Hledání laické spirituality III.

Ráda bych měla nějaký návod na to, jak se mám modlit, jak mám vlastně prožívat svoji spiritualitu. U svých studentů jsem na to háklivá a chci, aby sami přišli na to, jak mají příklad vypočítat. Žijeme v době, kdy máme v knihkupectví příručky, jak se snadno a rychle naučit anglicky, pracovat s počítačem, vychovat šťastné dítě, upravit si hezky zahrádku. Ty příručky jdou docela na odbyt. Ale pokud jste si takovou příručku koupili, většinou to není ani snadno, ani rychle a většinou jsem se to ani nenaučila. Duchovní život je ještě něco jiného než bez práce zvládnout zahrádku a každý z nás je úplně jiný, takže návod vám asi nenabídneme. Proč nejde říct nějaký návod na laickou spiritualitu? Protože ani slovo laik není označením jednoho živočišného druhu v církvi: kdybychom vyčlenili laiky, tak mezi nimi budou manželé, kteří nemají děti, manželé s malými dětmi, manželé s odrostlými dětmi, budou tam lidé, kteří žijí sami, budou tam terciáři různých řádů, budou tam lidé, kteří žijí v komunitách, budou tam zaměstnanci, lidé, kteří podnikají, a každá tato malinká skupinka má spiritualitu odlišnou od těch ostatních, protože jejich životní podmínky jsou hodně odlišné. Co je nějakým způsobem pro laiky společné? Na začátku bychom měli připustit, že laik není amatér v duchovním životě, má povolání ke stejné lásce, ale ta bude mít na našem místě jiné projevy než u někoho jiného na jiném místě. První rozdíl je skoro permanentní změna; jak změna malá, tak i větší. Pokud žijete s malým dítětem, je takřka nemožné si něco naplánovat, skoro celý den se točíte kolem miminka a těžko můžete naplánovat, co kdy bude dělat. Jestliže si naplánuji tak moc svůj život, že to nebudu schopná přizpůsobit tomu miminu, bude se mu vedle mě žít hodně špatně a mě nakonec taky. Jsou to i větší změny v životě. Na začátku jsem byla u rodičů, na studiích jsem se vdala a měla jsem dítě, s dítětem jsem dostudovala, potom jsem si vyzkoušela roli zaměstnané matky, teď se zase těším na mateřskou dovolenou. Musím říct, že většinou tato změna vnějších podmínek v mém životě znamenala nějakou změnu i v mém duchovním životě. Často to byla nějaká věc, která duchovním životem do jisté míry otřásla, protože jsem musela opouštět formy, na které jsem byla zvyklá, a hledat nějaké jiné, které byly příhodné pro ty podmínky, do kterých jsem vstoupila. Když jsme uvěřila, neměla jsem jako student moc povinností, takže jsem měla zorganizovaný vnější řád, skoro denně jsem měla čas na půlhodinovou až hodinovou skleníkovou modlitbu, denně jsem chodila na mši a další věci. Pak jsem se vdala a i v té mé veliké zamilovanosti najednou stál vedle mě hodně blízko člověk, kterého jsem musela do svého řádu zapracovat a to mi dělalo velké problémy. Já jsem ho nemohla vtáhnout do svého řádu, protože on je naprosto jiný než já, tak jsme museli hledat, jak se společně modlit. Chvilku jsme to zkoušeli pořád společně, pak jsme zjistili, že to nejde, že si musíme každý nechat svůj čas, protože jsme jiní a začali jsme se v modlitbě zraňovat, každý se potřeboval modlit jinak. Tak jsme se modlili společně, pak jsme si dali čas na osobní modlitbu a zase jsme se k sobě vrátili a to jediné, co nám z tohoto prvního období zůstalo, že jsme si před spaním navykli žehnat, což se nám většinou podaří. Ve chvílích, kdy jsme na sebe hodně naštvaní, se to až tak nepodaří, jen na sebe vložíme ruku a jdeme od sebe, ale musím říct, že to je věc, která nás zatím provází a která nás ve společném duchovním životě nese. Úplně největší zlom, který jsem zažila, bylo narození prvního dítěte. Moc jsem se těšila, jak to bude úžasné, ale měli jsme takového nespavce, že jsem se závistí koukala do brožurek, kde byly grafy, jak dlouho novorozeně spí, že má spát asi 18 hodin denně, ale u nás to tak nebylo. Když usnul, chtěla jsem udělat co nejvíc práce a skončilo to tak, že jsem neudělala nic. Ze začátku jsem brečela, pak jsem si pouštěla televizi a úplně jsem se přestala modlit, protože jsem vždycky čekala na chvilku zajištěnou pro sebe, kdy mě nikdo nebude rušit. To jsem prostě neměla, tak jsem to pořád odsouvala a nemodlila jsem se vůbec. Čím déle jsem se nemodlila, tím horší bylo znovu začít. V této fázi života mi došlo to, čemu se říkalo střelná modlitba, a objevila jsem, že mám tolik příležitostí, kdy se mohu k Bohu obrátit! Začala jsem si uvědomovat, že modlitba, která je chráněná, je hodně důležitá, ale jestliže se nemodlím přes den a neudržuji ten vztah, tak je to skoro k ničemu. Když se takto naučím modlit a pak se mi stane, že se nemám kam skrýt, nic se nestane a vztah s Bohem se neruší. Nechci, aby to vyznělo tak, že se nemusíme modlit. Modlitba, na kterou si vyhradíme čas a je chráněná, je hodně důležitá. Teď to zkouším jako zaměstnaná matka a ze začátku to byla velká křeč. Jednou jsem si v metru všimla plakátu s poezií pro cestující s verši ve smyslu, že hledáš Boha v kostele a on zatím tančí ve tvém srdci. To mě tak oslovilo, že celý zbytek cesty do práce jsem si užívala, že Bůh je se mnou a že se nějak modlit můžu. Formy modlitby tak, jak jde život, se budou pořád měnit a chtě nechtě jsme změnami odsouzeni k tomu, abychom pořád hledali, která forma prospívá mému vztahu k Bohu a která třeba už v mém životě nemá místo, protože mi naopak ukládá břemena, která po mě nikdo nechce nést. Musíme hledat, kde je naše spiritualita, kde jsou formy, a to nám asi úplně nikdo neporadí, i když trochu poradit může. Nakonec to stejně bude na nás, abychom to hledali.

Ta básnička byla: hledáš Boha mezi mraky, někdy také v kostele, on ti zatím bugy bugy v srdci tančí vesele. Já jsem si jí nezávisle na Františce také všiml, napsal jsem si ji do diáře a byl jsem z ní nadšený. Františka mluvila o odlišnostech, které nás dělí od více popsaných spiritualit, takže je to nezajištěnost. Druhá odlišnost, která určuje život v těch víc popsaných knížkách a ve spiritualitě ne-laiků, je věc vnějšího řádu, pravidel života a poslušnosti. Katka píše, že mnozí světci, kteří jsou nám dáváni za vzory, žili svůj život v organizovaném prostředí, měli určený čas na modlitbu, na práci, směrnice pro život a vzájemné chování, měli více méně zajištěné živobytí. Laik nic z toho ve svém běžném životě nemá a ani mít nemá, o to v životě nejde. Ale jistý řád pro každého z nás je dobrý a potřebný. Velmi často je nutná revize, jestli už neotročím nějakému řádu a lidi kolem mě neúpí. Občas je dobré se zastavit, jet na exercicie, nechat se vést, přijet na konferenci, i to je potřebné. Nejde to takto zařídit v životě v rodině. Byl jsem půl roku v evangelizační škole; v německém prostředí jsem byl jediný Čech a přijel tam jeden kluk z Afriky, neuměl moc německy, ale byla s ním legrace. Měl jeden problém. Ve škole byl řád. Ten černoch, který byl zvyklý na život za velkých veder, z toho byl úplně vedle. Němci říkali, že je líný, místo služby u nádobí spí, na to musí myslet sám. Pořádek musí být, ale nesmíme mu otročit nebo se z nás stanou roboti.

Třetí rozdíl je, že většina laiků žije v nevěřícím prostředí. Je pro nás často těžké se rozhodovat. Nevěřící prostředí, ať jde o sousedy, spolupracovníky nebo kamarády našich dětí, na nás má vliv, zrovna tak i televize, časopisy, noviny, všechno nás ovlivňuje jakoby z druhé strany, nechci říct, že odtud k nám nemůže přijít nic pozitivního, ale většinou na nás přichází to negativní. My každodenně bojujeme o to, kam se v té škále zařadit, protože je hodně široká a nedá se jednoznačně říct, kde máš být v dané chvíli; to musí každý najít sám. Např. televize: škála je od toho vůbec ji nemít a na druhé straně sledoval všechny telenovely, které jdou na Nově. Škála je hodně široká a my denně musíme hledat, kam se na ní zařadit, aby to bylo dobře, abychom na jedné straně o světě nevěděli vůbec nic a na druhé straně abychom do něj nevpluli naplno. Nejde jen o televizi, ale o spoustu dalších věcí, které každodenně zažíváme. To jsou některé rozdíly. A teď jsme přemýšleli, o čem mluvit dál? A rozhodli jsme se, že budeme mluvit o nebezpečích, na která můžeme narazit, když hledáme svoji spiritualitu. Jedno z nebezpečí je, že pro svoji spiritualitu potřebujeme také čerpat, ale je nutno rozlišovat, když třeba chceme číst, v jakém prostředí byla daná kniha napsána a také pro jaké prostředí je psaná. Můžeme se z četby inspirovat, můžeme nasát povzbuzení, ale nemůžeme je úplně přesně kopírovat. Musíme je přeložit do situace, ve které se teď nacházíme a která se mění. Můžeme být v nebezpečí, když to špatně přejmeme do svého života, udělat si z života „klášter“, a pokud ještě žijeme v rodině, může se nám stát, že do tohoto kláštera chtě nechtě, dobrovolně či nedobrovolně zavřeme svého manžela či manželku a také děti. Co tím myslím? Můžeme si dát předsevzetí, že se denně budeme modlit celý breviář, že denně půjdeme na mši svatou, že si denně dáme hodinu rozjímání, k tomu si přidáme denně celý růženec apod. Buď to nezvládneme, necháme toho, což je lepší varianta, a budeme hledat jiné cesty, nebo se budeme cítit svázaní a unavení a nebudeme chápat Ježíšovo: moje jho netlačí a netíží, protože my budeme úplně přetížení. Jenže to už nebude Ježíšovo jho, nebo jím nemusí být. Každá z těchto věcí je pro duchovní život dobrá, ale nemusí být zrovna dobrá v mé situaci, jestliže na tom budu křečovitě lpět. A můžu si nasadit takové jho, že pod ním opravdu padnu. Můžu začít obviňovat i své okolí, že nemám dost prostoru, abych takto mohla duchovně žít. Za tím může být má pochybnost, že když žiji jako laik, jestli je to pro Boha dostatečné, může za tím být skrytá touha amatéra vyrovnat se profesionálům v duchovním životě. Zde znovu platí, že nikdo není amatér v duchovním životě, že jenom ty projevy lásky jsou různé a mají být různé podle toho, jak různé je naše prostředí. I spiritualita musí být taková, jak mi ji umožňuje prostředí a je dobrá pro mě i pro mé okolí. To je jedno nebezpečí, udělat si ze života klášter. Druhý extrém, ke kterému laici mají blíž, je, že jako amatér se na to vykašlu a řeknu si frázi, že se modlím prací a životem, což v překladu znamená, že se nemodlím vůbec. Řeknu si, že se budu modlit až…, ale známe to, že když se nemodlím dneska, nebudu se modlit ani zítra, ani pozítří, protože je tu jiný problém. Bůh také čeká na naši odpověď, aby i naše láska byla celá, a nemůžeme říct: já jsem jenom laik, já vlastně nemusím milovat, já se v duchovním životě nemusím snažit. Třetí nebezpečí, které souvisí s oběma a z obou se může vyvinout, je, že náš život jde po dvou kolejích. Na jedné koleji je všechno, co je spojeno s Bohem, mé chození do kostela, moje modlitba, a na druhé koleji bude všechno ostatní a ty koleje se také mohou čím dál víc rozjíždět. Ale potom mé náboženství bude na úrovni koníčka, který má v jedné oblasti mého života nějaký prostor, ale už v žádné jiné. To nemůže dlouho fungovat. Když si myslím, že se krásně modlím, ale v modlitbě nebude zahrnutý můj život, nebudu tam zahrnutá já, tak jak se vlastně mohu modlit? Jak se mohu setkat s Bohem, když u toho nejsem?