Duch Svatý - duch požehnání

Toto lidové přísloví nás uvádí do hloubky skutečnosti, kterou je požehnání - vše existuje, protože Bůh vyslovil své požehnání (bene-dictio = dobré slovo, srov. Gn 1,22. 28)

V židovském podobenství o stvoření světa sestupuje k Božímu trůnu dvaadvacet liter hebrejské abecedy, aby se ucházely o výsadu, kterou z nich si Bůh zvolí, aby skrze ni stvořil svět. Jedna po druhé je odmítnuta, protože vedle vznešených slov tvoří také slova vyjadřují zlé věci. Nakonec přistoupí písmeno BET a úpěnlivě prosí: "Ó, Pane světa! Ať je tvá vůle stvořit svět skrze mne. Přihléni k tomu, že všichni obyvatelé světa ti skrze mne každodenně vzdávají díky, neboť se říká: 'Buď požehnaný (BERACHA), Pane, na věky. Amen. Amen.'" A Svatý - budiž požehnán - ihned vyhověl žádosti písmene BET. Pravil: "Bu ď požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně." A tak stvořil Bůh svět skrze BET, neboť se praví: "Berešit stvo řil Bůh nebe a zemi."

Bůh tvoří svým slovem - nebesa byla u činěna Hospodinovým slovem, dechem jeho úst pak všechen jejich zástup. (Ž 33,6) - a skrze Ducha Svatého. On je posílán, aby stále tvořil nové věci, aby obnovoval tvář země. Byl nám dán, aby v našem srdci pronášel slovo požehnání (dobré-slovo) o tom, že jsme milované Boží děti. (srov. Ř 8,16). A je to také on, kdo nás učí žehnat druhým - pronášet dobré-slovo, které p řináší život. Jen v síle Ducha jsme schopni naplnit Ježíšovo slovo: "žehnejte a neproklínejte" (Lk 6,28).

Dnes už nepřikládáme slovu takovou váhu, jako lidé předchozích generací, a už vůbec ne takovou, jakou mu přiznával biblický člov ěk. Pro toho má slovo uskutečňující charakter - co je řečeno, to se děje - a to jak v pozitivním smyslu (požehnání), tak i ve smyslu negativním (kletba). Požehnání je pro biblického člov ěka něčím podstatným, na čem závisí jeho život. Připomeňme si, jakou důležitost mělo požehnání praotců. Pro ně to nebyla jen prázdná a obecná fráze, ale slova velmi konkrétní a skutečně přinášející to, co vyjadřují (Gn 9,26-27; 24,60; 27,27-29). Požehnání znamenalo Boží přízeň a naplnění zaslíbení, které Bůh dal Abrahámovi - "sta ň se požehnáním!" (Gn 12,2-3). Požehnání nemohlo být zopakováno a bylo-li už jednou proneseno, nešlo vzít zp ět (Gn 27,30-40). Stejnou moc má však i zlořečení (male-dictio), proto Bileámovi nebylo dovoleno, aby Izraeli zlo řečil (srov. Nu 22), ale musel mu žehnat. Taktéž v Mojžíšově zákoně je zákaz zlořečit hluchému (Lv 19,14), protože ten nemá možnost odvrátit zlé-slovo dobrým-slovem, neslyší-li je, a zloba kletby by padla na jeho hlavu. Moc požehnání vychází z mocí Boží, protože v důsledku je to on, který žehná, pronáší dobré-slovo - nebo spíše: kdo toto dobré slovo nepřestal vyslovovat od stvoření světa. Kdyby totiž přestal, svět by přestal existovat. Žehnání člov ěka je podílem na žehnání Boha.

Tento postoj biblického člov ěka pro nás může být velice inspirující. Ve křtu jsme přijali dar Ducha, který je láskou a který nám byl vylit do srdce, aby se stal pramenem lásky pro bratry a sestry kolem nás. Duch nás vede k tomu, abychom lidem přinášeli slovo života, dobré slovo o spáse, radostnou zvěst - abychom dobrým-slovem, požehnáním přemáhali zlá-slova, která vyslovuje svět kolem nás. Ve křtu jsme obdrželi podíl na kněžském poslání Krista, a proto můžeme žehnat, ba jsme k tomu přímo povoláni. Především v katolickém prostředí je však slovo požehnání a žehnání spojeno především s posláním služebného kněžství a se znamením kříže, které je nad lidmi a věcmi konáno. Měli bychom ale rozšířit svůj pohled a znovu objevit sílu slova, a tím i požehnání. Jsme přece královským kněžstvem, přinášejme proto světu dobré-slovo, přetvářejme svět tím, že mu budeme žehnat, že proti zlu budeme stavět požehnání.

Nyní však zaměřme svůj pohled ještě k jinému rozměru požehnání, který je pro náš život mnohem důležitější. V Písmu čteme, že nejen Bůh žehná člov ěku nebo žehná člověk člov ěku, ale také objevíme, že člov ěk žehná Bohu (srov. 1K 1,48; 5,21; 1Pa 16,36; Ž 63,5). Znamená to snad, že Bůh potřebuje také slyšet dobré-slovo, že mu svým požehnáním můžeme něco přidat, nějak mu přilepšit? To jistě ne. Proč tedy v bibli tak často čteme: "Požehnaný jsi Hospodine..." nebo přímo "žehnejte Hospodinu"? Dostáváme se tu k jedné základní form ě biblické modlitby, k základní modlitbě židovského národa - beracha - té modlitbě, která byla důvodem, proč si Bůh vybral ke stvoření písmeno BET. Překlad tohoto slova naším výrazem požehnání jen neúpln ě vyjadřuje, co se pod ním skrývá. Řečtina je p řekládá výrazy eulogeo a eucharisteo - vzdávat chválu, dobrořečit, d ěkovat, beracha pak zahrnuje toto vše. V ustálené formě "požehnaný jsi Hospodine, který..." je ve skutečnosti modlitbou, která vyjadřuje zásadní postoj věřícího člov ěka. Správný Izraelita má za den pronést alespoň sto požehnání, protože neexistuje žádná situace, která by nebyla příležitostí k vyslovení požehnání. Tato modlitba hluboce zasahuje a proniká celý život zbožného Žida. Pro ilustraci připomeňme, že když se S. Z. Agnon (1881-1970) dověděl, že obdržel Nobelovu cenu (1966) ihned pronesl berachu: "Požehnaný jsi, Hospodine, který je dobrý a činí dobré." Když pak přicestoval do Stockholmu převzít cenu a setkal se se švédským králem, odříkal další berachu: "Požehnaný jsi, Hospodine, který činí, že se smrtelníci podílí na jeho slávě." (poznámka pro češtináře: forma "Požehnaný jsi..., který dělá..., je záměrná, první část modlitby v dialogické formě naznačuje, že Hospodin je ten, kdo je člověku velmi blízko, kdo vstupuje do vztahu s ním. Druhá část ve t řetí osobě chce naopak zdůraznit Boží transcendenci a jinakost.) Každá židovská modlitba má ústit v požehnání (berachu).

Tato modlitba patřila neodmyslitelně k životu Ježíšovu i jeho apoštolů. V evangeliích můžeme nalézt její náznaky: dočteme se, že vzal těch pět chlebů i ryby, vzdal díky (pronesl požehnání - berachu), lámal a dával (Mt 15,36), nebo: Ježíš pohlédl vzhůru a řekl: 'Otče, d ěkuji ti, žes mě vyslyšel.' (J 11,41) - i zde se dá předpokládat, že se modlil formou beracha, poněvadž hebrejština nezná slovo d ěkuji. Dále čteme: "Velebím tě, Otče, Pane nebes i zem ě, žes tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým..." (Mt 11,25) a především: "vzal chléb, požehnal (pronesl beracha), lámal a dával svým u čedníkům. Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho" (srov. Mt 26,26-28). Také po svém zmrtvýchvstání v Emauzích, "když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim" (Lk 24,30 - lit. p řeklad). Jsme povoláni být Ježíšovými učedníky a Duch Svatý nás ústy apoštola Pavla vybízí: "Plni Ducha zpívejte spole čně žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Zpívejte Pánu, chvalte ho z celého srdce a vždycky za všecko vzdávejte díky (pronášejte požehnání) Bohu a Otci ve jménu našeho Pána Ježíše Krista" (Ef 5,19-20). "Všechno, cokoli mluvíte nebo d ěláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci" (Kol 3,17). Jde vlastn ě o postoj vděčnosti a chvály za všechno a v každé situaci. Úsilí o tento postoj nás navrací k nám samotným (srov. Gn 1,27; Ž 19) a uspořádává naše vztahy k Bohu, k lidem i ke stvoření. Stále více nás učí uvědomovat si, že Bůh je Bohem, že jsme na něm zcela závislí, že vše je jeho darem, že o nás pečuje a vede nás k pravé bázni - k tušení jeho důstojnosti a přesažnosti. Umožňuje nám odvracet pohled od sebe sama a obracet jej k Bohu, přičemž nás také vede k hlubšímu sebepoznání - čím skutečně jsme: Božím stvořením, jeho obrazem. Jsme prostředníky mezi Bohem a světem, jsme objektem Boží péče a příjemci darů. Jde o to opravit svůj pohled na svět. Ten sám o sobě není zlý a není ani příčinou našeho h říchu, ale projevem Boží dobrotivosti a konkrétním darem člov ěku. Jako dar má být také přijímán. Tomuto pohledu nás učí modlitba požehnání. Pak se věc, předmět, proměňuje v dar, člověk přestává být vlastníkem a stává se obdarovaným, musí pak tedy brát ohled na úmysl dárce. Již nelze s věcmi manipulovat, ale je třeba naslouchat a hledat jejich pravý smysl. Bůh je tím, kdo dává pravý smysl světu a podmínky pro uskutečňování Božího království v něm. Člověk v ráji nechtěl přijmout ovoce poznání jako dar, chtěl si je vzít sám, a to mu přineslo zkázu.

Jsou-li věci darem, musí být takto přijímány a mají být sdíleny. Sdílený dar dává život, a naopak nesdílený, "nakřečkovaný", nebo "uschovávaný na horší časy" je darem, který přináší zkázu (srov. Ex 16 - sdílená mana dává život, "nakřečkovaná" mana hnije, červiví a páchne). Pohled na sv ět jako na dar, nám úplně převrací smysl požehnání věcí - už ne proto, abychom věci posvětili a tím je vyňali z vlivu zlého, ale žehnáním vyznáváme, že jsou svaté - patřící Bohu a my požehnáním vyznáváme tuto Boží svrchovanost a tím smíme tak mít podíl na těchto dobrech. Kdo užívá v ěcí bez požehnání, znesvěcuje co je svaté. Krásn ě nám tuto skutečnost vykresluje jeden židovský midraš: Abraham hostil pocestné, a když se najedli a napili, řekl jim. "Požehnejte." A oni se otázali: "Jak?" Odpověděl: " Řekněte. 'Požehnaný je Bůh věčný, nebo ť jsme pojedli z toho, co je jeho.'" Jestliže souhlasili a požehnali, jedli, pili a pak odešli. Jestliže nesouhlasili s požehnáním, řekl jim: "Zaplať, co dlužíš." Kde je požehnání tam je bezplatnost, kde toto chybí, nastupují obchodní vztahy.

Postoj vděčnosti, požehnání a p řijímání skutečnosti jako daru nás u čí dívat se na svět novýma očima, pronikat do niternosti skutečnosti. Dává nám schopnost vidět zázraky. Kde je totiž přítomné požehnání vzniká zázrak, přichází světlo a radost. Kde není přítomné, zůstává temnota, smutek a nespokojenost. I nejobyčejn ější věci, když jsou viděny s ohledem na původce, jsou zázraky. Bůh tvoří každý den nové věci, každý den nám dává nový život a pečuje o celé své stvoření (srov. Mt 6,26-30). Každá skutečnost v nás může vyvolat úžas. Tak jako pohled Izraele na manu vyvolal zvolání: "man hú?", tak i my se učme žasnout. Vd ěčnost nás uchrání od samozřejmého přijímání Božích darů. My si často uvědomíme, že něco je Božím darem, až ve chvíli kdy o to přijdeme. Ukázkou skutečného smyslu a zdravého realismu ve vztahu k vlastnímu tělu je i požehnání, které má Izraelita pronést po použití toalety: "Požehnaný jsi Hospodine, náš Bože, králi světa, který stvořil člov ěka v moudrosti a utvořil jsi mu četné otvory a dutiny. Je zjevné a známé před trůnem tvé velebnosti, že kdyby se otevřela některá z nich nebo uzavřel se jeden u nich, nebylo by možno před tebou obstát a zůstat naživu. Požehnaný jsi Hospodine, který uzdravuje veškeré tělo a podivuhodně uspořádává." Ukazuje nám na skute čnou potřebu za všechno a vždy děkovat, tak jak nám to sv. Pavel píše. On byl Židem a farizejem a měl tedy tuto modlitbu hluboko vrytou do srdce. A také každé naší modlitbě by neměl chybět tento rozměr vděčnosti. Nebo ť tato modlitba je často skutečným krokem víry a důvěry, krokem do tmy, ale zároveň v nás upevňuje víru i důvěru. Izrael po celou dobu své existence se navrací k jedinému, stěžejnímu okamžiku - k vyvedení z Egypta. A ve všech těžkých dobách si připomíná velké věci, které mu Hospodin učinil. A toto připomínání se mu stává silou a nadějí, že Bůh se ho opět ujme, protože je věrný. (srov. 2Kr 19,15-19)

A my máme za co děkovat. A potřebujeme se učit vidět veliké věci, které koná Bůh v našem životě, přestat zapomínat na tyto velké věci. Učme se naslouchat dobrému-slovu, které k nám Pán pronáší a nechejme toto dobré-slovo v sob ě přinášet užitek. Nechejme se vyučovat Duchem Svatým k postoji požehnání (beracha), postoji vděčnosti, důvěry a pravdy. Následujme svého Pána a žehnejme a neproklínejme, říkejme lidem kolem nás slova života, ne smrti. Pak začneme poznávat stále více jak dobrý je Pán a uvidíme ještě větší věci. (srov. J 1,51)

Použitá literatura

Carmino di Sante, Židovská modlitba, Praha, Oikúmené, 1995

František Kunetka, Židovské kořeny křesťanské anafory, Olomouc, Vydavatelství UP, 1994.