Což znáš cesty oblaků?

Rád bych vám vyprávěl příběh, díky kterému jsem lépe pochopil Boží způsoby. Mnohokrát mě trápily rozličné tělesné bolesti, zvlášť nepříjemné byly bolesti zubů. Jednou v noci o Velikonocích jsem takto strašně trpěl a netrpělivě jsem čekal na ráno, přitom jsem však cítil, jak mi srdce spaluje láska k Bohu. Druhý den jsme po celém městě hledali nějakého ordinujícího zubaře. Chodili jsme ulicemi křížem krážem a na studeném vzduchu mě zub bolel ještě více, ale láska k Bohu v mém srdci byla silnější než bolest. Tehdy jsem si vzpomněl na podobnou situaci těsně po mém obrácení v čase charismatického nadšení. Podobné noční bolesti, honba za zubařem a hrozné poznání, že nejsem schopen se modlit, že Bůh, kterého jsem poznal, se ukázal slabším než malý nerv v děravém zubu. Tato vzpomínka ještě znásobila moji radost: Bůh hluboko ve mně vrtal utrpením, aby vydoloval hlubší, pravdivější, věrohodnější lásku.

Job miloval Boha, přestože ho Bůh na čas odvrhl. Mimořádně milý je mi verš, znějící v plné básnické kráse: "Což znáš cesty oblaků?" V této otázce pádnější než tvrzení je obsaženo celé myšlení dítěte.

Což znáš cesty oblaků? Jsi opravdu schopen pochopit Boží plány, které jsou příliš obsáhlé a komplikované na to, abys je mohl kritizovat či se proti nim bouřit? Zřídka se však stává, že by noc - alespoň "noc smyslů" - živila nějakou vzpouru. Naopak, srdce říká: "Líbej ruku, která tě udeřila." A tu poznáváme pocit jistoty, jaký mívají děti, které věd
í, že trestající ruka pouze vytyčuje hranice dovoleného, za kterými číhá smrtelné nebezpečí.

Z knihy br. Efraima: Neskoré dažde, Serafín, Bratislava 1991.
Úryvek z této knihy vyšel v časopisu Amen 2/00. Děkujeme nakladatelství Krystal OP za souhlas s jeho zveřejněním.