Hříchy proti tělu Kristovu III

Třetí rovina, kterou jsem si vybral jako takovou společnou skupinu, o níž bych chtěl hovořit, jsou osobní duchovní selhání, která významným způsobem špiní tvář církve, zraňují mystické tělo Kristovo nebo navalují kameny před kráčející lid Boží. Chtěl bych vám jich několik nabídnout k reflexi. Můžeme prosit, abychom si ve svém životě uvědomili, zda od některé z nich nepotřebujeme osvobodit lítostí a svátostí smíření.

První věc je naprosto triviální. Jedním z největších hříchů proti mystickému Kristovu tělu je, že se za ně nemodlíme, a to neodkecáme. Člověk může dělat spoustu věcí, ale pokud se nemodlí za církev, zásadním způsobem vytváří bariéru, přes kterou nemůže nebeského Otce skutečně obejmout a kráčet k němu. Možná se modlíme velmi intenzivně za mnoho věcí, modlíme se za své osobní potřeby – otázkou je, jestli se také modlíme za církev, za společenství bratří a sester, které společně kráčí k nebeskému Otci. V této věci je totiž jedním z největších problémů, na který bych chtěl zvlášť upozornit: Naše doba je spojena s mentalitou společnosti, proto jsme na ní čím dál tím víc závislí, a v otázce církve to je velký problém: záměna služby a servisu. Hned to vysvětlím, a to na té armádě, protože je mi to blízké. Dříve existovala všeobecná branná povinnost – každý chlap šel na vojnu. Byla to pakárna, jak se říkalo, nicméně držela se tím základní myšlenka, že v okamžiku, kdy nám půjde o ohrožení našich domovů a toho, co znamená to krásné, kde žijeme, tak je věcí úplně všech to bránit. Teď pominu to, že za komunistů to bylo různě zprofanované a pitomé a nevím, co všechno. Zkrátka ta myšlenka v té všeobecné branné povinnosti vždycky byla: v okamžiku, kdy je ohroženo něco zásadního v našem životě – naše domovy, naše rodiny, naše země – je věcí úplně všech bránit to, a všichni chlapi to bránit jdou. Teď máme profesionální armádu a je to jinak. My si zaplatíme daně a nějací lidé nám poskytnou servis, že nás jako profesionálové budou bránit, my budeme sedět doma a říkat: „To jsme rádi, že nás bráníte“. To je jedno z velkých nebezpečí profesionální armády, ale to sem nepatří. Ale totéž je v církvi, protože na servis je nastavená celá společnost. Člověk má vlastně kolem sebe cokoliv, proto se snaží, aby to měl s dobrým servisem – pojištěné auto (aby to byl dobrý servis: až vám to auto někdo ukradne, aby se to rychle vyřešilo), různé věci kolem služby, které máme. Jenomže církev není o servisu, církev není o tom, že člověk přispěje víc peněz nebo udělá nějakou charitu… a za to očekává dobrý servis farářů nebo organizace charitativní služby. Ano, to má fungovat dobře, ale ne jako servis, ale jako služba, tzn. jako něco, do čeho všichni společně něco dáváme, všichni se na tom společně podílíme a potom společně zažíváme krásu toho, že něco vytváříme. A jedním z obrovských pokušení církve je to, že vnímáme věci, které se v církvi dějí, jako servis. Od bohoslužby, kde čekáme, že bude kvalitní kázání; netvrdím, že faráři mají kázat blbě, ale na to přece máme nárok, máme nárok na toto, na toto, na toto…, protože my jsme ti věřící. A to už je v dnešní době dost, být věřící, ne každý věřící je. Ale to je servis. To je základní nepochopení toho, co je církev. Církev je společenstvím bratří a sester, kteří si vzájemně slouží, a ne těch, kteří přispějí do kasičky, aby pak měli dobrý servis. Není to servis pro jejich duchovní a náboženské potřeby, jak slyšíme z okolí. Je to uspokojování náboženských potřeb. A v okamžiku, kdy se člověk nastaví na mentalitu toho, že já si žiju svůj život a k tomu, protože jsem katolík, mám ještě servis té církve okolo, nemá to s tím, co chtěl Kristus, v podstatě vůbec nic společného. To jsme opravdu jako ti zahrádkáři, protože uspokojujeme své potřeby s dobrým servisem – někdy špatným, ale většinou s jakžtakž dobrým. A v okamžiku, kdy přistoupíme na tuto mentalitu servisu v církvi, hřešíme. Nemáme si stěžovat, že máme špatný servis, ale hřešíme a stavíme balvany na naši společnou cestu.

Další věc, o které bych se chtěl zmínit, je s touto oblastí spojená pasivita a lenost. Řekl bych, že to se týká více mužů, řekneme si to otevřeně. Řekl bych, že když si člověk nepřizná, že je v duchovních věcech někdy líný, mnohé věci si namlouvá. A pasivita a lenost je něco, co právě vytváří potom dojem, že v církvi má jít o servis, a postoj těch čekajících lidí, co zase faráři předvedou za show. Člověk si dá nohu přes nohu a čeká, jak to bude vypadat. To je něco, kde opravdu hřešíme proti tomu, co je podstatou církve, a nutno říci, že takových zábavních center, která jsou mnohem kvalitnější než církev, je v dnešní době nesrovnatelně víc,. To znamená, že když budeme měřit podle toho, jak je církev zábavná a jak nás baví, církev vždycky prohraje. To už i pokleslý Novotný na Nově je lepší.  Chtěl jsem tady říct ještě jednu věc – já jsem někde četl o svatém Tomáši Akvinském, že když četl nějakou knihu, filosofickou nebo teologickou, a teď se mu tam nějaká věc nezdála – Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů středověku, byl šílená bedna, kterému to děsně myslelo – údajně říkal latinsky vždycky Ego stultus sum; v překladu jsem hloupý, nerozumím tomu. A četl to znovu a znovu to přečetl a zase to nepochopil, zdálo se mu, že je to nesmysl, co tam autor píše , tak znovu řekl ego stultus sum – jsem blbej. Tak to četl potřetí a když to přečetl potřetí a zase se mu to nezdálo, tak řekl hic stultus est – on je blbej. Co tím chci říci? My to děláme v mnoha věcech opačně, a to jak co se týká nauky církve, tak hlavně v takových věcech, které se nás velmi osobně dotýkají – jeden z těch klasických příkladů je otázka předmanželského sexu. My jsme ti, co říkáme okamžitě napoprvé – hic stultus est – ta církev tomu nerozumí. Problém je v tom, že v mnoha věcech, kde nerozumíme, co církev říká, neřekneme nejprve několikrát „já to nechápu, ale je možné, že moje vnímání je zastřené, nebo je velmi jednostranné, tak musím znovu hledat a ptát se: proč to já nechápu?“ Ale my vystřelíme napoprvé – hic stultus est. Vnímám, že to je hřích proti církvi, protože se to týká důležitých oblastí lidského štěstí, osobních věcí lidského života, ve kterých řekneme: tomuhle ta církev vůbec nerozumí a vrátíme se k tomu pojetí třicítky, těch silničních pravidel. Obecně ano, ale v tomto případě to je blbost. Netvrdím, že nemůžou existovat mimořádné situace, kdy to, co církev hlásá pro všechny, třeba může být pro náš speciální případ trochu jinak. To netvrdím, to tak může být. Ale to, co je mentalitou člověka, který chce být součástí církve, je, že dvakrát řekne ego stultus sum a poctivě se snaží hledat a pak teprve říká, že možná v jeho situaci je to trochu jinak. Je velkým balvanem v důvěře v církev to, že my to někdy děláme opačně a řekneme: ona to nechápe. Tak tady zkuste toto vzít vážně.

K osobním duchovním selháním bych chtěl přidat tři věci, o kterých chci mluvit jen tak jemně, protože je to složitá věc – je to neochota v církvi čekat. Další věc je určitá zbabělost: nepálit si v církvi prsty. Ale to jsou věci, ve kterých je strašně složité rozlišování, kde už je to pálení prstů a kde je to šťourání do věcí, které nám už nepatří, kdy je to neochota čekat a kdy to je svatá trpělivost. A my tady musíme opravdu velmi prosit Božího Ducha, aby nám dal vnímavost, jak ty věci jsou, protože když se řekne, že neochota čekat je hříchem, člověk pak může vletět do věcí, do kterých mu vůbec nic není. Anebo na druhou stranu může zase v některých věcech být laxní tam, kde měl do věci vstoupit; to je věc modlitby a porady s druhými, do čeho člověk vstoupit má a do čeho ne. Pak bych chtěl říct ještě dvě věci, které se týkají osobního duchovního selhání ve vztahu k církvi. Tou první věcí je nesolidarita s bolestmi církve. To je jako manželství: v situaci, kdy se jednomu z partnerů něco nepovede nebo se ztrapní a ten druhý se tváří, že k němu nepatří, je to něco, co vnitřně může ten vztah ohrozit. Ale stát při druhém v situaci, kdy se mu nedaří, kdy se ztrapnil, kdy něco zoral, to je něco, co patří k plnosti vztahu. A totéž platí o církvi. V okamžiku, kdy se člověk hlásí k církvi tam, kde nás je moc, kde chodíme a ukazujeme, že je nás hodně a že tam patříme, to umí každý. Ale být věrný v situaci, kdy je církev zraněná, a přesto se za ni nestydět, to je něco, co znamená věrnost, která patří právě k tíze všedního dne a může být hříchem, když ji člověk nemá. To platí třeba také o zaměstnaní a vůbec o věcech života mimo oblast církve. Ne že máme být vždycky těmi, kteří evangelizují otevřeným způsobem - to je také zvláštní povolání - ale vyznávat svoje křesťanství jako celistvost svého života, to je křesťanské povolání. Křesťanství nepatří jenom do soukromé sféry, patří do plnosti života a my jsme toho svědky.

Pak bych chtěl zmínit ještě jednu věc k tématu osobního selhání – je to paradoxní, ale tvář matky církve zatemňuje také situace, kdy člověk sám sebe není ochoten přijmout s radostí a plností toho, že je Božím dítětem a je obdarován. Taková ta tragická osoba trpícího křesťana, který nese na sobě tíhu světa, teď musí nést ty oběti za hříchy, to je tvář, která není základní tváří církve. Základní tváří církve je tvář radostná, která se raduje z toho, že byla vykoupena, že byla povolána a vyvolána jménem. A v okamžiku, kdy člověk není ochoten toto osobní přijetí ve svém vlastním životě naplnit a prosit o to, aby mu toto naplnění Bůh dal, zatemňuje tvář církve a hřeší.

Poslední oblast je kratičká, nebudu vás dlouho trápit, nazval jsem ji krize víry v církev. Včera jsme krásně slyšeli o tom, že v církev věříme jinak než v Ježíše Krista a v Boha Otce. II. vatikánský koncil to říká nádherným způsobem: církev je svátost, tedy prostředek, který nás vede k setkání s Bohem. Církev není cílem, církev je prostředkem pro to, abychom se společně setkali s Kristem. V okamžiku, kdy si člověk vezme církev za cíl, je pak schopen dělat jednu velmi tragickou věc: přikloní se k tomu, že účel světí prostředky. Když něco pomáhá katolické církvi, jsou povoleny mnohé prostředky, které by jinak dovoleny nebyly, protože to je pro svatou věc. Já tomu říkám církevní intrikářství, církevní manipulace a církevní politikaření. A lidi se tváří pak úžasně důležitě, protože oni dělají ty úžasné věci pro církev a: „Pane faráři, vy byste měl přece pochopit, že jde o dobro církve, o prostředky se nestarejte.“ Člověk mnohdy potom stojí před situací, kdy je najednou církev jakousi modlou, pro kterou je možné udělat všechno. A stává se mnohem více jakýmsi politickým elementem než společenstvím bratří a sester, kde je možné se zřeknout věcí, které zkrátka nejsou fér prostředky. V okamžiku, kdy se k tomuhle církev propůjčí, je to přesně o tom, co jsme slyšeli ve včerejším výzkumu: vždyť jim jde jenom o moc, o nic jiného, nejsou jiní než ti ostatní, všechny prostředky jsou jim dobré.

Poslední věc, kterou jsem chtěl ohledně církve zmínit, jsou církevní idoly. To je spojeno s tím, že církev je prostředek; naším jediným Pánem je Kristus, který nás vede k Otci, do jeho náruče. My všichni jsme služebníci, a jestliže se stane kdokoliv idolem – guru, je to hřích. To je pokušení, které je v nás hluboko, protože věřit Kristu je někdy mnohem náročnější než plně se odevzdat někomu, kdo dokáže jednoznačně náš život nejen vést, ale třeba i manipulovat. Je to proti víře v církev jako prostředku, který nás vede ke Kristu, a je to něco, co potom tvář matky církve zatemňuje, protože ji ukazuje v rovině, která má mnohem blíže k manipulativní sektě než ke svobodnému společenství bratří a sester. Toto pokušení je trvalé a v okamžiku, kdy mu člověk podlehne, opět hřeší.

Chci zdůraznit jednu věc: jestliže se v církvi mluví o hříchu, pak jenom proto, že to je cesta k svobodě Božího dítěte. Mluvit o hříchu proto, abychom popsali, že to je hřích, nemá smysl tehdy, jestliže to není otevřená cesta ke svobodě, ke smíření, k možnosti se znovu potkat s Bohem plnějším způsobem. To je jediný důvod, proč mluvím o hříchu. My se modlíme v žalmu 19, verš 13: Očisť mě, Bože, od hříchů, jež jsou mi skryty. Mně se to strašně líbí, je to právě o tom. „Bože, ukaž nám naše hříchy, ne proto, abychom se zhrozili, ale abychom byli svobodnější, právě proto, že je dáme Bohu do rukou.“ A tak všechno, co jsem říkal, jsem neříkal proto, abychom se zhrozili, ale abychom to, jestliže to nějak v našem životě poznáme, dokázali a mohli nebo měli tu možnost dát všechno do Božích rukou. Víte, to je obrovský rozdíl mezi duchovním očištěním a psychoterapií. Mám určitou zkušenost s psychoterapií a považuji ji za moc fajn věc, ale je tam jedna rovina, která pro mě vždycky byla velmi důležitá. Uvědomil jsem si: Pane Bože, já ti děkuji, že to tímto pro mě nekončí. A to je tím, že při psychoterapii vlastně není moc možností pojmenovat zlo jako zlo a říct to, co řekl Nátan Davidovi: ty jsi ten člověk, který zhřešil, protože tam není možná odpověď zhřešil jsem – na kterou Nátan odpovídá: ale Bůh ti odpustil. To je konec toho dialogu. V psychoterapii v té přirozené rovině skončíme: ano, je pravda, že jsem zhřešil. A co dál; tak snad ti lidé odpustí a přijmou tě. Ale to je někdy pro člověka málo. Ale my takto otevřeně můžeme mluvit proto, že nakonec to poslední slovo je slovo Nátanovo: Bůh ti odpustil. A hřích je vyjeven jenom proto, aby se Bůh mohl ukázat jako veliký právě v tom, že odpouští. A jak říká prorok Izaiáš v první kapitole: kdyby jako šarlat byly vaše hříchy, vybělím je víc nežli kterýkoliv bělič. A to je radost a to je taky důvod, proč jsem byl ochotný mluvit o hříchu.