Hříchy proti tělu Kristovu II
Víme,že je dobré se nad tím ve svém vlastním životě zamyslet. Víte, já tou tíhou a horkem dne myslím všední situace života v každodenních společenstvích, farnostech, místech, kde žijeme svůj život. Tam je ta tíha a horko dne mnohdy stokrát horší než vedro, které máme teď tady v hale. A je stokrát horší, protože zasazuje mnohem hlouběji naši touhu vytvářet živé společenství, které člověk zažije třeba tady nebo na místech, kde to je najednou skvělé a kde mu zase až tolik nevadí těch dvaatřicet stupňů nebo kolik Říká si: no to je přesně ono, i přesto to stojí za to. Tady jsem najednou schopen pochopit, co znamená církev ve smyslu Božího lidu, ohně, který má svoje hranice, jak říkal otec Elias, který opravdu hoří a není nějakým mrtvým místem. Člověk je potom v obrovském pokušení říci: ta církev je tady a doma to dělají špatně, tam to nestojí za nic; a tady víme jak na to, škoda, že to pan farář ještě nepochopil. Člověk přijde a nenese tíhu a horko dne, složitou situaci, kterou nemůže změnit, je nad tím a říká si: no jo, my víme, jak se to pořádně dělá, oni to ti blbečci ještě nepochopili, ale já už to vím. A říkáme to zbožně. My samozřejmě neřekneme blbečci, řekneme „bratři a sestry“, a to takovým způsobem, že z nich ti blbečci jsou. To je skutečně hřích, protože jsme pozváni, abychom nesli horko a tíhu dne. Každý z nás má společenství, ve kterém žije všední život, a kdybychom tady byli měsíc, poleze nám to pěkně na nervy. To základní je, že samozřejmě okamžik vrcholných setkání, takové té třešničky na dortu, kterou člověk má, je něco, co strašně potřebujeme a je to důležité. Proto je tolik potřeba umět slavit, vyjít z běžného života a oslavit něco, co je mimořádného, kde je to fajn a skvělé. Ale zároveň jsme pozváni, abychom vedle těchto třešniček nesli i tu tíhu a horko všedního dne s věrností. Abychom nebyli skokani z jedné akce na druhou a mezitím nic. Já se bojím, že toto je jedna z věcí, která je u nás jedním ze zásadních ohrožení duchovního života církve jako mystického těla Kristova. Víte, je obrovským darem Ducha svatého, abychom dokázali umět rozlišovat to, co člověk ve svém životě změnit může, a o to se snažili a abychom dokázali nést, co změnit nemůžeme, a za to se modlili, ale ne s povýšeností, s důvěrou! A abychom intenzivně prosili Božího Ducha, abychom tyto dvě věci dokázali od sebe odlišovat, a tak skutečně nesli to, co je všední den, jako věřící křesťané, kteří věří, že místo a cesta ke svatosti je mnohdy právě spojena s všedností. Neznamená to rezignovat a říkat, že se věci nedají změnit. To neznamená, že člověk není aktivní – o tom budu mluvit později, že jsme mnohdy líní a pasivní –, ale tato ochota znamená být doma tam, kde skutečně doma jsem, a přijmout domov i s tím, že každý domov v sobě nese situace, které jsou bolavé a je potřeba různě je ošetřovat, ne na ně nadávat. To je první rovina, která je možná úplně nejtriviálnější. Na první pohled se zdá, že tam člověk nemůže nic moc zkazit, ale já se bojím, že právě v této rovině člověk může navalit na cestu společenství takové balvany, že je sebelepší duchovní obnova nemá šanci odvalit, když sami nebudeme chtít. Tak to vám dávám jako první bod k zamyšlení.
Druhá rovina, kterou jsem si promýšlel ze své vlastní zkušenosti a ze zkušenosti toho, který doprovází některé lidi, je neochota přijmout jednotu v různosti. To je samozřejmě věc, která se řekne úplně úžasně, že církev říká jednota v různosti, nicméně člověk přece jenom velmi touží mít kolem sebe lidi, kteří s ním kráčejí stejným způsobem. Pro nás je pokušení jednoty, která nerespektuje různost jiných cest, pokušením naprosto trvalým. A je jedno, jestli jsme v jedné komunitě, kde máme všichni stejnou spiritualitu, anebo jsme všichni charismatici anebo fokolaríni anebo Chemin Neuf nebo nevím jaké společenství. Zkrátka ve větší či v menší míře to, co patří ke službě mystickému tělu Kristovu a k životu v tomto společenství církve, je právě tato ochota jednoty v různosti.
Víte, my sami tuto jednotu v různosti většinou naprosto bez problému odkýváme. Řekneme: ano, já tomu druhému nechávám prostor, to není takový problém. Jenomže pak k tomu přijde takové to ALE a řekneme: no jo, ale přece jenom ta moje cesta je o maličko lepší, a kdyby on věděl, jak ta cesta vypadá, kdyby ji dokázal pochopit! To je velikánský problém katolické církve především u nás v Čechách, kde jsme pořád ještě většinovou církví co do počtu ve vztahu k jiným církvím, i našeho vztahu k nekatolickým církvím. My taky říkáme: my jsme skvělí bratři a sestry těch ostatních, ale vzadu někde zůstává: ale my jsme ti lepší. A totéž existuje velmi intenzivně také mezi námi ve společenství katolické církve. Já můžu říci, že jsem vůči tomu získal velikánskou vnímavost v našem společenství vojenských kaplanů, kde jsme z pěti církví, a první rovina ve chvíli, kdy jsme se začali dávat dohromady, byla rovina toho úsměvu, jak všichni respektujeme druhého a jak bereme vážně jeho cestu. Jenomže pak jsme se začali postupně přistihovat, že vedle tohoto úsměvu, který patří do oficiálního fóra, k tomu patří, když jsme spolu, také štiplavá poznámka u cigarety, kdy řekneme: „Ale zrovna tohle oni dělají opravdu blbě,“ nebo „Tohle my máme mnohem lepší“. A to je jedno z velkých nebezpečí právě ve společenství našich různých farností, kdy člověk řekne: „Oni to dělají dobře, ale přece jenom to zvedání rukou je lepší. Když se to naučí, budou ještě o maličko výš“. Najednou tu je rovina, kdy člověk neřekne: „Já vnímám, že jsou tady různé cesty a respektuji je, jsem schopen uvěřit tomu, že člověk může jít jinou cestou než já, a přesto jde cestou, která je pro něj tou nejlepší.“ Tato ochota uvěřit různosti cest v rámci společenství katolické církve vytváří v okamžiku, kdy se nám to aspoň trošku daří, nádhernou svobodu, a když se to nedaří, je to na první pohled samý sladký úsměv a na druhý pohled se ti lidé pomlouvají. Pomlouvají se možná zbožně, ale pomlouvají se. A to je věc, která je opravdu jednou z velkých ran. Je zvláštní, jak jsou na to strašně alergičtí lidé zvenku. Nevěřící lidé přijdou do nějakého společenství nebo do farnosti, jsou tam hodinu, vůbec nic nevědí o tom, jaké tam panují vztahy, a řeknou: „Hele, oni se tamti s těmi druhými asi nemají moc rádi.“ To velmi zatemňuje tvář matky církve a je to skutečně hřích. A cestou ke změně je prosit o víru v různost cest, které nám Bůh dává.
S tím je spojena další věc: elitářství. To je druhá strana stejné mince: my jsme ti nejlepší, my spasíme církev, my jsme ti, kteří to zvládnou, my máme recept. To je věc, která je v okamžiku, kdy začne být v jakékoliv myšlence dominantní, něčím, co člověka vylučuje z cesty, která může vést ke skutečné jednotě. Je třeba prosit, abychom se v okamžiku, kdy nás něco nadchne, byli ochotni zbavovat pokušení elitářství. Ono je to strašně těžké, když člověk objeví něco, co je nádherné a skvělé: tady je ta snaha o elitářství obrovská. Ale je to pokušení, které provází církev po celá tisíciletí stále znovu a znovu. Elitářství různých skupin, které se místo požehnání potom většinou stanou pohromou pro církev právě kvůli velikosti svých darů, které nejsou schopny dát do služeb jednoty, která je v různosti. Já bych v této věci chtěl zmínit ještě jednu rovinu a tou je ochota hledat vyváženost mezi tradicí a novými cestami. Víte, pro mě je vždycky velikou inspirací, když se zpívá na Petra a Pavla ta píseň „Svatý Petře, svatý Pavle, vy jste sloupy církve...“ A vždycky, když si představím Petra a Pavla vedle sebe, říkám si, jak je úžasné, že to jsou ty dva sloupy, na kterých církev stojí – Petr jako ten, který byl mnohem více zakotven v židovské tradici a který v okamžiku, když mu jeho židovští křesťané říkají: „Hele, pojď jíst s námi, přece jenom ty čisté pokrmy jsou o trošku lepší, než ti křesťané z pohanství, kterým jsme dovolili, aby jedli něco nečistého, ale my jsme ti lepší, že? Ta tradice, to je něco, co drží,“ a Petr se k tomu nechá strhnout. A na druhé straně Pavel, který je ochotný zahodit spoustu věcí z tradice právě proto, aby oslovil nové lidi. A tito dva lidé se domluví. A dokonce i kriticky, když Pavel potom řekne: „Vystoupil jsem proti Petrovi a řekl jsem mu otevřeně, že takové libování si v tradici, která se nezakládá na zvěsti Ježíše Krista, sem nepatří.“ Když si to takhle vyříkají, jsou schopni vytvořit společenství, symbiózu, společné vedení církve, které je najednou schopné přinášet to úžasně krásné z tradice a zároveň mít odvahu hledat úplně nové cesty. Mít tu rozhodnost a radikalitu úplně věci změnit, jak to udělal Pavel. A tihle dva se domluví a pak jsou těmi sloupy církve. Hříchem církve je, že nestavíme na sloupech, kterými jsou Petr a Pavel, nebo si bereme právě jenom jeden. Člověk řekne: „No jo, musím úplně nově a tamti to dělají špatně, to už je zastaralé“ anebo opačně: „Je potřeba zachovat všechno při starém a nějaké novoty nám sem nezavádějte“. Spojitost těchto dvou sloupů je základem, který vede k tomu, že když se vše podaří, tvář Kristovy církve opět zazáří v plnosti. Když se to nepodaří, je to hřích. A my víme moc dobře, že se to mnohdy v našich společenstvích, farnostech i v našem osobním životě nedaří.