Jednota – sen, který potřebuje obnovit

P. Michael Harper, původně z anglikánské církve, nyní pravoslavný kněz, vyzývá lidi, aby obnovili naději na jednotu.

Domnívám se, že naše sny o jednotě již nejsou takové, jako bývaly. Mnoho charismatiků v různých církvích však věří, že byli povoláni ke křesťanské jednotě. Před delší dobou tato myšlenka byla čerstvá a vzrušující, nyní je již trochu pozapomenuta a potřebuje obnovit. Všeobecně se ví, že charismatická obnova je dar a příklad pro mnohá naše hledání této jednoty. Pomáhá nám věřit, že jsme na cestě, na které nacházíme určitá povzbuzující znamení. Není to však, jak by si mohl někdo myslet, zkratka nebo nějaká rychlá cesta k jednotě, zatímco se ostatní těžko trmácí k ekumenismu.

Nebyla poslána Bohem, abychom přeskočili témata, která nás po staletí rozdělovala. Jednota charismatické obnovy jako takové není u cíle. Spíše je to jeden ze způsobů, daných nám Bohem, který bychom měli vidět jako odpověď na Ježíšovu modlitbu za jednotu. Také jsme byli postaveni před fakt, že charismatici někdy způsobují více ne-jednoty, než jednoty. Rusko je nedávným příkladem: charismatici, a to společně s jinými skupinami, ignorovali biblické principy tím, že evangelizovali bez vztahu k místním církvím, čímž způsobili další odcizení. V důsledku toho netrpí pouze pravoslavná církev, ale také jiné ruské církve jako například baptistická.

Charismatickou jednotu můžeme nazvat „jednotou prožitku“. Vychází ze zkušenosti křtu v Duchu svatém. Ke konci šedesátých let začalo mít velké množství příslušníků římskokatolické církve stejné zkušenosti jako anglikáni, baptisti, presbyteriáni atd. Jako výsledek toho jsme si museli uvědomit, že Bůh dává stejné dary nám všem. Pro mnohé to bylo zprvu těžké přijmout, jestliže nebyli otevření k některým křesťanům, zvláště se to týkalo vztahu protestantů k římským katolíkům.

Skrze tuto společnou zkušenost mnozí z nás našli přátelství v modlitebních skupinách, jako členové ekumenických komunit a na mnoha konferencích, které se během let uskutečnily. Spoluprožívali jsme stejné dary. To bylo a stále je úžasným znamením a modelem pro křesťanskou jednotu.

Byl to kardinál Suenens, který neobvyklým a efektivním způsobem kombinoval tento model s dalšími aspekty obnovy a jednoty. My všichni dlužíme tomuto velkému muži hodně vděku. Byl schopen rozeznat, jakou roli hraje institucionální život církve. Pro některé charismatiky není neobvyklé ignorovat nebo minimalizovat institucionální aspekt všech církví, čímž míním ty aspekty církve, které nám byly dány Bohem. Kardinál Suenens jednoduše říká, že „nesmíme nikdy oddělit institucionální církev od charismatické církve. Jsou to dva aspekty téže reality.“ V ortodoxní církvi bylo stejné pnutí vyřešeno podobným způsobem, psal o tom například sv. Simeon Nový Teolog a sv. Řehoř Palamas. Bylo by vážnou chybou ignorovat, minimalizovat nebo rušit tento aspekt a upřednostňovat nadšení z charismatické obnovy. To by mohlo snadno zdegenerovat v individualismus nebo schizma.

Znamená to, že takzvaná „jednota prožití“ nemůže přinést jednotu sama o sobě. Potřebuje také hledání jednoty ve víře a řádu, o které se píše v Novém zákoně a která byla také prožívána v prvních staletích církve, kdy církev nebyla rozdělena. Jinými slovy, potřebujeme jak bilaterální dialogy mezi církvemi, tak poradní sbory a setkání různých církevních koncilů.

Ale je zde také jiný způsob, který Bůh vždy používal, a to osobní. Boží práce je konána skrze lidi a my jsme se již zmínili o díle kardinála Suenense. Další osobností byl David du Plessis neboli pan Letnice, jak ho nazývali jeho přátelé.

„Takzvaný ‚zážitek jednoty’ nemůže přinést jednotu jako takovou…“

Raná kniha o jeho zážitcích se nazývala „Duch mě posílá“. David, který byl na to skoro sám, otevřel cestu pro dialog mezi římsko-katolickou církví a letničními, který trvá již více než dvacet let. Byl ojedinělou osobností na Druhém vatikánském koncilu, jehož se zúčastnil jako jediný z letničních církví.

Byl průkopníkem nových cest vpřed, proti tradičním obavám a historickým předsudkům. Musíme si také uvědomit, že jméno du Plessis je původem hugenotské!

Jiným příkladem tohoto osobního přístupu je vztah mezi italským letničním vůdcem Giovanni Traettinem a profesorem Mateem Calisi z university v Ban. Ten zahájil povzbuzující pokrok v ekumenických vztazích v Itálii jako takové. Dostalo se mi té cti, abych promluvil jako pravoslavný kněz na konferenci v Rimini, kterou navštívilo více než 40 000 lidí. Na této památné události bylo možno vidět dokonce další výsledek tohoto dialogu, když předseda konference monsignore Dino Folio veřejně políbil nohy Giovanni Traettina. Ostatní v řečništi následovali, včetně kardinála arcibiskupa Hyacinta Thiadouma ze Senegalu. Římskokatolická církev v Itálii je v aktivním dialogu s letničními církvemi v této zemi, které nyní tvoří 80% všech nekatolíků.

Nakonec zde také několik let probíhalo neoficiální hnutí lidí ve farnostech, kteří byli vedeni, aby vyjadřovali odpuštění za hříchy a chyby minulosti. Němci navštívili například Coventry a Britové jeli do Drážďan, do měst, která byla obě vážně poničena bombardováním. YWAM se chystá na Střední Východ, aby žádala o odpuštění židy, muslimy a pravoslavné křesťany za křížové výpravy.

Stále je před námi dlouhá cesta. Jestliže, jak se mi zdá, hybná síla, která nás vede ke křesťanské jednotě, ztratila svoji energii, potřebuje obnovu. Potřebujeme si připomínat odvahu a vize lidí, jako byli kardinál Suenens a David du Plessis, kteří zastávali vysoké pozice v církvi, a přesto byli stále oddáni myšlence jednoty a obnovy církví. Možná, že je třeba, aby období evangelizace bylo následováno obdobím jednoty.

Článek byl převzat z časopisu Goodnews anglické CHO. Překlad Pavla Hroudová.