Jen pro mne...
Jsem přesvědčená, že kdyby nepotřeboval spasení nikdo než já sama, Bůh by jenom pro mne udělal všechno, co udělal. A tak by měl uvažovat každý…
Sv. Juliána z Norwiche
V Krédu vyznáváme, „On pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil z nebe“. Ovšem tohle vyznání by nemělo žádný význam, kdybychom jej vnímali vždycky jenom v plurálu, kdybychom jednotlivce vnímali jako nicku, která se v obrovském Božím plánu spásy jaksi „veze s davem“. Jestliže Krédo říká pro nás lidi, může to prohlásit jenom proto, že to platí nejdřív pro každého človíčka na zemi zvlášť. O každém jednotlivě lze prohlásit: Kristus pro něj a pro jeho spásu sestoupil z nebe. Takovou cenu má člověk v Božích očích, takovou cenu a důstojnost mu dává Boží láska, která jej osobně povolala k bytí a nepřestává jej přitahovat k sobě.
Ovšem zdaleka nejtěžší bývá přijmout Boží lásku v první osobě, pochopit a uvěřit, že On pro mne a pro moji spásu sestoupil z nebe. Jestliže byl někdo vychováván ve víře anebo je křesťanem už nějaký pátek, v rovině teoretické s tím problémy asi nemá. Jenomže vzdálenost mezi hlavou a srdcem je jako vzdálenost mezi galaxiemi, jak kdosi prohlásil. Kolikrát člověk sice pravdy víry obecně vyznává, ale v konkrétním životě má velké těžkosti Bohu důvěřovat, uvěřit, že jej miluje osobně!
Přitom abstraktní láska není žádná láska; to platí jak z Boží strany, tak z mé strany. Nelze mít kolektivní víru ani kolektivní lásku k Bohu, tak jako nelze konat smysluplně společnou modlitbu, pokud se v ní neslévají v mohutný proud modlitby osobní, modlitby milujících lidských srdcí (i když v některém kostele či společenství může člověk mít klamný pocit, že společenství existuje jakoby nezávisle na něm, nad ním a bez něho).
Pán mne miluje skutečnou a konkrétní láskou: „…a kdyby nepotřeboval spasení nikdo než já sama, udělal by jenom pro mne všechno, co udělal.“
Tento úryvek je převzat z knihy O milosrdenství s Kateřinou Lachmanovou s laskavým souhlasem Karmelitánského nakladatelství.