Cesta do Compostelly
Přinášíme svědectví o jedné pouti, kterou šla malá skupinka z jedné farnosti, ale která změnila v mnohém životy všech zúčastněných, ale také těch, kteří zůstali doma a byli „neseni“ v modlitbách. Není důležité kolik poutníků a jak daleko jdou, ale s čím v srdci jdou…či jdeme? Ať je toto svědectví pro nás povzbuzením k tomu, abychom se nebáli vydat se na ty své poutě.
(redakce)
-----
Původně jsem chtěla napsat dlouhý článek. Původně jsem taky málem jela někam jinam, ale když Bohu něco slíbíte, jen tak se z toho nevyvlečete. Na tuhle výpravu se nás vydalo dvanáct jako apoštolů, z toho dva Španělé, otcové augustiniáni, kteří celou cestu připravili. Věk účastníků se pohyboval mezi patnácti a šestašedesáti. Každý byl odjinud, jiné zvyky, jiný styl života, jiné zájmy.
S batohem na zádech jsme za devět dní ušli tři sta kilometrů - bez jakékoli zkušenosti a představy, jak to bude vypadat. Denní trasu jsme mohli dojíždět autobusem.
Sami nad sebou jste se museli rozhodnout, jak na tom jste. Můžu nebo ne? A co za dva kilometry a co zítra? Něco uvnitř se s vámi hádá, že to přece zvládnete... Někdy je těžký říct sám sobě, že už nemůžete, a pokorně jít na autobus.
Díky Bohu, že naši otcové jsou Španělé. Mohli jsme jíst různá jídla a věděli jsme, co jíme; mohli jsme se bez problémů ubytovat a spát. Poznávali jsme Španělsko jinak.
Duchovní pouť! Tak co? Jaký to bylo? Hm. Připravila jsem si duchovní deník, a nenapsala ani řádku. Chrám v Compostelle – posvátné místo, hrob apoštola Jakuba. Ano. Prožívala jsem tam obrovskou bolest v nohách a v zádech a strašně se mi točila hlava. Myslím, že jsem nebyla jediná. Přátelé se ptají a my vyprávíme prazvláštní věci. Vypadáme jako blázni, kteří toho duchovna moc nepobrali. Vyprávíme o tom, jak jsme šli lesem a křičeli k Bohu modlitby, protože už jsme nemohli. Smáli jsme se – úplně všemu, což asi nikdo nepochopí. Plakali jsme nad věcmi, nad kterými jindy plakat neumíme. Povzbuzovali jsme jeden druhého. Taky jsme si navzájem propichovali puchýře. Občas jsme šli na kachny.
Při modlitbě se vám najednou do úst derou úplně jiný slova, než byste čekali. „Pane, pomoz mi, já už nemůžu. Pomoz mi, buď se mnou.“ A někdo přijde a chytne vás za ruku a usměje se a řekne: „Pojď, to zvládneš.“
To byla ta síla. Pán mezi námi v obyčejných věcech a na každém kroku. Tělesná únava dokáže odmaskovat i ty nejzatvrzelejší povahy, a tak jsme každým krokem odhazovali pečlivě vyrobené masky, a člověk se někdy opravdu nestačil divit sám sobě.
Procházeli jsme nádhernou krajinou. Kamenné vesničky. Domy a krávy, které se všude pasou. Hory a stromy a lidi, úplně obyčejný a upracovaný. Jsou zvyklí na poutníky, kteří jdou kolem, a mávají na ně. Smějou se a volají HOLA (ahoj), mluví na nás a my se usmíváme, protože jim nerozumíme, ale na oplátku předvedeme něco z pantomimy a oni taky a pak jdeme dál. Pouť do Compostelly, cesta, camino.
V jedné návštěvní knize bylo napsáno: „Puchýře, puchýře, puchýře!“ To je velká pravda. A taky to, že v srdci cítím něco, co neumím popsat, něco, co tam dřív nebylo a co cítí určitě každý, kdo putoval do Compostelly. Šel s námi Kristus. Mohli jsme s ním mluvit a nic nás nerušilo.
Pochopila jsem, jak důležité je společenství lidí. Jak je důležité být přijímán takový, jaký člověk je. Jak je důležité se poznat a přijmout se. Pomáhali jsme si navzájem a předháněli se v tom.
„Seď, jez. Podám ti to. Vezmu ti batoh....“ Soucit. Tolerance. Pochopení. Odpuštění. Pochopila jsem, že mi Pán posílá pomoc skrze druhé, ale že posílá i mě na pomoc jiným. Láska Boží k nám přicházela v maličkostech a na ně se nedá zapomenout. Ta cesta nám vlezla pod kůži a pronikla nám do srdce jako šíp. Něco ve mně se změnilo. Ještě víc toužím po Bohu, zahlídla jsem na cestě kousek jeho šatu a chci Ho hledat ještě víc. Nechci se bát být sama sebou a přijmout druhé takové, jací jsou. Protože ta cesta nás spojila. Ukázala nám, že nejkrásnější dar je modlitba. Díky tobě, Pane!
Poutník za poutníky