Jeden neuvěřitelný život

Madeleine se narodila 26. 4. 1898 v Paříži jako poslední ze šesti dětí. Koncem První světové války už z celé rodiny zbývá sama s rodiči: dva bratři zahynuli na frontě, ostatní sourozenci zemřeli na různé nemoci. Madeleinino srdce v té době naplňuje hněv proti těm, kteří všechno to utrpení způsobili. A nejen to: V roce jejího narození zakládá Lenin na druhém konci Evropy svou sociálně demokratickou stranu, zárodek budoucího totalitního režimu, který má později ovládnout celou střední a východní Evropu! Ve Francii se po Pařížské komuně rychle šíří Marxova doktrína a s ní ideologicky podložená "třídní nenávist". Roky Madeleinina dětství jsou navíc poznamenány vlnou antisemitských kampaní probuzených aférou kolem kapitána Dreyfuse. Boží milostí projde dívenka hlubokou vnitřní proměnou, takže ani prožité utrpení ani zvnějšku vštěpovaná nenávist ji nepoznamenají náloží hořkosti, ba právě naopak: po celý život jí budou zdrojem touhy překonávat přehrady mezi lidmi způsobené hříchem pýchy, sobectví a nenávisti. Budou pramenem touhy žít bratrství se všemi lidmi mocí Kristovy lásky. Pod dojmem Druhé světové války , která u většiny Francouzů jen ještě prohloubila stávající nenávist vůči Němcům, Madeleine píše: "Chtěla bych odejít do Německa a přinést jim všechnu svou lásku, třeba i život položit." Co u ní vyvolalo tak radikální změnu smýšlení?

Od dětství toužila zasvětit svůj život Bohu. Zároveň v sobě rozpoznávala zvláštní náklonnost k Africe, jmenovitě k Arabům a jejich způsobu života. Chtěla vstoupit do nějakého společenství sester, ale kvůli chronickému zánětu pohrudnice ji žádná komunita nechtěla přijmout. Bylo jí určeno čekat téměř dalších dvacet let, než se její povolání mohlo začít naplňovat.

V roce 1921 objevila s velkým pohnutím životopis a spiritualitu Charlese de Foucaulda, který zasvětil svůj život kmeni Tuaregů na Sahaře, kde také položil svůj život. Nalezla v něm vzor, o němž vždycky snila: evangelium žité do důsledků mezi těmi, kteří Krista neznají, mezi těmi nejopuštěnějšími z lidí. Poznala, že ji Pán volá, aby se stala jednou z prvních "malých sester Ježíšových" a stejně jako bratr Charles odešla mezi arabské kočovníky na Saharu (bratr Charles si totiž přál založit komunity bratří a sester, ale zemřel, aniž by získal jediného následovníka).

Z lidského pohledu se zdála být její touha čirým bláznovstvím: první překážkou bylo její chatrné zdraví, další pak skutečnost, že Bohu zasvěcené ženy žily v té době výlučně za klášterními zdmi. Po mnoho let však vytrvale večer co večer prosila Ježíše, "Pána nad nemožným", jak ho později vždycky nazývala, aby jí on sám otevřel cestu k uskutečnění poznaného povolání.

Brzy na to umírá její otec a je nemyslitelné, že by Madeleine opustila svou ovdovělou matku. Stará se pak o ni následujících jedenáct let. V květnu 1936 jí po vážném ataku aortického onemocnění její lékař sdělil, že pokud chce zabránit rapidnímu zhoršování nemoci a invaliditě, musí odejít někam, kde za celý rok nepadne ani kapka deště. Když to uslyšel její duchovní vůdce, který po celá dlouhá léta energicky odmítal všechny její nápady o Sahaře jako pouhé fantazírování, dal konečně svolení k odjezdu - a dokonce jí doporučil, aby tak učinila co nejdříve. Vyprovodil Madeleine prorockými slovy: "Dobře si zapamatujte: z lidského pohledu nejste schopna ničeho, a právě proto vám říkám s takovou jistotou, že máte odjet. Jestliže totiž někdy něco uskutečníte, půjde výslovně o Pánovo dílo."

Roku 1936 se v Alžírsku vylodila skupinka tří žen. Tvoří ji dvaačtyřicetiletá Madeleine, její stará maminka a další mladá žena sdílející její ideál. Brzy po příjezdu se setkávají s francouzským knězem, který je požádá, aby mu pomohly otevřít centrum Charlese de Foucaulda v osadě Boghari v arabské čtvrti. Okamžitě se objevila spousta práce. V té době obdržela madeleine od Boha vidění Panny Marie, která jí podávala malého Ježíše vztahujícího po ní ručky. Dlouho o té zkušenosti mlčela, ale od toho okamžiku prohlašovala, že přestože byl inspirátorem fraternity bratr Charles, skutečným zakladatelem je Dítě Ježíš. Cesta duchovního dětství se má stát úhelným kamenem spirituality malých sester (cítí velkou spřízněnost se svatou Terezií od Dítěte Ježíše, a to nejen proto, že přišla na svět těsně po smrti této krásné světice).

V Boghari však Madeleine vnímala, že jí při velkém návalu práce něco zásadního chybí: a sice kontemplativní život. Se svou společnicí Annou se proto vypravila ke hrobu bratra Charlese, aby si na jeho přímluvu vyprosila od Pána světlo, co dál. Prozřetelnost připravila oběma ženám setkání s otcem René Voillaumem, zakladatelem malých bratří, s nímž měla Madeleine nadále až do své smrti spolupracovat. Místní biskup je pak povzbudil, aby prožily rok noviciátu u bílých sester (misionářek pro Afriku), aby je později mohl přijmout jako řeholnice na Saharu.

8. září 1939, pár dní po začátku Druhé světové války, skládají se setrou Annou sliby; tento den se stal okamžikem založení fraternity malých sester Ježíšových. Madeleine věřila, že jsou povolány sdílet kočovný život se saharskými nomádskými kmeny a zasvětit svůj život zemím islámu. Téhož roku vznikla první fraternita v Touggourt, malé arabské oáze uprostřed pouště. Rok na to se začaly hlásit první mladé sestry, které lákala nová forma následování chudého Krista. O deset let později se počet malých fraternit rozšířil na více než sto (Madeleine přitom vůbec netoužila cokoli zakládat!).

Roku 1944 se vypravila do Říma, aby přestavila fraternitu a své další plány papeži Piu XII. Vnímala z jeho strany přijetí a pochopení, čímž byla velice povzbuzena. Chovala ke svatému otci i k nástupcům apoštolů hlubokou úctu a nikdy nepodnikla nic bez jejich požehnání. V některých obdobích pak kvůli tomu musela trpět, zvláště když se její komunita pro radikální novost chápání řeholního života stávala obětí pomluv a intrik. Chvílemi se zdálo, že jejich životní způsob nebude nikdy schválen. Madeleine však projevila velikou vytrvalost ve víře v "Pána nad nemožným" a fraternita byla nejen schválena, ale získala si zvláštní otcovskou přízeň papeže Pavla VI. i Jana Pavla II.

Po Druhé světové válce sepsala Madeleine určitý manifest nové řeholní spirituality adresovaný všem, kteří byli přitahováni životem bratra Charlese od Ježíše. Ducha tohoto dokumentu, který vyvolal obrovský ohlas, pochopíme už z několika citací:

"Máš jediný vzor, JEŽÍŠE. Nehledej jiný. Přizpůsob se tak jako Ježíš zcela všem: buď Arabkou mezi Araby, kočovnicí mezi kočovníky, dělnicí mezi dělníky. ale především člověkem mezi lidmi! Nemysli si, že musíš postavit hráz mezi sebou a laickým světem, abys zachovala svou řádovou důstojnost a svůj důvěrný život s Bohem proti vnějším nebezpečím. Nestav se na okraj lidského zástupu. Jako Ježíš buď součástí tohoto zástupu. Pronikni hluboko do svého prostředí a posvěť je svým přátelstvím, svou láskou., chceš být přece uprostřed nich jako kvas, který se ztratí v těstě, aby je přiměl zvednout se."

"Nikdo od tebe nebude ve jménu řeholní poslušnosti žádat, abys žila se sklopenýma očima. Naopak, otevři je co nejvíce, abys vedle sebe dobře viděla všechnu bídu a také všechnu krásu lidského života a celého vesmíru. Na prvním místě buď člověkem a křesťanem v plné kráse a síle toho slova, pak teprve řeholnicí."

(Nezapomínejme, že se nacházíme v době téměř dvacet let před II. vatikánským koncilem, který teprve rehabilitoval všechny lidské hodnoty, místo laiků v církvi, a který připomněl křesťanům jejich odpovědnost za svět.)

K důležitý obrat v životě fraternity došlo v červenci 1946. Tehdy Madeleine nabyla přesvědčení, že se má fraternita otevřít také službě a životu mimo islámské země a stát se univerzálním společenstvím. Prvním plodem tohoto rozhodnutí byly takzvané dělnické komunity: některé malé sestry začaly pracovat jako dělnice v továrnách - něco nepředstavitelného pro řeholnice té doby! O rok později je v tomto úsilí následovali i malí bratři. Brzy na to vznikly komunity v Egyptě, Sýrii, Libanonu a ve Svaté zemi, další fraternita kočovala v maringotce spolu s Rómy na jihu Francie (ostatně trvá dodnes a kočuje s ní jedna malá sestra pocházející z Čech). V roce 1951 se usídlila malá skupinka sester v chudinském předměstí Říma. Později sestry dostaly zalesněný pahorek vedle starobylého trapistického opatství Tre Fontane, kde si vlastníma rukama postavily řadu okálových domků a dřevěnou adorační kapli. Římské Tre fontane se staly "generalátem" fraternity malých sester.

Počátkem padesátých let podnikla malá sestra Madeleine velkou cestu kolem světa: vyhledávala odstrkované menšiny, ty nejopovrhovanější a nejubožejší, místa nepřátelství národů či kmenů, aby tam později mohla své sestry vyslat. Procestovala velkou část Afriky, Jižní Ameriku, Mexiko, Kubu a Haiti, Severní Ameriku včetně aljašských eskymáků. Pokračuje dále do Asie - přes japonsko, Koreu, Tchajwan, Hongkong a Vietnam dále do Austrálie, Papuy-Nové Guineje, Indonésie, na Srí Lanku, do Indie a Pákistánu. Podaří se jí dokonce překročit hranice Afghánistánu a potom se přes Írán a Turecko vrátila do Francie.

Otevření fraternity univerzálnímu rozměru mělo velký dopad i pro země tehdejšího komunistického bloku. Od roku 1956 se Madeleine téměř každé léto vypravovala se svou dodávkou do našich končin. Riskovala vězení a dokonce i život, když vyšlo najevo, za jakým cílem se do těchto "turistických cest" pouští. "Pán nad nemožností" jí pomohl opakovaně proniknout do bývalého Sovětského svazu, kde se jí podařilo navázat mnohá přátelství s pravoslavnými křesťany. Ve svých jedenaosmdesáti podnikla první průzkumnickou cestu do komunistické Číny. Všude se tajně setkávala s křesťany, zakládala fraternity - a především všechny tyto nesvobodné země vytrvale a s velkým nasazením nesla ve svých modlitbách. Nejraději by se tam usídlila a dala pro ně svůj život, ale nikdy nedostala povolení k pobytu. Svou poslední cestu podnikla v roce 1989, tentokrát do Polska a do Moskvy. Tehdy jí bylo devadesát jedna let a o několik měsíců později zemřela. Právě 10. listopadu, v den jejího pohřbu, který shromáždil na Tre Fontane velký zástup jejích přátel ze všech možných národů, ras a vyznání, padla berlínská zeď, symbol rozdělení Evropy. Náhoda - nebo znamení?

"Jsem tak malá, tak ubohá, v podstatě tak bázlivá, ale věřím, že Pán mi svěřuje velké věci, a proto musím být smělá, velice smělá na cestě lásky."

"Věřte mi, nepřišla jsem o rozum! Jenom myslím, že je třeba jít na to úplně jinou metodou. Ne novou, spíše starou, které užíval Ježíš, když vysílal své učedníky po dvou. Vždyť to ještě před Letnicemi nebyly žádné mimořádné osobnosti!"

"Nebojte se, Pán je s vámi! Proste o víru, která dokáže přemisťovat hory, víru založenou na jeho moci a lásce. avšak s naprostou nedůvěrou v sebe sama, která plyne z poznání sebe. Říkejte mu často: «Já nejsem nic, ale ty jsi všechno. Já nemám nic, ale ty máš všechno. Já nemohu nic, ale ty můžeš všechno. To, o co tě dnes prosím, je mnohem snazší než přenést celou horu, a ty jsi slíbil, že tím odměníš i víru velikosti hořčičného semínka»"

"Nikdo od tebe nebude ve jménu řeholní poslušnosti žádat, abys žila se sklopenýma očima. Naopak, otevři je co nejvíce, abys vedle sebe dobře viděla všechnu bídu a také všechnu krásu lidského života a celého vesmíru."

"Nikdo od tebe nebude žádat, aby ses pod záminkou pokory vzdala svého úsudku, abys potlačovala svou osobnost, abys zapírala nebo skrývala své hřivny. Pokora je pravda a nadání je Boží dar, který ti Pán svěřil, abys jím přinášela ovoce."

"Tvůj slib POSLUŠNOSTI nezmenší tvou odpovědnost ani nevyhnutelnost určité iniciativy, která je někdy záslužnější než pasivní poslušnost. Osvobodí tě však od pout egoismu a uvolní tě pro službu lásky.

Tvůj slib ČISTOTY tě nebude sobecky soustřeďovat na sebe samu v úzkoprsém hledání vlastní dokonalosti. Nebude od tebe žádat, abys zúžila nebo zmrzačila své srdce, nýbrž abys je otvírala do stále větší šíře, abys milovala všechny lidi, své bratry, nesmírnou láskou, která poroste úměrně s láskou k tvému milovanému bratru a Pánu Ježíši.

Tvůj slib CHUDOBY nikdy nesmí působit strádání jinému než tobě, a tím, že tě zbaví všech osobních starostí, umožní ti přijít na pomoc všem, které ti Pán Ježíš přivede do cesty."