JUMP!

Anežka, Říčany u Prahy:

1. Mě tu oslovuje to, že tu mohu víc a víc poznávat Boha, a taky nový lidi. Je tu taková pohoda, nikdo do mě nehučí, co mám dělat.

2. Ať se určitě nebojej, já se taky bála jet, aby to nebylo moc křesťanský, aleje to tu moc fajn.

Markéta, Šternberk, 18 let:

1. Včerejší večer. Člověk kouká, co všechno se nestalo. Já jsem měla problém jít ke zpovědi, teda ne vždycky, až teď, včera, protože jsem měla nějaký osobní problém. Řekla jsem Ježíši, že jestli chce, abych šla ke zpovědi, tak ať mi pošle kněze a ono se tak opravdu stalo, tak jsem z toho měla fakt radost. Vlastně on mě zpovídal takovým způsobem, že jsem ani nevěděla, že jsem byla u zpovědi, a pak mi dal rozhřešení a to bylo všechno.

2. Ať se vůbec nebojí, já obavy taky měla, protože jsem nevěděla, do čeho jdu. Jsem ale ráda, že tu jsem, protože je tu spousta různých lidí, aktivit, který normálně nemám, a je to takový dobře udělaný, je tu dobrej poměr mezi normálním a duchovním a i klany se mi líbí, jak je to udělaný.

Iveta, vedoucí kůlny, Plzeň, 30 let:

L Při každé přednášce i při modlitbách pořád nesmírně pláču, protože se mě ty věci, o kterých se tu mluví, dotýkají, i když nevím, jestli bych to vydržela dlouho. Hrozně bych si přála, aby mi bylo taky sedmnáct, abych si to taky mohla prožít, protože jsem v té době ulítla někam, kam jsem nemusela, kdybych měla jiné vedení.

2. Já si jenom nějak představuju, že tady člověk může být sám sebou, že si nemusí na nic hrát.

Klára, Kroměříž, 15 let:

1. Já mám nejradší ranní chvály a zasáhly mé hodně večerní modlitby.

2. Je to úplně super. Získala jsem tady novou naději. Tady to prostě žije.

Péťa, Mostiště u Vel. Meziříčí, 16 let:

1. To se nedá tak hodnotit. Líbila se mi pestrost programu - přednášky, pak jsou kůlny a klany, člověk pozná spoustu perfektních lidí z celé republiky.

2. Určité ať to zkusí, protože tady se vyžije každý -v kůlnách je široké zaměření.

Není čeho se bát, protože to není tábor v klasickým smyslu, založený na soutěživosti a na tom, kdo je tu nejlepší, takže je tu nikdo k ničemu nenutí. Pokud někdo nechce do kostela, tak nemusí, pokud nechce na mši, tak nemusí, je to ale jeho chyba, když tam nebude. Mše se tady totiž neslaví klasickým způsobem, ale velmi svižným a příjemným způsobem, ve kterým se tady najdete. A rozhodně, co se týká toho strachu, jestli někdo přemýšlí o tom, jestli sem pojede nebo nepojede, ať na tuhlety otázky zapomene a ať sem jede a nechá to Bohu, protože ten tady rozhodně jedná.

Reverend Josef Červenka, farář ve Šternberku na Moravě:

1. Upřímnost mladých lidí při osobních rozhovorech.

2. Povzbudilo mě, že se taková akce vůbec děje.

Sestra Invencie, kongregace Školských sester cle Notre Dame v C. Budějovicích:

1. Z děcek, které tu jsou, mám velikou radost. Jsou dál, než jsme byli kdysi my, a to je dobře.

2. Vyřešilo se mi tady něco z mého osobního života, za což jsem moc ráda.

Reverend Bogdan Stepien, původem z Polska, toho času farář ve farnosti Ostrava-Přívoz: 1. + 2. To jsou dost složité otázky, protože to nebyla jedna radost, ale celé pásmo radostí. Jako reverend a kmotr tady hlavně sloužím, ale i v tom se mé Bůh dotýkal, takže mohu říci, že nejvíce se mě zde dotkl Hospodin. Myslím tady hodně na rodiče, na to, co teď prožívají, na jejich problémy. Vzhledem k tomu, že bylo každý den jině téma, tak bylo každý den více radosti, více naděje, více povzbuzení.

Reverend Serafin, karmelitán působící v Olomouci ve studijním domě a jako kněz v několika farnostech:

1. Po delší době jsem mohl být s větší skupinou mladých lidí a skutečně mě potěšilo, že mají zájem o Boží věci, o setkání s Bohem, že Ho nechávají vstupovat do svého života. Je to cítit, vidět, slyšet.

2. Dotkla se mě živost modlitby, nestrojenost, spontánní vstup do modlitby, který byl dán atmosférou, lidmi, kteří modlitbu vedli. Bylo to strhnutí do modlitby, ať už byl člověk unavený, nebo se necítil úplně dobře.