Hledat Boží přítomnost

Tento úryvek je pro mě velmi důležitý a myslím, že je důležitý pro nás všechny. Naznačuje nám, co bychom měli klást na přední místo, a jakou důvěru můžeme cítit, když čelíme budoucnosti, kterou neznáme. Věřím, že musíme ve všem, co děláme, dávat přednost hledání Pána, hledání jeho tváře přede vším ostatním a snažit se objevit jeho přítomnost, odhalovat jeho dílo, nezatemněné dalšími věcmi.

To ale neznamená, že se naše všední práce změní. Okruh našich aktivit bude stejně široký. Budeme nadále stavět společenství církve, sloužit rozličným způsobem v našich farnostech, stále budeme vytvářet a podporovat církevní instituce, její budovy, školy, charitní domy. Ale za touto vší činností leží něco, co je důležité doopravdy ­ skutečné a pravdivé srdce, které je naší touhou sloužit Pánu a ukazovat jej navenek. Právě toto se musí stále více stávat naším zájmem.

To, oč nám jde, je práce pro Boha, kterému důvěřujeme. Ten, na kterého se spoléháme a kterému chceme sloužit, je Bůh a nikdo jiný. Přede všechny ostatní chceme klást Boží přítomnost, která stojí za tolika vrstvami činnosti "na povrchu" a která tvoří naši životní zkušenost ­ Bůh a nikdo jiný. A v tomto celém snažení hledat a odhalovat Boží přítomnost se po nás spíše než úspěch chce, abychom byli věrní, věřící.

Sv. Augustin ve svých Vyznáních zdůraznil, že dějiny z křesťanského hlediska nejsou o vítězích a poražených, ale dějinami zápasu člověka nebo společnosti na jeho cestě k Bohu. To je měřítkem, perspektivou, kterým můžeme ocenit náš život a vylíčit naši minulost. Tato perspektiva je náročná. Když se podíváme na sebe, na naše vlastní dějiny, jsme nyní více otevřeni Božím cestám a chceme hledat jeho tvář anebo ne? Pro koho žijeme své životy?

Pavel ve svém listu Efezanům trvá na tom, že tajemství těla a různost darů svěřených církvi není pro ně samo, ale že tajemství Božího záměru může být prozrazeno všem, dokonce i pohanům (Ef 3,8-9). Dary Ducha svatého jsou dány, koinónia - společenství církve je ustanoveno, aby se "nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné bohatství milosti je Boží dobrotě." (Ef 2,7)

Všechno, co děláme, v Božím plánu má za účel uvést ve známost Boží přítomnost, Boha působícího v našich životech a v lidských dějinách. Tímto směrem můžeme vykročit pouze, když jsme si hluboce vědomi, že hledáme Boha, že dovolujeme Bohu, aby tvaroval naše úmysly, naše plány, naši pozornost a vnímavost.

Úkol "odhalovat Boží přítomnost" nelze jednoduše přeložit do jasně vyjádřených úkolů. Duch ale pracuje způsoby, které jsou mnohé a důvtipné. Proto vždy musíme zkoušet a být citliví v tolika situacích pokusit se vyzdvihnout znamení Boží přítomnosti.

A co náš úkol ve světě? Žijeme v době, kdy se víře nedává prostor, místo na veřejnosti. Církev by mohla mít více respektu, nějaké postavení. To ale může mít kvůli jejímu kulturnímu významu nebo protože je to skupina lidí, kteří drží při sobě, že je to síla nebo protože má čas od času atraktivní vůdce. Ale víra takovou úlohu nedostává. A co je církev, pokud nemá své základy ve víře? Mohli by nám dovolit věřit v Boha a jeho přítomnost ve světě, ale jenom do té chvíle, dokdy zůstává soukromou záležitostí a nepřijde do kontaktu s hodnotami sekulární společnosti a neovlivní naše chování ve velkém.

Domnívám se proto, že naší nejdůležitější prioritou dnes je podporovat samotnou víru, nejen církev. Nebude to jednoduché, protože musíme žít s vědomím chyb minulosti, nejednoznačností našeho života a rozporem mezi tím, co hlásáme a jak žijeme. A to je zvlášť těžké ve společnosti, která ztratila jakékoli povědomí o odpuštění.

Kvůli kultuře osvícenectví, ve které hrály prim věda a rozum, je pro nás těžké mluvit o Božích věcech způsobem, který by nacházel ohlas v mysli posluchače, ale objevují se znamení, že tento stav se začíná měnit, zvláště mezi mladou generací.

Mladí lidé dnes jsou zřejmě mnohem víc ve styku s duchovní skutečností než předchozí generace. Hladoví po věcech ducha. Jsou citliví na ticho a otevření jedinečnému prostoru uvnitř, který může naplnit pouze Bůh. A v této otevřenosti hledají spojení.

Stát na prahu duchovního znamená stát na místě opravdového rozhodnutí, riskování a to riskování nemalého nebezpečí. Před nimi se prostírá mnoho podivných cest. Je to ale místo, kde máme jedinečnou příležitost. Zdá se mi, že mladí lidé jsou ryze otevření a připravení na Krista. Jsou dokonce otevření, jak jsem viděl v Římě na Světovém setkání mládeže, učení církve, která vykládá Kristovo poselství jasným a autoritativním způsobem. Možná vždy nechtějí poslechnout, ale chtějí slyšet, vyzkoušet koherenci jejího učení a změřit se s některými silnými výzvami.

Cítím, že stále více jako církev budeme muset být jasní ohledně základů osobní víry, na kterých žijeme, principů, na základě kterých jednáme, dogmat nebo "spásných pravdách", kterých se držíme. Budeme muset ukázat, že jsou rozumné, argumentovat opatrně z premis přístupných necírkevnímu myšlení, ale neselhat v našem úkolu odhalovat transcendentní počátky pravdy, kterým se chceme dát.

Budeme muset být připraveni vydávat svědectví Kristově osobě ­ našemu Pánu a Spasiteli, kterého známe a kterého se držíme ve společenství církve. Budeme to dělat v naší liturgii a kázání, naší filozofií vzdělávání, našimi sociálními aktivitami a učením, ale přede vším naším osobním duchovním hledáním. A toto vše můžeme dělat s tichou důvěrou nikoli v to, co jsme již vybudovali, ale s důvěrou v Pána, pro kterého jsme vždy pracovali a který bude vždy na naší straně.

-----

Vincent Nichols je birminghamským arcibiskupem.

Pracovní překlad David Vopřada

Zdroj: Goodnews Online, portál britské CHO (www.ccr.org.uk). Uveřejněno se souhlasem vydavatele.