Důkaz naděje�

To, co přináší naději na úrovni univerzální církve - a co se děje právě v srdci krize církve v západním světě - je vzrůst nových hnutí, která nikdo nenaplánoval a které nikdo nezaložil, ale které spontánně vyrašily z vnitřní vitality samotné víry. V nich se zviditelňuje - ač v menší míře - je něco jako období letnic v církvi. Mám na mysli např. charismatické hnutí, Cursillo, [...] Jistěže všechna tato hnutí s sebou přinášejí také určité problémy. Ty také mají za následek větší nebo menší nebezpečí. To je ale vlastní všem živým bytostem. Setkávám se stále více se skupinami mladých lidí, kteří celým srdcem tíhnou k víře církve, mladí lidé, kteří chtějí žít tuto víru naplno a kteří v sobě nesou obrovský misionářský elán. Intenzivní modlitební život, přítomný v těchto hnutích, nevede nutně k pohybu dovnitř sebe nebo ke stáhnutí se do privátní oblasti, ale jednoduše plnou a nerozdělenou katolicitu. Radost z víry, kterou zde lze vnímat, je jaksi nakažlivá. Nová povolání ke kněžství a do řeholí tu nyní spontánně rostou.

Co na tom zaráží, je fakt, že všechna tato vroucnost nebyla vyrobena nějakým úřadem nebo pastorálním plánováním, ale nějak vyrostla sama od sebe. To vede k tomu, že úřady, které plánují - které prostě chtějí jít dopředu - nevědí, co s tím dělat. Do jejich plánu prostě nezapadají. Proto, ačkoli roste napětí v souvislosti s jejich začleněním do nynější podoby institucí, neexistuje žádné napětí s hierarchickou církví jako takovou.

Líhne se zde nová generace církve, na kterou pohlížím s velkou nadějí. Je úžasné, že Duch je opět silnější než naše programy a vnáší do hry sám sebe úplně jiným způsobem, než jsme očekávali. V tomto smyslu je obnova, v mírnější, avšak efektivní podobě, na pohybu . . .

Vittorio Messori se ptá kard. Ratzingera

Zaznamenávám, že v dnešní době dochází ke novému objevení Ducha svatého, na kterého se v západní teologii nejspíš trochu zapomínalo. Toto znovuobjevení není pouze teoretické, ale zahrnuje rostoucí počet lidí v tzv. "Charismatické obnově" nebo "Obnově".

Je to tak. Období po koncilu zřídkakdy oživovalo naděje Jana XXIII., který toužil po "nových letnicích". Jeho modlitba ale nezůstala nevyslyšena. Do srdce světa, vysušeného racionalistickým skepticismem, přišla nová zkušenost Ducha svatého, která vytvořila celosvětové hnutí Obnovy. To, co Nový zákon popisuje, totiž charismata jako viditelná znamení toho, že Duch přichází, nejsou už pouze starověkou záležitostí, dávnou minulostí - tato historie se stává dnes žhavou skutečností . . .

V "Obnově" existuje nové a konkrétní povědomí o silách zla a navíc, samozřejmě, klidná jistota Kristovy moci, která si je všechny podřizuje.

Především je potřeba vytvořit rovnováhu, dát pozor na výhradní důraz na Ducha, který, jak nám sám Ježíš připomíná, "nemluví sám ze sebe", ale žije a pracuje v srdci života Trojice. [Nesprávné přílišné zdůrazňování] může vést k tomu, že se postaví proti hierarchicky strukturované církvi (která je založena na Kristu) církev "charismatická", založená pouze na "svobodě Ducha", církev, která se považuje za neustálou novou "událost".

Udržovat rovnováhu také znamená zachovávat správný vztah mezi institucí a charismatem, mezi obecnou vírou církve a osobní zkušeností. Bez osobní zkušenosti zůstává nauky víry prázdnou, samotný zážitek je slepý, pokud není napojen na víru církve. To, co má v konečném měřítku váhu, není "my" skupiny, ale velké "my" univerzální církve. Pouze církev může zaručit správný kontext, ve kterém nemůžeme "zhášet Ducha a držet se toho, co je dobré," jak nás vybízí apoštol.

Musíme dávat pozor na příliš jednoduchý ekumenismus, který může způsobit, že katolické charismatické skupiny ztratí svou identitu, a, ve jménu "Ducha" (chápaného jako antitezi instituce) se budou nekriticky přidružovat k různým formám letničního hnutí, které nemá původ v katolické církvi. [Katolické skupiny Obnovy musí proto] myslet spolu s církví - sentire cum ecclesia - více než kdy dříve. Musí jednat v jednotě s biskupem, nikoli přinejmenším tak, že se vyhnou důsledkům, které vždy vznikají, když je Písmo svaté bráno ze svého kontextu ve společenství církve, což vede k fundamentalismu a vlastnostem, které provázejí esoterické skupiny a sekty.

Messori přerušuje:

Potom, co jste varoval ohledně nebezpečí, která jsou v Obnově zahrnuta, vidíte také pozitivní znamení toho, že se hnutí Obnovy objevilo na jevišti života církve?

Jistě. Je to důkaz naděje, pozitivní znamení časů, dar Boží naší době. Je to znovuobjevení radosti a hodnoty modlitby nad teoriemi a praktikami, které stále více kostnatěly a svrašťovaly se jako výsledek sekularizovaného racionalismu. Sám pozoruji působivost tohoto hnutí - v Mnichově jsem byl svědkem toho, že velký počet dobrých povolání ke kněžství vzešel z něj. Jak jsem už řekl, jako každá jiná skutečnost svěřená lidským bytostem, je toto hnutí vystaveno nedorozuměním, dezinterpretacím a přehánění. Bylo by ale nebezpečné vidět pouze rizika a nikoli dar nabízený Bohem. Nezbytné upozornění nemění mé zásadně kladné stanovisko.

-----

Literatura: The Ratzinger Report, San Francisco, Ignatius Press, 1985, s. 43-44, 151-153.

Pracovní překlad: David Vopřada

Zdroj: www.in-unity.org�