Co je normální?

Posadila jsem se na lavičku ve stínu stromu při hlavní dopravní tepně hřiště. Vedle sebe jsem položila tašku s lahví minerálky, sáčkem nakrájených jablek a očištěné mrkve. Vytáhla jsem knížku, ale ani se mi moc nechtělo číst. Jen jsem tak pozorovala cvrkot kolem sebe. Jezdci a jezdkyně na kolech, tříkolkách, koloběžkách a jiných roztodivných přibližovadlech se kolem mne jen míhali. Na dalších okolních lavičkách posedávaly další maminky, obklopené taškami se svačinou a bonbóny, batůžky s lahvemi pití, vlhkými ubrousky, časopisy a dalším nezbytným vybavením pro odpoledne strávené v parku. Děti u maminek občas zaparkovaly jako v depu, načerpaly pohonné látky a zase vyrazily na trať. Byla to radostná podívaná.

U vedlejší lavičky se zastavil malý chlapeček s červenou tříkolkou. „No ty ale vypadáš! Kde ses tak umazal? Ty snad nejsi normální! Podívej se na ty ruce a na ty kolena!“ bědovala jeho maminka. Napadlo mě, že podle mého mínění je ten chlapeček úplně normální, protože my teda chodíme z hřiště vždycky umazaní. Ale raději jsem nic neříkala nahlas, ta maminka se skutečně hodně zlobila.

Když jsme pak šly navečer s holkama domů, zeptala se mne Anička: „Mami, řekni, je to normální, když mají děti dva tatínky?“ „No jasně, že ne,“ vyhrkla jsem okamžitě, „jak jsi na to přišla?“ „Víš, u nás ve škole to má skoro každý druhý,“ sdělovala mi dcerka. „Může to být časté, ale každopádně to není normální,“ trvala jsem si na svém. „My jsme přece normální rodina, ne?“ argumentovala jsem. Zdálo se mi, že Anička přijala můj názor s určitým ulehčením. „Já jsem to Lence od nás ze třídy taky říkala, ale ona se se mnou pohádala, tak jsem si najednou nebyla úplně jistá,“ svěřovala se dcera. Pak se ke mně v chůzi přitulila a řekla: „Já jsem tak ráda, že jsme normální rodina.“

Mladší Adélka poslouchala, o čem si povídáme, nějak si to rovnala v hlavičce a po chvíli na mne upřela své velké modré oči a zeptala se: „A co to znamená normální?“ Trošku jsem se musela zamyslet. Jak vysvětlit malému dítěti takové slovo, aby tím mohlo pochopit i předchozí rozhovor? Tady mi nepostačí nějaké slovníkové heslo. Co tohle slovo znamená? Něco jako obvyklý, průměrný, běžný, standardní, základní, pravidelný... Norma je nějaké závazné pravidlo. Tohle je zvlášť těžké říct, když kolem sebe vidíme skoro větší počet porušení normy než její dodržení. Jakoby se zdálo, že z toho nenormálního se pozvolna stává normální. Ale to se přece nemůže změnit jen proto, že víc lidí se chová nenormálně!

Počty nenormálně se chovajících lidí přece nemohou změnit normu. Vzpomínám si na kamarádku, která mě velmi povzbuzovala na začátku mého života víry, když mi říkala: „Normální je modlit se. Nenormální je to nedělat.“ Tak jak bych to jen té mé holčičce vysvětlila? Ještě chvíli jsem přemýšlela a pak jsem vyhrkla: „No normální znamená, když je něco, jak má být.“

Adélka poskočila a zjevně byla s vysvětlením spokojená. Anička se usmála a řekla mi: „Přesně to jsem si myslela.“ Došly jsme domů a holky musely hned do koupelny. Z hřiště totiž byly děsně špinavé. Jako všechny normální děti.

Hana Pinknerová, z připravované knihy Hořká čokoláda