Duchovní uzdravení I.: Uzdravení z čeho?

Pojmem duchovní neboli vnitřní uzdravení se označuje zpravidla uzdravení něčeho, co samo o sobě sice není hříchem, ale co přesto s hříchem souvisí, buďto jako důsledek nebo jako příčina hříchu nebo jako popud k hříchu. Vnitřní uzdravení může také znamenat uzdravení ze stavu nebo situace, která s hříchem nesouvisí, ale jejíž vinou se nemůže plně rozvinou život milosti. Tento druh uzdravení Ježíš představil jako integrální součást své mesiášské služby, když řekl: „Duch Hospodinův je nade mnou, proto mne pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst; poslal mne, abych uzdravil ty, kdo mají zraněné srdce, abych vyhlásil zajatcům propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil léto milosti Hospodinovy.“ (Lk 4, 18-19)

Podívejme se teď na některé z negativních jevů, kterých se vnitřní uzdravení může týkat.

a. Důsledky minulých hříchů: špatné návyky, různé formy závislostí: na drogách či alkoholu, ztráta kontroly nad sexuálními impulsy.

b. Hluboko vkořeněná zraněnost, bolestné vzpomínky, nedostatek láskyplné péče v raném dětství, zákazy pohřbené do hlubin podvědomí, ale zároveň pro svou nevyřešenost stále překážející plnému rozvinutí a dosažení duchovní zralosti. Velmi nápomocná může být v této oblasti psychologie, zvlášť učinná ve spojení s modlitbou.

V této oblasti se někdy mluví o uzdravení prožitků v matčině lůně. Zdá se, že moderní vědy potvrzují tuto možnost. Na druhou stranu jsem velmi skeptický vůči myšlence uzdravení rodokmene, která uvádí do velmi pochybné oblasti a navíc nemá žádnou oporu v bibli.

c. Nepřijetí sebe nebo nízké sebevědomí. Toto jsou nejčastější příčiny poruch osobnosti a abnormálních reakcí. Příčinami špatného obrazu o sobě mohou být fyzický zjev nebo nějaký detail fyzického zjevu, povahový rys nebo rodina dané osoby. Takový člověk je nesvobodný, stále se v mysli vrací k oné konkrétní věci a mylně si představuje, že ostatní nevidí nic než to, co on sám na sobě shledává nepřijatelným. Někdy taková situace vede ke komplexu méněcennosti a k plachosti, jindy ovšem kupodivu i k projevům zcela opačného charakteru.

d. Když svatý Pavel mluví o kontrastu mezi starým a novým člověkem, zdůrazňuje velice, že kromě osvobození od hříchu je zapotřebí ještě dvojí osvobození: osvobození od zákona (to jest od zákonického myšlení a lpění na liteře) a osvobození od strachu. Stačí, když si přečteme kapitoly 8 a 9 v listě Římanům, a zvlášť verš 8, 1: „Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, neboť zákon ducha, který vede k životu v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti.“

e. Zkušenost ukazuje, že vzdor a zadržovaná nenávist, nedokonale udělené odpuštění jsou hlavními, hluboko vrostlými překážkami, které brání úplnému osvobození a nabytí vnitřního pokoje. Člověk, který v sobě chová tyto věci, nemůže nikdy vstoupit do plné harmonie s Bohem ani zakusit odpuštění, neboť mezi udělením odpuštění ostatním a přijetím odpuštění od Boha existuje úzká spojitost.

f. Nakonec se také musíme zmínit o vztazích narušených a poničených opakovaným neporozuměním, tvrdostí, nedostatkem komunikace. Svatý Augustin říká, že jsme „hliněné nádoby, které mohou být poničeny jen tím, že se srazí“. Špatný vztah, zejména s někým, s kým jsme v každodenním kontaktu, může přerůst v nepřekonatelnou překážku toho, abychom v sobě měli pokoj, může bránit naší schopnosti modlit se a milovat nebo vůbec vykonat cokoliv dobrého.