Cesta do Emauz III
Když tedy prožijí učedníci s Ježíšem to stolování, poznají ho, už nejde, aby zůstali tam, kde jsou, a vracejí se do Jeruzaléma. Oni jsou vlastně proměněni, vycházejí jako noví lidé. A jdou se podělit o to bohatství, které načerpali v setkání s Ježíšem. Když ale dorazí do Jeruzaléma k učedníkům, jsou asi i překvapeni, protože v Jeruzalémě vědí, že Ježíš vstal. Pán opravdu vstal a zjevil se Šimonovi. To je základ velikonoční víry, že Pán opravdu vstal a že se zjevil, abych tak řekl, i příslušné autoritě. Protože Šimon byl také ustanoven k tomu, aby mohl posilovat bratry ve víře. Proto je to tu takhle u Lukáše zdůrazněno, že zkušenost emauzských učedníků je postavena až na druhém místě. Ale myslím, že tohle není něco, s čím my bychom měli problém. Já se tu snažím ukázat na to, jak je to v Písmu svatém logicky a cíleně uspořádáno, že první papež musel mít tu úřední zkušenost, na které stojí víra celé církve.
Na závěr toho celého povídání si znovu připomeneme to, co jsem říkal na začátku. Hlavním poselstvím tohoto textu je, že Ježíš opravdu vstal z mrtvých, Ježíš je vzkříšen. A za druhé, a o tom jsme vlastně celou dobu povídali, vzkříšený Ježíš je přítomen neustále ve své církvi, ve slově a při slavení eucharistie. A zůstává takto neustále s učedníky. Tím, prosím vás, není řečeno, že jenom toto jsou možnosti přítomnosti Vzkříšeného Ježíše v církvi, jsou ještě další. Ale tohle je ústřední poselství tohoto textu.
A možná že jsme si ani neuvědomili, že celý ten příběh dvou učeníků kráčejících do Emauz je vlastně postaven velmi obdobně, jako je postavena celá mše svatá, tedy eucharistie. Nejprve se lidi sejdou. Pak je bohoslužba slova. Při ní mluví Ježíš. Pak je bohoslužba oběti, stolování, kde je člověk zván Kristem, aby hlouběji vrůstal do zkušenosti s Ježíšem. A nakonec rozeslání: jděte do světa, jděte ve jménu Páně, slyšíme. A apoštolové, učedníci vyrazí v tomto případě do Jeruzaléma, tedy k těm, kterým měli tu misii nějakým způsobem vykonat. Čili my teď, církev slavící rok eucharistie, jsme si nemohli vybrat možná příhodnější text na začátek konference, než je tento, protože je to o eucharistii.
Ono je to o našem slavení eucharistie, a o našem životě, ono je to o novém poznání a novém pozvání Kristem k nové hlubší zkušenosti. Z té zkušenosti s Kristem má vyrůst naše misijní poslání. Misijní poslání znamená nést Krista, nést Kristův pokoj, nést pokoj, který Kristus vydobyl svou smrtí na kříži, pokoj mezi člověkem a Bohem, protože znamená odpouštění hříchů, pokoj z toho, že Ježíš opravdu zvítězil nad smrtí. Představte si, že by jen umřel. To by byla hrůza. Nebo že by umřel, vstal z mrtvých, ale nám to neřekl. A že by si řekl, ty mě teda pěkně naštvali, zpod kříže utekli, ten jeden mě zapřel, další mě zradil. Já se na ně vybodnu. A já to samozřejmě trošku zlehčuji, ale představte si, že by Kristovo vzkříšení byla jenom soukromá záležitost mezi ním a jeho Otcem. Ale Ježíš nás v tom nechtěl nechat. I když jsme se nechovali kdovíjak statečně a nechováme se pod různými jinými kříži, pořád někam utíkáme, kličkujeme. I když zapíráme a zrazujeme. Všimněte si, že v jednom zjevení, kde se Ježíš zjevuje Máří Magdaléně, říká: „Jdi a řekni mým bratřím a zvláště Petrovi, že je předejdu do Galileje.“ Zvláště Petrovi, tomu Petrovi, který třikrát zapřel. Jak Ježíšovi tohle leží na srdci, aby nezůstalo jenom při zapření, aby přivedl tohoto Petra k vyznání lásky. Ježíš si nechtěl nechat svoje vzkříšení pro sebe. Vždyť všecko, co vykonal, vykonal z lásky pro nás, a tak i ta zpráva o jeho vzkříšení je projevem lásky k nám, abychom opravdu měli živou naději, že to, co žijeme už teď, je životem s ním, Vzkříšeným, na něhož už smrt nemá žádné právo, a jeho život, který je v nás skrytý, má jednou dozrát do plnosti slávy, kterou už nyní má Kristus.
Ježíš odešel, aby nám připravil místo. Znovu přijde a jak věříme, vezme si nás k jinému stolu, který je pro nás připraven v nebi. Čili tohle je naše poselství, naše misie. Tohle je kořen našeho pokoje a my teď se budeme modlit o tento pokoj a vyprošovat ho sobě i druhým.
Můžeme teď myslet na všechny, za které máme zodpovědnost, na všechny, se kterými se setkáváme, můžeme také myslet na ty, kdo mají zodpovědnost za nás, na naše biskupy, naše faráře a žehnat jim pokojem, který pramení z Kristovy oběti.