Josef Dolista, Věřím v Ducha svatého
-----
Řada knih a sborníků o Duchu svatém otevírající se českému čtenáři v posledních několika letech se rozrostla o dalšího nováčka. Kniha Josefa Dolisty Věřím v Ducha svatého. Základy pneumatologie je nám svědectvím zájmu, který teologie posledních desetiletí projevuje o třetí osobu Boží Trojice. Tato snaha současné teologické obnovy nevede ani tak k vytvoření samostatné paralely k již "zaběhlým" traktátům systematické teologie, jako ke snaze začlenit osobu a působení Svatého Ducha do celé teologie tak, aby jí celou pronikl a dával jí život, jehož je ostatně dárcem (jak vyznáváme každou neděli společně v Krédu).
Autor se věnuje vybraným kapitolám pneumatologie a netají se s tím, že se zvlášť nevěnuje kapitolám dostatečně probraným C. V. Pospíšilem v jeho knize Dar Otce i Syna (MCM, Olomouc, 1999). Spektrum probíraných oblastí je však pro současného čtenáře - křesťana žijícího v církvi - velmi podnětné.
Po úvodním pojednání o Duchu Božím ve Starém zákoně a příslibu všeobecného vylití Ducha se autor zastavuje a dívá se, jak Duch "pracuje" spolu s Ježíšem v Zákoně novém. On je silou, která Ježíše vede, a přitom mu neupírá svobodu jednání. Jeho působení je naplněním starozákonního příslibu a je to on, kdo umožňuje člověku takové poznání, které nemůže pocházet z moudrosti lidí.
Duch svatý je přítomný v církvi - přebývá v křesťanech a všechny vede k jednotě. Nejde jen o sjednocení věřících do jednoho společenství, ale Duch svatý je silou, která sjednocuje křesťanské církve. Kristus Ducha předává křesťanům, a ti v témže Duchu Krista předávají dále. Církev se shromažďuje při liturgii - a tato liturgie je slavena v moci Kristova Ducha, který všechny liturgické úkony naplňuje sám sebou jako o Letnicích. Tak se naše společná liturgie stává nejen připomínkou (anamnezí) minulých událostí, ale také příslibem liturgie nebeské. Církev v liturgii neustále prosí o Ducha svatého, Eucharistie je eucharistií Kristovou, avšak ta je možná pouze v Duchu svatém.
Další kapitolou je zastavení u vztahu Ducha a jeho snoubenky Marie. V ní je dílo Ducha svatého zosobněno, jí Duch v klíčových okamžicích života a zvláště při zvěstování vedl a pomáhal ji i pod křížem, aby vyslovila s obětí svého syna souhlas. Ona byla také přítomná ve večeřadle, kde se v Duchu svatém zakládala církev.
Šestou kapitolu tvoří krátký exkurs do dějin víry v Ducha svatého. Další kapitolou je pojednání o charismatech, jejichž počátkem je Duch a Kristus jejich dárcem. Duch působí, že Velikonoce se stávají vlastním zážitkem věřících. Charismata jsou znakem obnovy církve, ať jsou obvyklá nebo výjimečnější. Mezi pravými charismaty a institucemi církve nemůže existovat rozpor, neboť úřad je také autentickým charismatem.
Teologické zamyšlení poslední kapitoly o rozeznávání znamení doby v Duchu svatém nás skrze zastavení u problémů dnešního lidstva přivádí k Bohu, Pánu dějin, který skrze Ducha svatého působí v životech všech lidí, nejen křesťanů, ale i hledajících. Události dnešního světa se mohou stát znamením, jsou-li uvedeny do základního vztahu člověka, vztahu s Bohem.
Autor svou prací opravdu ukazuje, co tvrdí na samém konci knihy, totiž že pneumatologie, nauka o Duchu svatém, není naukou abstraktní, ale že je vyjádřením toho, co se děje v nitru, postupně a pomalým procesem. Čtenářům mohu doporučit knihu také jako úvod pro vlastní rozvedení probíraných námětů do vlastní modlitby a živoucího vztahu s Duchem svatým, dárcem pokoje.