Člověče nediv se I. aneb Uvedení nezasvěcených do katolického prostředí

Pravidlo 1.

Přední lavice zeje zpravidla prázdnotou.

Největší počet věřících sedává vždy v zadních lavicích kostela, evidentně proto, aby na ně nemohlo být vztaženo Ježíšovo varovné slovo o farizejích z Mt 23,3: „…mají rádi přední místa v synagogách.“ Další se zřejmě shlédli v jediné postavě celníka - klaďáka z evangelií (viz Lk 18,9-14). Hermeticky ucpávají prostor kolem hlavního vchodu a na výzvy celebranta, že vepředu je místa dost, zásadně nereagují. Zvláště vyhledávaná místa jsou pak za sloupy, v postranních kaplích a na kůru za varhanami, zřejmě v duchu hesla z desatera mladého strážce hranic: „Vidět, ale nebýt viděn!“

Výjimka z pravidla č.1.:

První lavice nezeje prázdnotou, jelikož v ní trůní:

* místní vzorová rodinka s dětmi

* kostelnice se zvonečkem

* potenciální světice farnosti: většinou se předmodlívá přede mší svatou, po ní i při ní, neváhá pronášet s knězem i slova proměňování. Další poznávací atributy: galerie svatých obrázků rozložená okolo Kancionálu, zpestřená roztodivnými devocionáliemi všeho druhu.

Pravidlo 2.:

Zbylé lavice jsou obsazovány dle následujícího pořádku: V každé z nich se zpočátku usadí pouze jeden člověk a to tak, aby byl pokud možno co nejvíce vzdálen od ostatních věřících. Výhody z toho vyplývají nejméně tři:

* při pozdravení pokoje není nutno podávat nikomu ruku

* bratři a sestry v Kristu nemohou člověka rušit v individuálním zažívání mše svaté

* ve vymírajících farnostech působí opticky kostel jako zcela zaplněný.

Pravidlo 3.:

Na okraji lavice sedí obvykle osoba zvaná „špuntovka“, takže střed lavice zůstává volný. Při zdvořilém požádání o průchod dotyčná rozhodně nevystoupí z lavice a už vůbec ji nepřimějete, aby si poposedla blíže ke středu; zásadně se nechá všemi oblézat a náročný sportovní výkon svých bližních doprovází významným pozdvihováním obočí ke klenbě kostela, pohoršeným vzdycháním a mumláním, které může zdánlivě připomínat glosolálii.

Pravidlo 4.:

Na vyšívané polštářky zvané „podprdelníčky“ zásadně nesedat, neboť v sobě ukrývají „časovanou minu“: Po příchodu paní X.Y., která již na tomto místě sedává cca 80 let, budete muset s ostudou „vyletět“, jelikož každý slušný člověk přece ví, že to je JEJÍ místo.

Výjimky z pravidla č. 4:

Vyletět ovšem můžete klidně i z místa bez podprdelníčku, v podstatě odkudkoli, i z míst, která nejsou nikterak označena. Platí zde Murphyho zákon prázdných kostelů: Pravděpodobnost, že jste někomu zasedli jeho místo, je nepřímo úměrná průměrnému počtu návštěvníků daného kostela. Jinými slovy, tato pravděpodobnost je tím větší, čím méně lidí chodí v daném kostele na bohoslužby.

Praktická doporučení pro náhodné návštěvníky:

Do cizích kostelů raději nechoďte. A když už není zbytí, zdržujte se raději po celou dobu bohoslužeb vzadu za lavicemi; nějaká místní babička se může klidně objevit až po svatém přijímání. Jenom dávejte dobrý pozor, abyste nepřekáželi v jedné z následujících kritických zón:

* u kropenky se svěcenou vodou

* u kasičky na potřeby kostela a na Charitu

* u stolku s časopisem Světlo, KT a jinou osvětovou literaturou

* u stolku s obětními dary

* u sochy Matky Boží sedmibolestné, u P. Marie Lurdské, u Božského Srdce Páně, u svatého Josefa, Antoníčka, Terezičky, Tadeáška, případně u dalších lokálních přímluvných favoritů.

(U nástěnek s duchovními texty nebo s rozpisem aktivit farnosti stát můžete, většinou je nikdo nečte.)

Pravidlo 5.

Lavice jsou většinou konstruovány tak, aby v nich nešlo pohodlně ani sedět, ani klečet. Má to dva skryté důvody:

* věřící si tak odpykává něco z časných trestů za své hříchy

* při delších homiliích nelze usebraně podřimovat.

Vysvětlující komentář církevního historika:

Tradice praví, že kostelní lavice byly vynalezeny a povinně zavedeny do kostelů již za dob prvotní církve, a to jako bezpečnostní opatření kvůli snížení úrazovosti při bohoslužbách. Stalo se tak poté, kdy při vyčerpávajícím kázání apoštola Pavla v Troadě jistý mladík usnul a vypadl z okna, takže ho svatý Pavel musel křísit z mrtvých. Ze strany vedení církve vzešla tehdy obava, že průměrný pan farář by si možná tak dobře neporadil, a tak byly zkonstruovány a plošně zavedeny první zoufale neanatomické kostelní lavice (zhruba takové, jaké je známe dnes).

Pravděpodobnější varianta pozdějšího data přičítá vznik podoby dnešních lavic době vrcholného rozmachu španělské inkvizice v 16. století: Při emotivně náročných plamenných barokních kázáních a při nádherných mnohahodinových pompézních církevních bohoslužbách v latině dokázaly pouze ostré výčnělky lavic udržet prosté věřící v bdělém stavu a ve stále vzrůstajícím eschatologickém napětí.

ZÁVĚR: Reforma v uspořádání sakrálních interiérů

Z výše uvedených zákonitostí lze vyvodit pro církev třetího tisíciletí některá zásadní opatření:

* přední lavice zrušit a posílit jimi zadní voje

* střední části lavic vypustit úplně

* ideálním bohoslužebným prostorem budoucnosti by mohla být tudíž KLOUBOVÁ TRAMVAJ!!!

Autor příspěvku předkládá k uvážení, zda by nebylo vhodné projednat tento návrh v plenárních sněmovních kroužcích ve všech diecézích Čech a Moravy. (Charismatická společenství by jej zatím mohla alespoň rok promodlovat, aby to nebyla jen „člověčina“).