„Duchovní“ kontra „normální“
BŮH UDĚLAL PRVNÍ KROK
Dobrou zprávou nám však může být skutečnost, že Bůh učinil krok přes tuto propast směrem k nám, a že spojuje, co není v našich silách spojit. Chtěl bych s vámi nyní sdílet, jakými příznaky se může tento rozpor projevovat a zavádět nás do úzkých, a následně nastínit, co by nám mohlo z oněch úzkých pomoci. Pro lepší přehlednost a zapamatování je popis léku na konkrétní příznak shrnut vždy na konci odstavce do určitého postoje.
Občas může mít náš "duchovní" život virtuální charakter. Jsme jaksi mimo realitu, vznášíme se několik centimetrů nad zemí. Ale ty pády a procitnutí! Také vás v tiché kapli nebo kostele přepadá pocit svatosti, také si povzdychnete tváří v tvář přenádhernému oltáři, jak jste trpěliví, a o pár minut později si pak na poště mručíte pod vousy, nemohla-li by být ta fronta před vámi trochu kratší? S hlavou v oblacích nelze žít, neboť přes ta oblaka je špatně vidět, kam šlapeme, a velmi snadno bychom mohli zakopnout a rozbít si nos (i když ani to není někdy na škodu).
Jednou z nejdůležitějších skutečností v d ějinách spásy je vtělení. Bůh učinil již zmíněný krok přes propast, řekl své ANO k člověku a sám se jím stal. Zdá se mi, že i já bych se potřeboval v určitých oblastech svého života poněkud více vtělit, stát se člov ěkem. Zní to sice paradoxně, ale máte-li podobnou zkušenost jako já, jistě mi rozumíte. Vtělení Božího Syna se uskutečnilo skrze Ducha Svatého, prosme proto právě jeho, aby nám pomohl v určitých životních situacích zaujímat postoj vtělení.
"JEŠTĚ SI MUSÍM VYKONAT MODLITBU..."
Dalším příznakem může být pocit povinnosti na obě strany. Povinnosti světa: dobývání chleba vezdejšího, plnění nejrůznějších úkolů, studium, stíhání či nestíhání zadaných termín ů atd. a k tomu všemu ještě pocit povinnosti vzhledem k víře: měl bych se modlit, číst bibli, měl bych jít ke svátosti smíření atd. Může to pak vypadat takto: mám dnes tolik stresujících povinností a ještě bych měl jít ke zpovědi, protože prožívám pocit viny, který mě drtí. A zanedbáme-li tu či onu stranu objeví se vý čitky svědomí, které nás mohou přivést do velmi nepříjemného psychického tlaku. To je však život pod falešným bohem, kterého je třeba svrhnout. Často je na nás kladen požadavek výkonu, a proto si musíme stále opakovat: Bůh není Bohem výkonů, on neříká: musíš! On nás především miluje, chce nám pomáhat, chce, aby se jeho síla projevila právě v našich povinnostech, které se nám někdy jeví, přiznejme si to, až příliš důležité, následkem čehož propadáme panice, zmatku a nepokoji. Zkusme si v takových chvílích dát obrazn ě či skutečn ě nohy na stůl, na Boží stůl, relaxovat v jeho pokoji a zaujmout tak postoj milovaného Božího dítěte.
"JO, AŽ BUDU SVATĚJŠÍ, TAK..."
Rozpor mezi "duchovním" a "normálním" se m ůže projevovat také v podvědomém nepřijímání toho, co děláme, ač už se to týká studia, zaměstnání nebo čehokoli jiného. Může nás trápit neustálá nespokojenost charakterizovaná myšlenkami typu: určit ě jsem mimo Boží vůli, kdybych dělal něco jiného, něco "duchovnějšího", určitě bych byl šťastnější. Čteme-li v bibli o vylití Ducha Svatého, m ůžeme si říci, že moc z výsosti byla pro apoštoly a jejich službu, že nemá nic společného s naším obyčejným životem. A to je velký omyl! Právě náš každodenní život je prostorem pro působení Ducha Svatého, právě pro naše každodenní záležitosti potřebujeme jeho moc. Křesťané se nedělí na ty, kdo slouží Bohu a na ty, kdo chodí do práce nebo studují. Ze skutečnosti, že jsem k řesťan, plyne, že vše, co dělám, je služba Bohu, služba, ve které jsem závislý na Duchu Svatém, pro kterou potřebuji jeho moc. A tak se modleme:
Přijď, Duchu Svatý, a uči ň, ač v tom, co dělám, dokážu zaujímat postoj služby Bohu a lidem.