Dar společenství IV.
Další věcí, která naopak do společenství patřit nemá, je postoj vedoucího, který jako by měl přímé spojení s Duchem svatým. Občas se najdou lidé, kteří přijdou za někým a řeknou: „Bratře, sestro, Pán ti říká…“ Může se to stát, při modlitbě může přijít nějaké mimořádné vnuknutí, ale mnohdy je to zneužíváno, třeba i nechtě. Tyto věci je třeba velice pečlivě rozlišit a společenství má k tomuto rozlišování rovněž sloužit.
Společenství má mít také povolání ke službě, to není jenom pro členy společenství mezi sebou. Povolání může být ke službě ve farnosti, ke službě v evangelizaci, ke službě modlitbou, ke službě chudým, nemocným. Každé společenství by mělo mít nějakou službu, na které si ti lidé shodnou, kterou rozvíjejí podle svých možností časových a dalších, každému je něco takového možné. Společenství by mělo být otevřené druhým, mělo by si vytrvale vyprošovat od Ducha svatého dar jednoty, a to i tehdy, když to zdánlivě klape: to může být klid před bouří. Společenství by mělo mít jakousi organizaci i po vnější stránce. Duch svatý může zavanout i jinak, ale je dobře když je zaveden nějaký pořádek, setkání trvá takto dlouho, modlitba trvá asi tak dlouho a má takovýto řád, celé setkání má určitý řád. Kde není řád, tam je ne-řád, a to patří i ke společenství. Takže to je to, co by ke společenství mělo patřit.
Na co si dávat pozor? Na tzv. přátele a nepřátele ve společenství: několik lidí ve skupině spolu kamarádí, s ostatními samozřejmě mluví, jsme přece křesťané, ale vztahy se nebudují a nerozvíjejí. Častým hříchem ve společenství je závist nebo méně nápadné srovnávání se s druhými. Jak to, že on má víc darů než já, když se modlím stejně, Pane Bože, nezapomínáš na mě? Pozor na to, víme, koho Pán Ježíš chválí nejvíc, když se jedná o dary v chrámu: chudou vdovu. V Božích očích mohou být tedy dary ve své důležitosti seřazeny v úplně jiném pořadí.
Dalším nebezpečím je škatulkování, pomlouvání; na první pohled to může vypadat, že to není možné, ale stává se někdy i to. Lidé se spolu horlivě modlí hodinu nebo dvě, pak vyjdou ven a jeden druhému stihne říct: „Myslím, že to od toho nebo toho nebylo upřímné.“ To by člověk neměl připustit ani ve svých myšlenkách, natož o tom ještě mluvit.
Elitářství nebo sektářství znamená, že se skupina vydělí vůči ostatním a začne je považovat za duchovně méněcenné, nebo to může být opačně a dojde zase k žárlivosti.
Dále jsme mluvili o jednotě, ale je třeba si říct, že to nemůže být jednota za každou cenu, to by vedlo k neupřímnosti a nepravdivosti. Pán říká: „Oheň jsem přišel vrhnout na zem.“ K jednotě je třeba dorůstat pod vedením Božím, a to i za cenu, že to občas něco stojí.
Důležité je právo na osobní tajemství. Dále pozor na přátelství, které zotročuje: někdo si chce ve společenství jiného přivlastnit jako svého přítele nebo navázat nějaké duchovní přátelství, ale už mu nedovolí, aby rozvíjel vztahy s ostatními. O vlažnosti jsem už mluvil. Dále duch světa, který souvisí se závistí. Duch světa nám klade před oči hodnoty jako sláva, moc, úspěch, obdiv. To se může krásně skrýt i za duchovní věci, ale Duch evangelia nám ukazuje jinou cestu. Ježíš nám ukazuje cestu evangelií, cestu blahoslavenství.
Nebezpečí pýchy. To je zde základním hříchem, kterého se může dopustit společenství, a to, že ztratí z očí toho, který je dal dohromady, který je nebo má být v základu tohoto společenství.
Co si tedy říci na závěr? Ze strany každého z nás je potřeba přístup ke společenství, který je vyjádřen slovy: Je třeba přejít od pozice společenství pro mě do pozice já pro společenství. Platí to i v manželství: nejdřív je „odevzdávám se ti“ a pak „přijímám tě“. Jedná se o „můj lid“. Matka Tereza říkala: „Můj lid hladoví“. Společenství je také mým lidem, se kterým mám cítit, mám toužit po růstu bratří a sester, nejen že nezávidět, ale toužit po jejich růstu. Nemám čekat, až budu perfektně připraven, ale mám být ochotný sloužit teď tak, jak to jde, samozřejmě s Boží pomocí a v Boží moci. Dále je to postoj, který říká, že Ježíš žije v chudém bližním, ale i v mé vlastní chudobě. To není omlouvání svých hříchů a špatností, ale to, že je na této cestě nabídnu Pánu k uzdravení tehdy, když on bude chtít, a tak, jak on bude chtít. Trpělivost se sebou i s celým společenstvím, i když máme dojem, že zrovna nerosteme. S tím souvisí věrnost a ochota dát za druhé svůj život. To může znít velice nadneseně, ale může se to projevit i velice konkrétně. Nemusí to být zrovna mučednictví, ale postoj dát za druhého život se projevuje právě v malých věcech: usmát se, i když člověk nemá chuť, promluvit i s tím ,který není tak sympatický, naslouchat, pomoci, ztratit něco ze svého času, ze svých sil. Nepodceňovat se. Leckdy se podceňujeme a vypadá to velice pokorně, ve skutečnosti je to jenom jiná tvář pýchy, která dává najevo svou nespokojenost, že nemám to, co bych chtěl mít. Objevujme ty dary, které nám Pán dal. A potom: je třeba milovat konkrétní bližní a ne celé lidstvo. Sartre říká, že ten druhý je peklo, což zní velmi skepticky. Jean Vanier naopak říká, že druhý může být cestou k nebi a záleží na tom, jakou cestu si člověk zvolí, zda cestu sobectví nebo cestu evangelia.
Úplně na závěr několik slov Jeana Vaniera: Společenství tvoří skutečné tělo, když většina jeho členů přechází od postoje „společenství pro mě“ k novému postoji, a to „já pro společenství“, když se otvírá srdce člověka všem ostatním bez vyjímek. To je pohyb od sobectví k lásce, od smrti ke vzkříšení: to jsou velikonoce.
Tak tě, Pane Ježíši, chceme prosit o tyto velikonoce, o to, abychom vzkříšení a účast na tvém vzkříšení prožívali i ve svých vlastních životech, abychom účast na tvém vzkříšení prožívali i ve společenstvích. Veď nás svým svatým Duchem, abychom osobně i společně přecházeli ze smrti do života. Veď nás, abychom jednou mohli mít podíl na plnosti života, který jsi nám, Pane, získal. Amen.