Hledání laické spirituality II.

Mluvili jsme o tom, že ve vztahu k Bohu nejsme amatéři. Františka se zabývala slovem laik. Zbývá druhé slovo, spiritualita. Co znamená? Nepřesně by se dalo říci, že je to duchovní život, život v Duchu svatém nebo život s Bohem. Když si řekneme slovo duchovní život nebo spiritualita, vybavíme si nějaké modlitby, bohoslužby, poutě, řádové specialitky, rituály, různé pobožnosti a nábožnosti. Ale je toto duchovní život, je to spiritualita? Řekli bychom, že toto všechno k duchovnímu životu patří, ale podstata těchto vnějších úkonů musí být jinde, naštěstí. Tyto úkony jsou samy o sobě důležité a dobré, ale kdyby zůstaly pouze samy o sobě, bylo by to velice smutné. Podstata spirituality, duchovního života je vztah, vztah s Bohem. Těmito úkony se vztah s Bohem může projevovat, má projevovat a utvrzuje se jím. Spiritualita je vztah, který se nějak projevuje. Dva lidé, kteří se mají rádi, nejsou vedle sebe jako sochy, ale nějak svůj vztah projevují. A jako se každý vztah nějak vyvíjí - jiný vztah mají lidé pět let před svatbou a jiný pět let po svatbě - tak se mění i ty projevy. Vztah zůstává stejný, pouze projevy se poněkud mění a to je na tom vztahu to důležité. Kdybychom chtěli definovat duchovní život, definovali bychom ho jako vztah s Bohem, který má různé projevy, které jsou závislé na okolnostech. Poukažme teď na tři důležité momenty spirituality, tedy duchovního života, tedy vztahu s Bohem. Hledal jsem význam slova spiritualita ve slovnících. Pochází z latinského spiritus – duch, duchovní; to pochází ze slovesa spirare – dýchat. Říkali jsme si: to je pěkné, duchovní život pochází ze slova dýchat. Přemýšleli jsme, co vlastně dýchání pro člověka znamená. Dýchání vystihuje tři důležité momenty našeho vztahu s Bohem, na kterých stojí spiritualita nebo vztah s Bohem. Za prvé dýcháme všude, za druhé dýcháme právě nyní, za třetí dýcháme každý sám za sebe. Vztah s Bohem žijeme také vždy a všude, Bůh je s námi vždy a všude. Vztah s Bohem má pronikat všechny okamžiky a situace našeho života. Jak v přednášce P. Pacnera by byl ten člověk radši, kdyby Bůh nepřišel do všech místností! Někdy bychom tu místnost chtěli Bohu vyčlenit, nějakou návštěvní místnost, kde by bylo pěkně zameteno, a do ostatních ho nepouštět. První moment duchovního života – s Bohem jsme vždy a všude a Bůh je s námi vždy a všude, a protože jde o Boha, kterému na nás záleží, je to pro nás výhra. Druhý důležitý moment je, že dýcháme právě nyní. Z hlediska dýchání je jedno, jestli jsme dýchali včera nebo před rokem, je to pro nás důležité teď. Tak je to i s Bohem. Pokud se chceme setkat s Bohem, neexistuje žádná jiná chvíle, než každé právě teď. Někdy se nám může stávat, že v myšlenkách utíkáme do minulosti a vzpomínáme na staré dobré časy, jak to tenkrát bylo, když…, za našich mladých let atd. Nebo vzpomínáme na nějaké zážitky s Bohem a teď už to není, co bývalo. Nebo druhý extrém: utíkáme do budoucnosti, začneme snít o tom, jak to bude, až mi vyrostou děti, až budu mít víc peněz v práci, až budu mít víc času, až zhubnu. Často utíkáme z přítomnosti, ale vtip je v tom, že s Bohem se jinde než v přítomnosti nemůžeme setkat. S Bohem se nelze setkat nikdy jindy než teď. Třetí bod: každý z nás dýchá sám za sebe. Bůh netvoří zástup, ale má vztah ke každému, netvoří masy, nepromlouvá k masám, Bůh nemá vztah k masám, ale Bůh má naštěstí vztah ke každému z nás zvlášť. Když se někdy cítíme ztracení v mase, ve 13. řadě uprostřed a máme pocit, že se nikdo o mě nezajímá, můžeme si být jistí, že Bůh má vztah ke každému z nás. Situace a zkušenost každého z nás, i když někdy druhými nepochopená, je právě místem Božího zjevení. My nikde jinde Boha nepotkáme než v naší zkušenosti, i když se nám zdá někdy bídná, smutná nebo naopak super; právě v ní se zjevuje Bůh a to je k naší radosti. Na nás je, abychom to uznali. Bože, jak se můžeš v mé zkušenosti zjevovat, podívej se, jak vypadám, chtěl bych být úplně jiný, mám černé vlasy, chci blond, jsem tlustý, chtěl bych být hubený… Je spousta věcí, které si v životě neseme a říkáme si, že právě o nás se nemusí Bůh moc zajímat. Ale naše skutečnost a naše někdy nepochopená zkušenost se stává místem Božího zjevení a je na nás, abychom to uznali. Pak se mám otevřou oči. Duchovní život je v tom, abychom se každý z nás stávali sám sebou, abychom nekopírovali Kateřinu Sienskou, Kateřinu Lachmanovou, sv. Vojtěcha, abychom nekopírovali matku Terezu. Bůh nechce žádnou matku Terezu druhou, chce, abychom každý našli své místo. Každý z nás má jedinečný vztah s Bohem, takže se dá s nadsázkou říct, že je tolik spiritualit, kolik je lidí na zeměkouli. Takže náš duchovní život stojí na tom, že dýcháme vždy a všude, právě nyní a každý sám za sebe.