Evangelizace dnes

Stojíme na prahu nového tisíciletí. Jeho blížící se nástup i doba náhlých společenských a politických změn, kterou dnes prožíváme, v nás probouzí oprávněnou otázku: Jaké bude lidstvo třetího tisíciletí a jakými cestami bude kráčet? Nejde jen o oblast vědy, kultury a politiky, ale i o oblast duchovní - přijde „nový věk“ náboženství v tom smyslu, jak o něm mluví mnozí „mesiášové“ dnešní doby, nebo Bůh připravuje nové jaro evangeliu, jak to prorokuje papež Jan Pavel II.1 Současná postmoderní doba je charakteristická nárůstem zájmu o duchovní dimenzi člověka. Zvláště mezi mladými lidmi se stále více projevuje potřeba hledání nějaké transcendentní skutečnosti. V tom můžeme cítit určité znamení doby, které jen potvrzuje, že člověk nemůže žít bez poznání své duchovní identity. Současně je to však i výzva pro ty, kteří tuto identitu již nalezli, aby ji těmto hledajícím pomohli najít - a to můžeme nazvat evangelizací. V této nově vzniklé situaci se zatím, jak se zdá, nejlépe orientují mnohé sekty a různé nové náboženské směry, které se předhání v nabídkách svých řešení dnešnímu člověku, ale se svou odpovědí na jeho duchovní hledání mu často přinášejí i nějakou sociální, psychickou či duchovní nevyrovnanost nebo až nezdravou závislost. Tradiční náboženská společenství za nimi zatím ve své nabídce z rozličných důvodů poněkud pokulhávají. Do této situace přicházejí jako burcující hlas slova papeže Jana Pavla II., který často ve svých poselstvích, zvláště k mládeži, v souznění s různými církevními dokumenty, mluví o potřebě evangelizačního probuzení v dnešní církvi. Ostatně, při pohledu na rostoucí počet spontánně vznikajících církevních hnutí a iniciativ zaměřených evangelizačně, se tento papežův hlas jeví nejen jako výzva dnešní církvi, ale i jako prorocký hlas, který poukazuje na to, co Bůh sám koná a zamýšlí konat v dnešním sekularizovaném světě.

Pojem evangelizace

Co to vlastně slovo evangelizace znamená a jak chápat jeho obsah na pozadí dnešní doby? Mnohdy dochází ke vzájemnému zaměňování pojmů evangelizace a misie - jaký je mezi nimi rozdíl? Apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi definuje evangelizaci jako přinášení Radostné zvěsti všem společenským vrstvám a třídám. Účinkem této zvěsti pak dochází k proměně lidí samotných a tím k vytváření nového lidstva.2 Slovo misie má v podstatě stejný význam. Zatímco však evangelizace, nebo lépe „nová evangelizace“, je ve smyslu encykliky Redemptoris missio zaměřena zejména na hlásání evangelia ve společnosti původně křesťanské a dnes sekularizované, misie - ve smyslu „ad gentes“ - se naproti tomu zaměřuje na prostředí ještě evangeliem buď úplně nezasažené nebo křesťansky mladé.3 Z toho vyplývá, že v podmínkách naší společnosti je přijatelné používat oba termíny, neboť naše země zahrnuje v sobě jak oblasti tradičně křesťanské, tak i oblasti, které jsou svým vnitřním charakterem v podstatě misijním územím. Obsah zvěsti, kterou se evangelizace i misie snaží předat, je stejný, rozdíl je jen v důrazech a metodách předávání. Je rozdíl mezi tím, jestli chceme evangelní zvěstí oslovit společnost či jednotlivce, kteří se s ní ještě vůbec nesetkali nebo jen v nedostatečné míře a mezi tím, oslovit společnost a jedince, kteří žijí v prostředí tradičně křesťanském - obsahujícím v sobě křesťanské hodnoty, ale již bez aktivní víry.

Pojem evangelizace (resp. misie) je dnes chápán na dvou základních rovinách, které je třeba rozlišovat. Za prvé evangelizace v tom nejširším slova smyslu, někdy označovaná jako evangelizace společnosti, pod kterou se zpravidla rozumí snaha o vnášení hodnot evangelia, jako je láska, odpuštění, smíření, do všech oblastí života společnosti (např. kultury, politiky, sociální oblasti).

Za druhé je to pak evangelizace v tom užším pojetí, označovaná jako osobní evangelizace, pod kterou se rozumí snaha vést druhé jako jednotlivce k osobnímu, svobodnému a opravdovému přijetí Ježíše Krista do svého srdce a ducha evangelia do svého života. Tato fáze evangelizace musí stát před tou první, neboť společnost může být evangelizována jen skrze její duchem evangelia proměněné členy.

Obsah evangelizace dnes

Jádrem Radostné zvěsti nikdy nebyla a ani dnes nesmí být jen nějaká filozofická spekulace o Boží existenci či pouhé vyučování křesťanským morálním zásadám. Jádrem a středem hlásaného poselství evangelia, jak zdůrazňuje apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi, zůstane vždy jasné vyznání, že v Ježíši Kristu se nám představil Bůh jako milující a milosrdný, který nám přináší záchranu - spásu jak v imanentním (v měřítkách našeho pozemského života), tak i v transcendentním nebo eschatologickém rozměru.4 Nejde tedy jen o předání faktu o tom, že Bůh existuje, ale především o přiblížení Jeho charakteru, Jeho plánu záchrany člověka, skrze Ježíše Krista, a přivedení posluchačů k odezvě na tuto poznanou pravdu. Pro novou evangelizaci také nestačí šířit jen evangelní hodnoty, jako jsou spravedlnost a mír. Evangelizace je ryze křesťanská jen tehdy, hlásá-li se osoba Ježíše Krista. Evangelní hodnoty totiž nemohou být oddělovány od Krista samého, neboť On je jejich zdrojem a základem a zároveň středem celé evangelní zvěsti.5

Konkrétní obsah předávané zvěsti, zejména v rámci osobní evangelizace, nesmírně závisí na úrovni náboženského života a vědomostí osloveného. Podle této úrovně může pak evangelizační rozhovor osloveného:

- vést k základnímu zamyšlení nad smyslem vlastní existence,

- vést k aktivaci své schopnosti „věřit v něco“,

- vést k víře v osobního milujícího Boha a jeho dobrého plánu s lidmi,

- vést k přijetí Ježíše Krista, k víře v Něho a k osobnímu vztahu s Bohem skrze modlitbu,

- vést do společenství církve, k životu v církvi a s církví.

Tato témata můžeme vnímat jako určité stupně předávané evangelní zvěsti, které na sebe navazují, a které by měl posluchač, pokud možno, přijmout postupně. Vynechání některé z těchto úrovní může posluchači přinést dříve nebo později potíže ve víře nebo její krizi. Proto je na počátku komunikace vhodné pokusit se rozpoznat výchozí úroveň posluchače a snažit se na ni navázat dle zmíněných stupňů. Například je-li osloven člověk, který věří v „něco nad námi“, ale nemá hlubší povědomí o křesťanském pojetí Boha, není zpravidla vhodné evangelizovat ho vyprávěním o svátostech. Může se samozřejmě stát, že nevěřícího přivede k víře zážitek společenství církve, aniž by měl předtím základní představu o Bohu a Kristu, nebo prožije zkušenost obrácení skrze modlitbu druhých, aniž by sám před tím v něco věřil. V takových případech je však třeba vést ho i k přijetí ostatních oblastí křesťanské víry a života - k hlubšímu vztahu s Bohem, k modlitbě, k poznávání učení církve apod. - aby se jeho víra mohla vyvíjet vyváženě.

Dnes se v církvi zrodila řada hnutí a iniciativ, které mnoha způsoby evangelizují. Stává se však někdy, že je forma jejich evangelizace příliš jednostranná a nevyvážená. Buď kladou příliš velký důraz na zážitek z modlitby či zážitek společenství a zanedbávají solidní naukovou formaci, nebo naopak kladou příliš velký důraz na rozvoj intelektuální složky víry, ale s naprostou absencí prožitku a živé zkušenosti víry.

Evangelizace jednotlivce je proces, do kterého může vstoupit více činitelů a lidí v různých časových intervalech. Není správné a ani možné chtít předat celou evangelní zvěst najednou. Mnohdy se to děje po etapách. K tomu, co jeden zasel, po čase něco přidá druhý a vše dokoná třetí. Tak si Bůh používá v různý čas různé lidi, aby daného člověka postupně uvedl do celého obsahu víry. Z toho také vyplývá, že evangelizace nesmí nikdy být agitací, přesvědčováním či pouhou argumentací, ale jde při ní především o nabídku. Vždy musí respektovat svobodu člověka. V dnešní době, přesycené množstvím slov, je pro lidi kolem nás přijatelnější spíše živé svědectví víry a svobodná nezištná nabídka, než snaha přesvědčit druhé o své náboženské pravdě.

Metody dnešní evangelizace

Nejběžnější metody používané dnes pro předávání evangelní zvěsti můžeme rozdělit na metody:

- osobní evangelizace (např. osobní rozhovory),

- hromadné (veřejné) evangelizace (skrze masmédia, veřejné programy, společenství...).

Protože se účinnost metod hromadné evangelizace v naší společnosti postupně snižuje, vzrůstá potřeba osobních forem evangelizace - na základě osobních vztahů. A to je především úkol laiků. Laici jsou dnes stále více voláni k radikálnějším formám evangelizace, jak to například ukazuje projev papeže Jana Pavla II. ke světové mládeži v roce 1993 v Denveru: „Nemějte strach jít do ulic a na veřejná místa a jako první apoštolové hlásat Radostnou zvěst spásy na náměstích měst, městeček a vesnic. Evangelium nesmí být ukrýváno ani ze strachu, ani z lhostejnosti.“

V posledních desetiletích povstalo spontánně v církvi mnoho hnutí a iniciativ, tvořených převážně laiky, zaměřených na plnější prožívání a sdílení vlastní víry. Některé z nich se zvlášť zaměřují na evangelizaci a výcvik v ní. Proto se pro ně ujal termín „evangelizační školy“. Jejich počet, zvláště v Evropě, se každým rokem zvyšuje. Proto v rámci projektu Evangelizace 2000, vyhlášeného papežem, vznikla před několika lety asociace ACCSE (Asociace koordinátorů katolických škol evangelizace), v rámci níž tyto školy koordinují svou činnost. Jednu z nich - ICPE (Mezinárodní katolický program evangelizace) - měli možnost absolvovat i někteří lidé od nás a z jejich zkušeností čerpá i naše nově vzniklé Misijní centrum v Praze.

Hlavními metodami evangelizace v těchto hnutích a iniciativách jsou různé programy na veřejnosti, formační programy v církvi i osobní rozhovory na ulicích, v domácnostech apod. Obsah zvěsti klade důraz na svědectví o vlastní zkušenosti víry a na kerygmatickou formu předávání poselství evangelia. Při programech se užívá množství různých kreativních forem - písně, pantomimy, hry atd. Důležitou roli v jejich činnosti hraje i společenství zaměřené na sdílení víry i života a otevřené hledajícím lidem.

Duch dnešní evangelizace

Hlavním činitelem misie (resp. evangelizace) je a vždy byl Duch svatý.6 I papež Pavel VI. zdůrazňuje v apoštolské exhortaci Evangelii nuntiandi, že evangelizace není možná bez působení Ducha svatého.7 Vždyť jen díky Boží milosti je možné, aby někdo víru přijal za svou. Z těchto důvodů je více než jasné, že je úzká souvislost mezi evangelizací a modlitbou, jak to i vyznívá z tématu letošního roku Desetiletí duchovní obnovy národa. Každému evangelizačnímu úsilí by mělo předcházet úsilí modlitební, které má za cíl umožnit Duchu svatému, aby svou milostí připravil jak hlasatele, tak i posluchače. Stále častěji se dnes zdůrazňuje pravidlo, že na konkrétní evangelizační akci se již jen sklízí plody předtím získané přímluvnou modlitbou, a že při vlastní evangelizaci neoslovujeme každého, ale spíše hledáme a snažíme se oslovit toho, koho již předem připravila Boží milost. Sebelepší evangelizační program a metody zůstávají neúčinnými, nejsou-li podloženy Boží milostí. Praxe současných evangelizačních hnutí to potvrzuje, neboť evangelizační činnost je v nich zpravidla vyvážena vedením k solidnímu modlitebnímu životu.

Na závěr je ještě třeba zdůraznit to, co zdůrazňuje i papež Jan Pavel II. v závěru své encykliky Redemptoris missio: „Pravý misionář je světec.“8 Svatost je něco, co Bůh propůjčuje své církvi i jednotlivým křesťanům. Svatý je ten, ze kterého vyzařuje Boží milost, která pak zasahuje a přitahuje druhé. To je duše evangelizace. A k tomu jsou povoláni všichni křesťané - universální povolání věřících k evangelizaci souvisí s jejich povoláním ke svatosti. Tato svatost není nic nereálného, ale je to živá přítomnost ovoce Ducha svatého, jako je láska, vnitřní radost, pokoj a pravá naděje v životě člověka. Toto jsou hodnoty, kterých se většinou dnešním lidem nedostává a které je právě proto tolik přitahují.

-----

1 Redemptoris missio (RM) 86

2 Evangelii nuntiandi (EN) 18

3 RM 33

4 EN 27

5 Deklarace biskupské synody pro Evropu (1991) 3

6 RM 21

7 EN 75

8 RM 90

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho zveřejněním. Text vyšel jako součást Sborníku Pastoračního střediska 1996.