Bůh učinil Ježíše Pánem

Čtvrtý krok. Poté co Petr osvětlil problém charismat a odstranil pochybnosti těch, kteří považovali učedníky za opilé, přikročí k tomu, co považuje za nejdůležitější. V průběhu Petrovy letniční řeči se dokonce zdá, že apoštol spěchá s vysvětlením některých menších problémů, aby zahnal možnou nejistotu posluchačů, a rychle přešel k dalšímu tématu. Teď se k němu dostává. Přichází mi na mysl Beethovenova symfonie, zvaná Pastorale. Na určitém místě si všimneme, že přijde bouře. Pískot a drásavý zvuk procházejí orchestrem, chápeme, že přijde hrom. V Petrově případě tím hromem je jméno, které předhodí před křikem lidu: Ježíš z Nazareta! Ale poslechněme si text: "Muži izraelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského Bůh potvrdil před vašimi zraky mocnými činy, divy a znameními, která mezi vámi skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. ... Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil a my všichni to můžeme dosvědčit. ... Ať tedy všechen Izrael s jistotou ví, že toho Ježíše, kterého vy jste ukřižovali, učinil Bůh Pánem a Mesiášem." (Sk 2,22-23.32.36)

Když s odstupem let Lukáš píše o Letnicích, takového slovníku se už nepoužívalo (teprve teď"učinil Bůh Ježíše Pánem"? Nebyl Ježíš Pánem již před vzkříšením?) Lukáš chce alezachovat náladu prvního křesťanského kázání. Stojíme před kérygmatem ve stavu zrodu.

"Ať všechen Izrael s jistotou ví!": to je to samé, jako kdyby dnes někdo řekl: "Ať to ví celý svět!" Kdo udělal z Petra, který se před pár dny třásl před slovy služky, muže, který má odvahu takto mluvit? Duch svatý! Ano, Duch svatý mu dal zakusit Boží lásku, seslal mu do srdce živého Ježíše! Proto slova, která vycházejí z jeho úst, jsou přívalem živé christologie. Naše knihy, naše povídání jsou často plné Ježíše mrtvého, teologického a pouze ideologického. Je třeba, abychom znovu našli osobní zkušenost s Ježíšem, který zemřel a vstal z mrtvých kvůli mně. Zakusit to samé jako svatý Pavel, když se na cestě do Damašku zeptal: "Pane, kdo jsi?" a slyšel odpovědět slovo, které v něm hořelo po celý zbytek života: "Já jsem Ježíš!" (srov. Sk 9,5). Od této chvíle bude Pavel považovat vše ve srovnání s poznáním Krista za smetí.

Vzpomínám si velmi živě na známé ekumenické charismatické setkání v Kansas City v roce 1977, kdy na obloze od jednoho konce stadiónu na druhý svítil nápis: "Jesus is Lord", "Ježíš je Pán". Toto Ježíšovo jméno jsem znal, ale bylo pro mě velkým objevem vidět Kristovu vládu žitou a oslavovanou všemi lidmi kolem. Duch svatý vzbudil charismatickou obnovu právě kvůli tomu, abychom znovu objevili a hlásali, že Ježíš je Pán. Stojíme téměř před závěrečnou událostí Letnic. To je místo, na kterém se zakládá naše naděje na jednotu. Živá a skutečná jednota začíná pouze uvnitř tohoto "středu", který se jmenuje Ježíš Kristus ukřižovaný, Ježíš Kristus vzkříšený, Ježíš Kristus ­ Pán. Všechno ostatní, co souvisí s naší vírou, podléhá mezi křesťany názorovým rozdílům, včetně nauky o Nejsvětější Trojici (kvůli disputacím mezi křesťanským Východem a Západem ohledně filioque); ale kvůli Ježíši mezi křesťany sváry nejsou. Ježíš je středem, nedělitelným jádrem naší víry, jádrem, kolem kterého lze znovu vystavět plnou jednotu.

Papež Jan Pavel II. ve svém listu o přípravě na nové tisíciletí (Tertio millenio adveniente) píše, abychom si my, křesťané různých denominací, "společně uvědomili", že mnohem více než těch, které nás rozdělují, nás vzájemně spojuje. Společně tedy přicházíme k tomu, kdo nás sjednocuje par excellence: Ježíš, Pán. Podívejme se, jak vypadají paprsky kolem, čím blíže jsou jeho středu. Přibližují se stále jeden k druhému, až uprostřed tvoří jediný bod. Po mnoho staletí jsme dělali právě opačnou věc ­ postupovali jsme od středu kola, tj. Ježíše, k našim církvím, našim skupinám, našim řádům, a jak jsme rozdělení! Stejně jako paprsky kola, které si jsou dále od středu kola jeden k druhému dál a dál. Je potřeba, abychom se otočili, opět šli zpět k Ježíši a na to se právě nyní chystáme. Jan Pavel II. na ekumenickém setkání s různými církvemi řekl, že na společném a obnoveném "obrácení k Pánu" závisí jednota křesťanů.

Jeden z filozofů 19. století, Soren Kierkegaard, sám také velmi zamilovaný do Krista, napsal, že Bůh stvořil dva druhy lidí: hrdiny a básníky. Hrdina je ten, který koná velké činy až na samé hranici smrti. Básník neudělá na druhé mnoho dojmu, ale opěvuje hrdinu, je jeho fanouškem, je šťastný, jako by hrdinou byl on sám, protože jeho nadání se v plném obdivu a nadšení pro něj může projevit. Když nalezne svého hrdinu, půjde básník z města do města a bude všemi cloumat a přemlouvat je, aby jeho hrdinu vzdali svůj obdiv. Nuže, Ježíš je náš hrdina a my máme být jeho básníky. Ne v tom smyslu, že bychom o něm začali psát básničky, ale tak, abychom byli do Ježíše zamilovaní. Básníci mluví svýma očima a dovedou nejen přesvědčit, ale také táhnout.

Naše evangelizace má být evangelizací svatodušní. Má rozehrát, rozeznít struny srdce. Proto na místě, kde dříve stávaly babylónské věže a kde si každý chtěl udělat jméno, a nyní byly věže rozbořeny a zapomenuto každé jiné jméno, vyvyšujme jméno, které je nad každé jiné jméno a vyvyšujme jej Pavlovými slovy: "Vyznáš-li svými ústy JEŽÍŠE JAKO PÁNA a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen" (srov. Řím 10,9).