Jemu na vás záleží II.

Tato přednáška, jejíž druhou část zde přinášíme, zazněla na Katolické charismatické konferenci 2004 v Českých Budějovicích.

1 Jan 4,10:  V tom je láska: ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás. Věříme těmto slovům? Jan 15: Jako mě miluje Otec, tak já miluji tebe, zůstaň v mé lásce. Vracejme se k těmto slovům. Ať žijeme a děláme cokoli, jsme milováni Bohem, celý náš život se odehrává v Boží náruči, v jeho lásce. Nejkrásnějším vyjádřením Boží lásky je jeho náruč, je to prostředí lásky, do kterého jsme ponořeni. To neznamená, že máme být dokonalí lidé, kteří budou sledovat své úspěchy a svá selhání. Naše prvořadé vědomí by mělo být, že jsme milováni Bohem, toto si přivlastnit, v tomto prostředí lásky se učit žít, prožívat své hříchy a slabosti. Proč? Protože Pán ví, že jsme hříšní; kvůli tomu přišel mezi nás, aby nás neustále očišťoval.

1 Jan: Říká-li někdo z vás, že nemá hřích, je lhář. Snažíme se, abychom žili s čistým štítem, aby nám nikdo a nic nemohl vyčítat, pěstujeme svoji dokonalost: nevím, kde se to v nás vzalo. Ale pravda je, že jsme v první řadě povoláni k lásce, abychom se stávali lidmi lásky a toto není možné žít bez pádů a proher. Co je základem naší víry? Jsme Boží děti. Trápí mě, že se tato slova často stávají frází, kdy nedokážeme vysvětlit, co znamená být Božím dítětem. Jan 1: Bůh nám dal moc stát se Božími dětmi. V čem spočívá tato moc, že jsme Boží děti? Jak proměňuje můj život? Jak žiji tuto skutečnost, právě když selhávám? V Novém zákoně je uvedena všemohoucnost právě v tomto kontextu 2. listu Korinťanům: Bůh je všemohoucí a dal nám moc stát se Božími dětmi. Co to tedy znamená?

Řím 8: Všichni, kteří se nechají vést Duchem Božím, jsou Boží synové. Bůh nám nedal ducha otroctví, abychom se zase báli, dal nám ducha synovství, ve kterém voláme: Abba, tatínku. Kdy řekne dítě s velkou důvěrou a láskou otci tato slova? Tehdy, když reaguje na otcovu lásku. Včera před pódiem stáli otcové a pak matky; jaká nejčastější bolest byla ve vašem srdci? Nebyla to bolest ze selhání, ale my jsme v první řadě Otcovy děti, které nese ve svém lůně, jeho synové a dcery. Pro nás neplatí, že před Bohem jsme dospělci, že před ním stojíme jako obchodní partneři, my ani nestojíme před naším Bohem, my jsme v něm. Jsme jako děti položené do jeho náruče samotným Kristem. Přijměme tuto pravdu o nás a přijměme tuto pravdu o našem nebeském Otci. Zkusme alespoň jedenkrát denně říct Otci: tatínku. Budete cítit, do jaké míry je to v nás ještě umělé a do jaké míry je to pro vás pramenem pokoje. Pokud jsme byli zraněni svým otcem, máme problémy s vyjádřením, že bychom mohli spočívat nebeskému Otci v náručí. Jsme jakoby ve stavu unesených dětí, které nepoznaly otce a teď se k němu vrátily, někdo nás před něj postavil a řekl: toto je tvůj nebeský Otec. Dítě rozumem chápe, že je to tak, ale ještě mu nejde vyslovit: tatínku a vrhnout se mu do náručí. Proč? Protože je ještě jaksi daleko od něho, nezná ho. Skrze Pána Ježíše můžeme vnímat tvář Otce, a tím nám nebeský Otec bude bližší. Je-li pro nás nějaká naděje, najdeme ji v očích Otce. Jak se na nás dívá? Z pohledu nebe, vnímá nás tak, jak budeme v nebi. Kdybychom ztratili naději, myslím tím navždy, pak nevím, o čem je celý náš život. Jestliže naději máme, pak si přivlastníme postoj, že se Otec na nás dívá jako na lidi nebe, jako na své děti v nebi. Tímto pohledem se dívá i na naše částečná selhání, v jeho pohledu hodně pochopíme a dokážeme se znovu nadechnout a jít dál. I když se nám stane, že nás svědomí velmi tvrdě usvědčuje, že jsme mimo náruč Otcovu, je třeba vědět, že tuto cestu zpět nemusíme znovu budovat. Na nás je pouze vstát a jít, cesta je navždy otevřená skrze Krista. Všichni patříme do Otcovy náruče, nikdy nevěřte opaku. Jedině ďábel se nás bude snažit přesvědčit, že na Otcovu náruč nemáme právo: to je lež. Pán Ježíš nezemřel nadarmo a nevstal z mrtvých, abychom měli nějakou teorii o křesťanství. Pán Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, aby každému z nás definitivně otevřel cestu k Otci. Když nás něco odsuzuje, složme to před Pána a v té chvíli se vrhněme do Otcovy náruče. Pochopme, že jsme děti a celý život se jimi stáváme. Nelekejme se svých proher, svých nedokonalostí, udělejme z nich odrazový můstek. Máme dvě možnosti: zužovat se, celý život sebe i druhé obviňovat, a to včetně Boha, nebo to složit tak, jak to je,  před Pána se zkroušeným srdcem a s lítostí, se slzami, ale v té chvíli se odrazit a skočit do Otcovy náruče. Každé mé selhání může a má být odrazovým můstkem do náruče Otcovy. Když jsme v jeho náruči, získáváme. A my celým životem máme být v náruči Otce. Takže to Ježíšovo: zůstaňte v mé lásce, je toto. To není uhlazování křesťanské fasády: v křesťanství není řeč o úspěchu, křesťanství je řeč o lásce. Láska selhává a padá, láska dokonce umí zranit. Často nechci a ublížím. Druzí vás milují, nechtějí vám ublížit, a přece vám ublíží. Jak lehce se potom dokážeme soudit a posuzovat, jak lehce umíme přiřknout zlý úmysl druhému, jak lehce dokážeme druhého obvinit, že mě dostatečně nemiluje. Ale co vím o jeho srdci, co vím o jeho zápasech, co o něm vím? A co vědí druzí o mě? Jaký je tu lék? Jediný, kdo zná moje srdce a srdce toho vedle mě, je Otec a my všichni jsme v něm. Když toto pochopíme, budeme mít o mnoho problémů méně, mnohem méně se budeme soudit a posuzovat, mnohem méně se budeme zraňovat. Zůstaňte v mé lásce, potom všechno, co budeme dělat, budeme dělat v jeho světle. Petrova slova: jemu na vás záleží, on se o vás stará, pochopím, až přijmu znovu a znovu tuto svoji nejvlastnější identitu, že Bůh mě miluje, že je můj Otec a nemusím se bát. Když se tento duch synovství ze mě vytrácí, když na něj spíše zapomínám, tehdy ve mně bude vládnout duch otroctví, zděděný po prarodičích. Cestou není vyhánět ducha otroctví, cesta je znovu přijímat a nořit se do ducha synovství. Někdy stačí velmi málo.

Lk 11: Když prosíte otce o chléb, podá vám kámen? Když prosíte o rybu, dá vám štíra? Vy, i když jste zlí, dáváte dobré věci svým dětem, čím spíš dá nebeský Otec Ducha svatého těm, kdo ho prosí. Věříte tomu? Vzpomeňte si na to vždy, když se nebudete cítit jako milované Boží děti. Prosit o Ducha svatého znamená v té chvíli přijmout ducha synovství, proto to oslovení Abba mohu říct pouze v Duchu svatém, ve svém vlastním duchu těžko, byla by to přetvářka a často i iluze. Ale v Duchu svatém ano, protože skrze Ducha svatého jsme Boží děti. Zůstaňme v Pánově lásce.