Co si myslet o „otvírání Písma“?

Občas se stává, že při hledání Boží odpovědi, poučení či pokynu se otevře Písmo a čte se místo, na které nejdřív padl zrak. Někdo je k tomu jasně vybídnut Duchem, jiní se prostě pomodlí k Bohu apak otevřou bibli. Bůh tuto cestu příležitostně používá, aby lidem pomohl a aby své slovo „aplikoval“ do našeho života. Taková „ná-hoda“ je pak něčím, co Bůh člověku jakoby „nadhodí“. Pozná se to tak, že slovo „sedí“: je jasné, jeho užití je bezprostředně patrné a je spojené s duchovním vnímáním pokoje a povzbuzení, a sice i tehdy, když slovo Písma člověka „usvědčuje“ (2,9) a „přivádí k pokání“ (Ř 2,4).

Avšak je třeba dobrého duchovního rozlišování, aby to, co mi Bůh „nadhodí“, nebylo zaměňováno s obyčejnými „nahodilostmi“. Tak může třeba někdo, komu bylo nějaké slovo Písma jednou „darováno“, přijít na to, že to v budoucnosti zase „zkusí“. Jiný, který o tom slyší, je nakloněn, aby to také „imitoval“ – napodobil. Samozřejmě, že při každém otevření bible narazíme na slovo Boží, apro­to jsou v oněch textech často obsaženy velmi konkrétní rady a povzbuzení pro náš život. Ale „aplikace“ na moji aktuální otázku není dána už prostě tím, že jsem teď – se zbožným úmyslem – otevřel právě tento text, nýbrž text pak musí být prozkoumán podle běžných pravidel výkladu Písma. Může se totiž docela dobře stát, že určitý text je pro mou situaci nevhodný a podpoří právě nějakou jednostrannost (např. vybídnutí k postu a modlitbě u člověka, který má sklony k přehánění). Ježíš oslovoval lidi velmi různě, každého tak, jak to ten dotyčný potřeboval (srov. Mk 1,43 s Mk 5,17; Mt 9,14-17; Lk 7,31-35).

Zda tedy někdo při otevření Písma skutečně narazil na text pro něho vhodný, to se musí právě tak jako při poslouchání nedělního evangelia rozhodnout podle jiných kritérií. Abych to ještě jednou zdůraznil: Je docela dobře možné, že Bůh nějakého člověka jednou nebo dokonce po určitý čas vede skrze otevírání Písma, ale to pak musí být zcela jasný vnitřní příkaz. Mimoto je pokyn, který pak někdo dostane, vždycky také pochopitelný, rozumný nebo přinejmenším sám o sobě obhajitelný, i když člověk „na to přišel“ díky otevírání bible. Proto takový člověk bude vždy hotov k tomu, aby nechal tyto pokyny a řešení prozkoumat duchovně zkušeným lidem. V jiných případech je spíše třeba před „otevíráním Písma“ varovat, protože lze stále slyšet o tom, jak nezodpovědeně si lidé při tom počínají: povyšují to na princip, texty jsou ohýbány do „správného“ směru, vede to krůz­­ným fantaziím a spekulacím a to, co se zpo­čát­ku ještě zdálo „vhodné“, se čím dál tím víc ztrácí.

Často se neduchovnost takovéhoto „zbožného“ chování pozná podle toho, že takové praktiky člo­věka tísní, vyvolávají v něm úzkosti nebo ho vedou k extrémním až fanatickým způsobům jednání. Mnozí pak sebe nebo druhé vystavují tlaku. Při bližším pohledu se často objeví pohodlnost nebo strach z odpovědnosti. Vždyť je o tolik „jedno­dušší“ prostě otevřít Písmo, než přijmout na­má­havý proces hledání správného rozhodnutí, vněmž člověk před Bohem, případně i s druhými lidmi uvažuje a zvažuje, a potom poslušně užívá svobodu, kterou mu Bůh dal.

Jinou chybou by ovšem bylo otevírání Písma paušálně zamítnout. I to by bylo „příliš jedno­duché“. Spíše musíme za použití již zmíněných idalších duchovních kritérií vždy zkoumat, o co se v daném případě jedná, a musíme také vzít v úva­hu, že zde zůstává i určitá „šedá zóna“ tápání a hledání. Pouze to, že nějaká věc může být zneužita, ještě není dostatečným důvodem k jejímu od­mítnutí. Všechno, co je dobré, je v nebezpečí zne­užití, včetně „aplikace“ Božího slova. Slovo Boží samo však není „nebezpečné“, nýbrž je „mečem Ducha“ (Ef 6,17); právě proto se jeho aplikace musí dít pod vedením Ducha, který je současně při díle ve slově Písma, v oslovení svědomí a ve vě­ří­cím společenství církve. Jako praktické pravidlo proto může platit: Kdo je navyklý „otevírat Pís­mo“, měl by od toho nějaký čas vědomě upustit, aby od této formy získal odstup a naučil se rozlišovat. Všeobecně je za normální cestu jistě považována průběžná četba Písma nebo četba podle urči­tého plánu čtení. To platí i tehdy, když někdo musí aktuálně řešit nějakou těžkou otázku; ve sporném případě má být tomuto řádnému způsobu za­chá­zení s Písmem dána přednost vždy.

Podněty pro praxi

Oslovení skrze „náhodné otevření Písma“ se děje velmi různě. Někdy člověk bezděčně otevře Bibli (bez nějaké přípravné modlitby!), jindy pocítí vnitř­ní vybízení otevřít Písmo (nebo prostě do­sta­ne takový nápad), jindy zase poprosí Pána o slovo. Ať tak či onak, ztišení je základní předpoklad pro přijetí Božího slova. Toto vnitřní ztišení také předpokládá osvobodit se od „nutkání“, že Pán musí teď promluvit, že musí odpovědět určitým slovem na moji prosbu. Pán nemusí odpovědět zrovna tím, že já otevřu Písmo na některé stránce. On mů­že dát své slovo později: v tichu mého srdce, třeba skrze nějakého člověka či událost. V takové vnitřní uvolněnosti (že Pán může dát své slovo, ale nemusí), otevřu Písmo a přečtu ta slova, na která mi padne zrak: možná mě osloví okamžitě, možná také ne. Vkaždém případě nemám brát automaticky taková slova jako Boží odpověď. Musím rozlišit, zda skutečně mohou od Boha pocházet: zapadají do mé situace? Přinášejí mi pokoj, radost, vnitřní sílu a povzbuzení na cestě k Bohu (to jsou některé projevy působení Ducha), nebo naopak sklíčenost, smutek, bezradnost (případně „nic“)? Často ne­musím dlouho analyzovat a rozlišovat, protože takř­ka okamžitě rozpoznávám (díky nereflektovanému rozlišování, podle „ovoce Ducha“), zda mě Bůh obdařil konkrétním podnětem.

Otevření Písma vyjde často „naprázdno“. To mě nemusí odradit, abych se někdy uchýlil k takovému způsobu hledání Božího oslovení, vždy však vpostoji uvolněnosti a důvěry, bez fanatického dogmatizování, že „po otevření Písma Pán pro­mlu­ví do mé situace“. Je třeba se zbavit vnitřní křečovitosti, která může mít dvě vyhrocené podoby: při vycítění impulzu otevřít Bibli neomylně očekávám, že Pán musí teď promluvit, anebo naopak za žádnou cenu nechci otevřít Písmo, aby „to náhodou nevyšlo“. Obojí odporuje svobodnému postoji Božího dítěte.

Převzato z: Norbert Baumert, „O čtení Písma“ (vydalo Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském)

Poslední část („Podněty pro praxi“) napsal Angelo Jason Scarano