize, takže jsme mu tady postavili překážku a tamhle ho omezili. A přesto jsme po celou tu dobu měli zaslíbení od samotného Mistra: ´Kdo ve mne věří, bude činit skutky, které já činím, a ještě větší.´”
Proč to píšu? Každý z nás má nějaký citát, který nás motivoval, postrčil, povzbudil v hledání. Od Kathryn Kuhlmannové a mnoha dalších jsem se naučila, že Bůh dává duchovní dary i dnes. A veliký objev pak pro mne byl, že důvodem toho všeho je evangelizace a misie: Boží touha, aby jednou před jeho trůnem stáli lidé ze všech ras, kmenů, národů a jazyků (Zjevení 7,9). A že uskutečnění téhle jeho touhy není na něm, ale na nás!!!
I když tady budu mluvit o sobě, není tenhle článek o mně. Je o vás a o Bohu, a o vašich společných touhách. A o tom, že jejich pomocí vás Bůh může vést krok za krokem - tam, kam byste se sami od sebe nikdy nevydali. Tam, kde se vaše touhy naplní.
Ty moje mi daly odvahu se Boha ptát, odvahu hledat, doufat, křičet a brečet do tmy, důvěřovat a zatínat zuby... za minulých osm let mě provedly Anglií, Rakouskem, Maďarskem, Bosnou, Indií, Slovenskem, Čechami... A taky mě dostaly do problémů a krizí... a všechno to stálo za to!
Doufám, že vás následující vyprávění povzbudí. Píšu o sobě, protože mě o to poprosili. A říkám si: Dobře, napíšu. "...ať se zaraduje srdce těch, kteří hledají Hospodina." Jinak - jsem na cestě, která sotva začala, někdy selhávám, a snažím se hledat - tak jako vy. Tak...a teď už dost vysvětlování, a já začnu... od bojácného semínka, které rostlo a rostlo.
Jmenuji se Andrea. V roce 1992 mi bylo 15. Právě jsem uvěřila v Boha. Za sebou jsem měla období rebelie a experimentování, diskoték, metalu, satanismu. Pak jsem potkala Boha - byl jiný než ten, kterému jsem se tak tvrdě vzpírala. A já věděla, že u něj jsem doma, že on je můj táta a bratr. Připadala jsem si jako semínko z jedné písničky, semínko ve lhostejné, studené zemi...které chce růst jen pro slunce a dát mu své plody. Nevěděla jsem jak, ale moc jsem chtěla. Problémy: byly. Strach: taky. Ale - Bůh mě chytl a já věděla, že už mě nikdy nepustí.Že jsem jeho milovaná dcera. Říkala jsem o něm, komu se dalo. Známým, lidem ve vlaku. A narážela jsem na bariéry, nedůvěru, ironii. Hrozně moc jsem chtěla být blízko Bohu a znát svoje místo v tomhle světě. A tak jsem začala hledat, do kterého kláštera vstoupím. Zdálo se, že je to už jen otázka času. Být sestrou a vysvětlovat přátelům, co mě k tomu vedlo, to byla jediná příležitost k účinnému svědectví, kterou jsem znala. A já chtěla svědčit!!!
Asi tak v roce 1995 jsem se dostala na charismatickou konferenci a dostala dva pořádné ”brouky do hlavy”, nebo spíš dva důvody k nadějím, které mě naprosto přesahovaly: YWAM a Komunitu Blahoslavenství. Znamenaly pro mne zatím neznámý fenomén: Lidi, kteří mají vztah s Bohem a něco pro něj dělají ... a k nimž se člověk může připojit a dělat to s nimi. YWAM tam nabízela možnost dát rok života Pánu pro evangelizaci a misii. Moc jsem chtěla, ale nešlo to.
Nastoupila jsem na universitu s úmyslem ptát se během těch pěti let Boha, kdo mám být a kam mám patřit, jaká je Jeho vůle pro můj život. Přečetla jsem knihu ”Jsi to ty, Bože?” o slyšení Božího hlasu a o vzniku YWAM. Patřila ke knihám, které říkaly, že Bůh žije a že komunikuje se svými dětmi. Její předmluva byla pro mne výzvou. Mluvila o vizi, kterou dal Bůh Lorenu Cunninghamovi: vyslat do celého světa vlny mladých lidí - aby naplňovali Velké Poslání (Marek 16,15). Loren viděl mapu světa a vlny, které zaplavovaly kontinenty. Pak rozpoznal, že ty vlny tvoří mladí lidé všech ras, kteří “... mluvili s lidmi na rozích ulic a u barů. Šli od domu k domu. Pomáhali osamělým a hladovým. Pečovali o lidi všude, kam přišli.” V té předmluvě stálo: “Až se budou vlny měnit v mladé lidi, kteří zvěstují Ježíše po celém světě, podívejte se pozorně na jejich obličeje - jeden z nich by mohl patřit vám!” Měla jsem pocit, který asi znáte: že se mě to týká, že moc chci, a že je to naprosto nemožné.
Během studií jsem se díky Komunitě Blahoslavenství naučila hodně o Bohu, jeho bezpodmínečné lásce a o modlitbě. Svatá Terezka se mi stala přítelkyní. Bůh uzdravoval můj vztah s Duchem svatým a dával mi - zase jednu - naprosto nemožnou touhu - po daru jazyků. Střídavě jsem o něj prosila a vzdávala se ho - a nakonec, když jsem se ho vzdala úplně, jsem ho dostala.
Už nějakou dobu jsem měla pocit, že potřebuji nejen dostávat, ale i dávat. Začala jsem Pána prosit o službu. Pak jsem se v roce 1996 zúčastnila víkendové duchovní obnovy TEC (Together Encountering Christ, Spolu se setkat s Kristem). Od Pána jsem tam dostala povolání, kterému jsem moc nerozuměla. Jen jsem věděla, že má pro můj život nějaký plán. Myslela jsem si, že vše dostává jasnější podobu a že budu patřit do Komunity Blahoslavenství.
Bylo pro mne moc dobře, že jsem se mohla po TECu připojit k týmu a pomoci pořádat další TECy. Začala jsem díky tomu zjišťovat, že nejsem až tak bezvýznamné ”semínko”. A že, i když se občas chovám k druhým příšerně, Bůh mě potřebuje … a chudáci lidi v týmu taky! Později jsem díky tomu zjistila, že i moje farnost mě potřebuje …a že dokonce i svět mě potřebuje, protože kdybych nebyla tím, čím být můžu (v Bohu), svět by byl chudší, tmavší, bylo by v něm míň slyšet radostnou zvěst.
Za rok nato jsem se ocitla v Lisieux. Svatá Terezka, dívka, která bláznivě toužila být misionářem, apoštolem, světicí, prostě vším, a která nikdy nevytáhla paty z kláštera, se díky své bláznivě odvážné ”vědě lásky” stala patronkou misií a učitelkou Církve. Po jednom kázání následovala výzva pro ty, kteří cítí, že mají přestat být učedníky a začít být apoštoly. A já, dvacetileté žouže, jsem šla dopředu. Znělo to jako něco neuskutečnitelného: vždyť jsem jen obyčejná holka, kterou nikdo nerespektuje … “Bože, věřím, že jsi to ty, a že mě k něčemu voláš,” modlila jsem se. ”Nevím, k čemu, ale ty mě veď.” Ten rok se pořádala misijní škola - na které jsem chtěla, ale nemohla být.
V roce 1998 jsem si zajela na TEC pro čtvrt roku zapomenuté boty. Plánovala jsem hned zmizet, nezůstat déle než hodinu, rozhodně ne tři dny. Ale byl tam Američan, který potřeboval tlumočníka. Zůstala jsem a tlumočila pro něj, a tak se dneska dá říci, že jsem tam, kde jsem, protože jsem si jednou v jednom domě zapomněla tenisky. Hrozně moc jsem se Boha ptala: “Mám tu zůstat? Mám se jet učit na zkoušku?” A nic jsem neslyšela! Jen se mi moc chtělo tam zůstat, a tak jsem zůstala. John byl první živý misionář, kterého jsem kdy potkala. To bylo v červnu. O měsíc později jsem Johnovi spolu s několika dalšími z TECu pomáhala založit v Rakousku program podobný TECu, pro mladší, s názvem Quest, Hledání. John nám dal školení, jak Quest pořádat, a řekl, že teď je na nás, jestli ho založíme v Čechách, nebo ne. A že nás k tomu možná Bůh volá. To mě naštvalo - jenže při modlitbě jsem pak pochopila, že to, nad čím se tak vztekám, je pravda a že mi Bůh právě dává další kus toho, za co už tak dlouho prosím: povolání, konkrétní způsob, jak mu sloužit. Došlo mi, že Quest je možnost svědčit o Pánu radostně, pohodově a účinně. A navíc způsob, jak tuhle možnost dát i spoustám dalších mladých lidí.
A tak v roce 1998 hrstka mladých zůstala s velkou výzvou: rozjet Quest v Čechách. Dneska Quest běží, a díky němu se lidé setkávají se sebou, s druhými a s Bohem. A mimochodem, nehledáte náhodou, co dělat? Co takhle TEC či Quest? Naše republika je žeň která potřebuje dělníky, kteří se chopí nástrojů a půjdou sklízet. TEC a Quest jsou nástroje. Nechcete je od nás?
V roce 1999 přišel od toho Johna, který nás onehdy nechal samotné s Questem v rukou, dopis z USA: pojedu pořádat misijní výjezd do Indie. Pojede někdo z vás se mnou? Já hned odepsala: ne, nemůžu, nemám na to. A Bůh mi dal radost, která neodešla a která říkala: budeš tam! Uvěřila jsem, že je to jeho vůle, a začala ho chválit za to, že se o mne postará. Vízum jsem si koupila s vírou, že peníze na letenku, očkování a pobyt dostanu, i když nevím jak a od koho. A přišly, od známých i od neznámých přátel. Matouš 6,33 opravdu platí. U tohohle verše mám dodnes vložený útržek letenky do Bombaje.
V červnu a červenci 1999 jsem tedy spolu s dalšími pěti lidmi z USA, Irska a Čech pořádala TECy a Questy v Indii. Celkem jsme těchhle dvou- a třídenních programů udělali devatenáct, za padesát dní jsme měli tři dny volna a našimi programy prošlo kolem 1200 lidí. Naším cílem bylo TEC a Quest v Indii založit, předat je místním křesťanům, a to se nám podařilo. Už od samého začátku jsme mladé Indy zapojovali jako členy týmů těch programů. Během pěti týdnů v Puně se z těch, kteří s námi dělali Questy, vytvořilo společenství, které si začalo říkat Quest. Naše věc už nebyla jen naše. Quest je jejich. Tehdy jim bylo mezi 14 a 17 lety. Poslední dva Questy už vedli sami a my jen asistovali. Podobně to bylo s TECem - v Puně i v Bombaji. Dospělí účastníci našeho TECu vedeného v angličtině začali plánovat, jak TEC pořádat pro lidi mluvící jazykem Marathi. Tím chci říci: pochopili, jaká je vize TECu: zasahovat jeho pomocí radostnou zvěstí další a další lidi. Je to jako kostičky domina - a prvotní impuls byl: “jděte do celého světa a hlásejte evangelium.” Slyší to každý, ale ne každý to vezme vážně. Jsem vděčná Johnovi, že poslechl, pozval koho mohl, a i když se k němu připojili jen tři lidé (na poslední tři týdny čtyři), nevzdal to, jel do Indie a z toho, co měl, dal vše, co mohl. A jsem vděčná, že jsem byla u toho. U toho, když lidé díky našim programům přijímali Ježíše. I u toho, když můj vedoucí týmu při jednom svém svědectví plakal - a s ním všech padesát skoro dospělých kluků, kteří seděli na zemi a poslouchali. A já pochopila, že Bůh ke zraněným lidem posílá zraněné lidi.
Příště vám napíšu, jak to bylo s Maďarskem, Bosnou a Slovenskem. Tolik zatím povídání jedné holky, které je dvacet tři a která je na tom stejně, jako vy. Ptá se a hledá. Jeden verš na závěr: koukněte se do Jeremiáše 29,11 až 13. Tak… ať vám Pán žehná!
Vaše Andrea