Cesta do Emauz I
„Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emauz, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty, a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo … Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chleba.
Já asi začnu, sestry a bratři, takovou první pointou toho příběhu. Všichni víme, že je to text, který se čte na neděli Vzkříšení večer při mši svaté a potom ještě jednou během doby velikonoční. Všichni víme, že to je text, který má dosvědčit a má přinést důkaz o Ježíšově vzkříšení.
A z tohoto úhlu pohledu budeme tomu textu stále celou dobu rozumět a tak ho budeme chápat. Pak tu je ale ještě jedna rovina, kterou se budeme zabývat teď trochu víc. Můžeme si ten text rozdělit na čtyři části tak, jak je vlastně dramaturgicky postaven. Za prvé je to cesta – cesta učedníků, k nimž se přidává pod rouškou neznámého poutníka sám Ježíš. Potom je to výklad smyslu Písma, který onen poutník – Ježíš – podává. Třetí je setkání u stolu. A čtvrtá část je návrat učedníků do Jeruzaléma.
Cesta. Ta cesta je nejenom tou cestou, kterou popisuje evangelista Lukáš, ale samozřejmě celý ten příběh je třeba chápat jako duchovní cestu; duchovní cestu každého z nás. Ty texty nejsou napsány jenom proto, abychom se dozvěděli, jak to kdysi kdesi v Jeruzalémě bylo, ale jsou napsány pro naše aktuální poučení do aktuálního života. A proto nejde jenom o tu cestou těch dvou, ale jde taky o naši cestu.
Kdo jsou ti dva na cestě? Čteme, že to jsou učedníci. To znamená lidé, kteří o Ježíšovi nejenom něco slyšeli, zaslechli, někde se dočetli, ale lidé, kteří s Ježíšem chodili. Lidé, kteří s ním něco už prožili. Lidé, kteří se s ním rozhodli nějakou cestu jít. Lidé, kteří se s ním důvěrně znali. Lidé, kteří už vstoupili do jakési intimity vztahu s Ježíšem. Učedník je ten, kdo následuje Krista. A najednou ty učedníky zastihujeme v situaci, kdy jsou totálně dezorientovaní. Vždyť si uvědomme, co prožili. Oni vsadili na Ježíše a najednou jim tohoto Ježíše zabili a takovou dost potupnou smrtí, spektakulárně, aby to byl příklad pro všechny, pověsili ho na kříž. Ještě před týdnem mu o Květné neděli provolávali Hosana a najednou během týdne zažijí takovýhle zvrat; každý z nás, kdo třeba nenadále přišel o milovaného člověka, ví, co to je. Oni přišli o milovaného člověka, a také nenadále. O člověka, na kterého vsadili, na kterého spoléhali. „A my jsme si mysleli, že on je ten, který má vysvobodit Izraele.“ Jako by řekli: „My jsme na něj upnuli veškerou svou naději. A teď tohle. Umřel.“
Zabili ho. Popravili ho. Já myslím, že každý z nás, kdo někdy takovouhle emoci jenom trošku zakusil, ví, jak se třeba i sám trošku za sebe stydí, že se nechal možná i trochu napálit, že byl tak lehkověrný. Je to trošku trapné. My jsme si mysleli, že to je ono a ono to tak není. Jeden z těch učedníků je dokonce jmenován – Kleofáš. Proč je jmenován? Protože asi v té jeruzalémské církevní obci později nebyl neznámý. Bylo to zřejmě význačnější jméno. Nakonec se v Matoušově evangeliu dozvídáme, že pod křížem stála Marie Kleofášova; můžeme soudit, že to mohla být manželka tohoto Kleofáše, o níž je řečeno, že to byla sestra jeho matky. Čili tento Kleofáš byl velmi pravděpodobně Ježíšův strýc. Samozřejmě na těchto věcech nestojí naše víra. Ale byl to zřejmě někdo blízký. Eusebius ve své církevní historii píše, že tento Kleofáš byl ale také bratrem Josefovým, otce Ježíše. Je tedy možné dva bratři si vzali dvě sestry. Ale to není tak podstatné.
Tito učedníci vyrazí na cestu do dvorce Emauzy. Text našeho překladu evangelia říká „asi tři hodiny cesty“, což je trošku zjednodušené vysvětlení. V originálním textu je 60 stádií, což je asi 11 km. Jenomže se zdá, že v tomto okruhu žádná taková vhodná vesnice nebyla, že tou vhodnou vesnicí, jak to ztotožňují dnes archeologové, je město Ambas neboli Nikopolis, a to je 176 stádií, čili 32,5 km. Proč to říkám? Protože to bude mít na konci textu trošku smysl. Nebyla to cesta nějak jednoduchá. Při stavu tehdejších cest to prostě byla náročnější cesta.
Tito učedníci ve svém rozpoložení, ve svém zklamání mluví o tom všem, co se stalo. Snaží si to v hlavě srovnat. Když tak o tom mluví a jsou tak plni svého problému, když mluví vlastně o Ježíšovi a nedokážou si to v hlavě srovnat, přiblíží se k nim Ježíš nepoznán. Všimněme si potom té Ježíšovy strategie, jeho otázek, kterými podněcuje ty dva poutníky, aby se mu vlastně otevřeli. „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ „Ty jsi jediný, kdo neví, co se teď stalo.“ „Ty neznáš novinky.“ „A co se stalo?“ „Jak Ježíše Nazaretského, který byl mocný slovem i činem naši přední muži ukřižovali a my jsme si mysleli, že to je Mesiáš.“
Je zvláštní, že když je člověk zaujat svými pohledy na věc, nemusí Ježíše poznat. A že to je vlastně Ježíšova iniciativa, která nás nějakým způsobem otevírá a nějakým způsobem se chce dobrat, dovést nás k tomu, abychom poznali, že ten náš pohled, naše hodnocení situace, naše pochopení Božího díla je úplně mimo.
A že to naše pochopení nás skutečně někdy chybně vede k té frustraci, kdy jsme si mysleli, že něco bude tak a ono to je zase jinak. A my jsme na to vsadili a ono to teď není. A tak bychom to nejraději zabalili. Víte, já mám pocit, že opravdu jednou z převažujících emocí našeho národa je pocit zklamání. Kolikrát jsme už historicky měli různé naděje, které nevyšly. Různé důvody, že se něco pohne nějak kloudně dopředu, a ono to nevyšlo. A teď tady nechci jmenovat ta různá historická údobí. To nás asi trošku naučilo, že jsme v takové rezervě, v takovém stavu vyčkávání: počkejme, jak to dopadne, však my už víme. My už jsme si tolikrát mysleli a ono nic. Tak radši se teď v ničem nebudeme angažovat… a tak dál. Ježíš tedy vstupuje do této situace učedníka Kristova, do jeho frustrace. Vstupuje nepoznán, je ale aktivní. Trošku provokuje. Ježíšova nepoznaná přítomnost v životě člověka neznamená, že je neúčinnou přítomností. Vzpomeňme na ty situace, v kterých už učedníci byli a které jsou nám někdy tak blízké. Ježíš spí v člunu. „Pane, nevadí ti, že hyneme?“ Nebo Petr vyrazí na tu smělou cestu po hladině Genezaretského jezera, najednou mu to přijde divné a začne se topit. „Pane, zachraň mě!“ Ježíš ho pozdvihne na hladinu. Nebo nechává křičet Syroféničanku, která říká: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ Už je to tak strašné, že učedníci říkají: „Prosím tě, pošli ji pryč. Vždyť za námi bude pořád křičet.“ Ježíš se ve všech těchto situacích, které jsem tu namátkou jmenoval a které se vztahují k té taktice situace dvou učedníků jdoucích do Emauz, snaží vlastně člověka vyprovokovat, aby se otevřel, aby zmobilizoval svoji víru, protože to je ten moment, kdy může On s námi něco provést, když mu svěříme svoji víru. My jsme na začátku zpívali takovou píseň o touze po Bohu a po poznání jeho svatosti. Já si teď přesně na ta slova nevzpomenu, ale víte, co myslím. V tu chvíli jsem si říkal - ale vždyť to je Bůh, který touží víc než my, aby nám dal poznat svoji svatost, aby se nás dotkl svojí svatostí.
Problém je v tom, že my ji nejsme schopni přijmout, problém je v tom, že to je spousta překážek, předsudků, představ, našich hříchů a jejich následků. Připomeňme si jenom to místo ze Zjevení svatého Jana, kdy se svatý Jan setká s Ježíšem. S tím Ježíšem, kterému kladl hlavu na prsa při poslední večeři a při jiných příležitostech. Najednou ho vidí ve slávě, padne před ním jako mrtvý, protože tak je to ohromující. Anebo sice nemusíme stavět na soukromých zjevení, ale o dětech ve Fatimě se říká, že když spatřily toho anděla, byl to dobrý anděl. Že tři dny nemluvily a tři dny nejedly, jak to bylo ohromující. A to nebyl Bůh a Boží svatost. Ježíš nás chce otevřít obdarování, milosti, pochopení. Ti učedníci vlastně tak, jak mluví o tom, co se stalo v Jeruzalémě, Ježíše popisují především jakožto významného proroka, ale ne jako Božího Syna. A Ježíš se svým dialogem snaží konfrontovat naše představy o něm s realitou. Vlastně ti dva učedníci, co jdou do Emauz, mají problém. Jak si to všecko srovnat v hlavě? Ježíš dělal zázraky, Ježíš se prezentoval jako mocný slovem i činem a najednou je mrtvý. Ale sestry a bratři, to vlastně nebyl Ježíšův problém. Ježíš už měl tento problém vyřešený. On už vstal z mrtvých. Bůh tento problém měl vyřešený: Ježíše vzkřísil. To vlastně už nebyl problém. A tak se učedníci zabývají problémem, který si myslí, že Bůh musí řešit: a Bůh ho má vyřešený. A spočívá v tom, že se na Ježíše a na události, které se mu přihodily, nedívali, jak jsou, a já musím říct a jak na to také byli Ježíšem soustavně připravováni, ale dívají se na tyto události, jak by si přáli, aby to bylo. Víte, to je taková opravdová choroba, kterou, myslím, hodně trpíme: že bychom rádi tomu světu nějakým způsobem ukázali, jak by se na nás měl dívat. A my říkáme tomu světu, jak by se na nás měl dívat, a to způsobem, jak bychom si přáli, abychom vypadali. V některých tiskových prohlášeních to tak opravdu cítím, když to třeba je o církvi, nebo si říkám, že to je jenom naše touha, jak bychom si přáli, aby nás ten svět vnímal. My jsme přece úplně jiní. Taky hříšní, taky v zajetí svých problémů.
A tak ti učedníci Ježíše nevidí a ty události nevnímají tak, jak byly a jak na to byli připravováni. Ježíš kolikrát říkal, že Mesiáš bude muset trpět, že bude zavržen a že třetího dne vstane z mrtvých. Učedníci do toho pořád promítají to, jak by si přáli, aby to bylo. Jak by si přáli, aby to Bůh řešil. A víte, představy jsou vždycky našimi přáními, jak věci mají být, a tyto představy se nám často mění v předsudky a předsudky jsou pak překážkami jak v naší vzájemné lidské komunikaci, tak v naší komunikaci s Bohem. A tak Ježíše přítomného v našem životě nevidíme a nepoznáváme. Oni tam dokonce říkají: „Dnes už je to třetí den.“ To je stejné slovo, které používal Ježíš tolikrát: „A třetího dne vstane z mrtvých.“ Nebo ve Starém zákoně je také psáno, že třetího dne Hospodin znovu vzkřísí naději. Víte, zklamané naděje, kterých jsme někdy plni, se vlastně zakládají na tom, že investujeme svou naději a svou víru do věcí, které nám Bůh neslíbil. Bůh nám neslíbil, že vždy budeme respektovanou společenskou silou. Bůh nám neslíbil, že budeme vždy a všude vystupovat za potlesku tribun a budou říkat: „To jsou ti křesťani, to jsou ti katolíci, na ty jsme čekali.“ A my tam vtančíme… Toto nám Bůh neslíbil. A jestli se tohle v našich srdcích rodí, tak to jsou naše neočištěné lidské touhy být důležití, být velcí, být bohatí. A my se to samozřejmě snažíme skrývat za nějaké duchovní hodnoty, ale Bůh nám toto neslíbil. On řekl: „Neboj se, malé stádce.“ To řekl. „Je vám připraveno království.“ On řekl: „Zase si pro vás přijdu a vezmu vás tam, kde jsem já.“ To řekl. Ale neřekl: „Nebudete mít problém. Nebudete trpět. Nebudete mít nesnáze.“ Neřekl: „Všichni vám budou rozumět.“ To neřekl. Neřekl: „Vaše cesta životem bude triumfální cestou od úspěchu k úspěchu.“ To neřekl. Řekl: „Úzká je cesta a těsná je brána, která vede do života.“ Řekl: „Nebude to pohodlné.“ Nebude to pohodlné duševně, duchovně a ani fyzicky.
„Bránilo cosi jejich očím, aby ho poznali.“ To je duchovní slepota. A prosím vás, to je duchovní slepota učedníků Kristových. To nejsou nějací cizí lidi, o kterých se tu píše. O nich je řečeno, že to byli učedníci. Blízcí učedníci, kteří potřebovali uzdravit z duchovní slepoty. A k tomu uzdravení Ježíš přistoupí poměrně agresivně. Tady čteme v evangeliu, je to verš 25, „jak jste nechápaví. To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci?“ Pokusme se teď jenom vystavit svoje srdce Božímu uzdravujícímu paprsku, aby nás skutečně Bůh usvědčil z duchovní slepoty. Já teď nemyslím, že je nutno kdovíjak zpytovat svědomí nebo kdovíjak konkrétně zajít do věcí, to ještě tady, doufám, příležitosti budou. Ale připusťme si ten fakt, že jsme duchovně slepí - a když ne slepí, tak tupozrací, když ne tupozrací, tak prostě občas potřebujeme brýle. To je zařízení pro mě zcela nové a já si s tím často nevím rady, ale bez něj už to nejde. A přitom vyšetření pan doktor zjistil, že vidím ne úplně správně, a my duchovně nevidíme také úplně správně. Vidíme v jiných proporcích, v tupých úhlech. Tak tuhletu chorobu teď vystavme Pánu normálně v tiché modlitbě k uzdravování.
Pane Ježíši Kriste, my ti teď vystavujeme všechny tyto svoje slepoty, o nichž nevíme, všechny svoje předsudky, představy o tom, jak věci mají být a jak nejsou. O tom, jak bychom to udělali lépe, kdybychom mohli, lépe než ty. Vyznáváme, Pane, tuto svoji pýchu a duchovní slepotu. Prosím tě, ať z této konference neodejdu dřív, než budu v této věci aspoň trošku uzdraven. Prosím tě, dotkni se mě a sejmi ten závoj, který kryje moje oči. Pane, prosíme Tě, uzdrav nás ze všeho toho, co jsme si mysleli, přiveď nás k tomu, co opravdu je. Ke tvé lásce a tvé starosti o nás. Amen.