K čemu nás zavazuje úsilí o jednotu křesťanů
Angažovanost ve věci jednoty všech křesťanů je povoláním mnoha lidí v katolické charismatické obnově. Společná zkušenost křtu v Duchu svatém vytváří určitý most mezi námi a mnoha našimi bratřími a sestrami z protestantských a letničních církví.
Encyklika Ut unum sint papeže Jana Pavla II. z roku 1995 o ekumenismu nám jasně připomíná, že se katolická církev na 2. vatikánském koncilu neodvolatelně vydala na cestu ekumenismu (č. 3). Koncil jasně vyjádřil, že se církev rozhodla zapojit do ekumenické snahy o jednotu křesťanů, a vybídl všechny katolíky, aby se aktivně do tohoto díla zapojili. Ekumenismus se stal tématem mnoha dalších dokumentů Jana Pavla II., takže nelze pochybovat o tom, že téma ekumenismu patří mezi naše základní závazky. "Před ekumenickými snahami bezesporu zůstává nelehká pouť, možná také dlouhá pouť, nicméně nás posiluje naděje, že nás vede Vzkříšený a nevyčerpatelná síla jeho Ducha, který je schopen připravovat nám stále nová překvapení" (Novo millenio ineunte, 12).
Na cestě k plnému společenství církví papež Jan Pavel II. zdůraznil důležitost modlitby, diskuse, spolupráce a společného svědectví křesťanů různých křesťanských společenství. Zároveň je ale třeba být na pozoru před falešným ekumenismem, který předstírá, že mezi námi neexistují žádné rozdíly. V tomto krátkém článku bych rád nabídl deset jednoduchých pravidel, která nám mohou být vodítkem v našem ekumenickém úsilí a vyloučit nebezpečí nesprávného přístupu k ekumenismu.
Deset důležitých vodítek
1. Přijímejte jeden druhého jako bratry a sestry v Kristu.
Na 2. vatikánském koncilu nám církev připomíná, že mezi námi již na základě společného křtu existuje vztah, který musíme uznat. Naším úkolem je budovat a chránit tyto vztahy. Je třeba zavrhnout staré stereotypy, skončit se vzájemnou kritikou a začít se k sobě chovat jako bratři a sestry - ačkoli to může být složité. Jako v běžné rodině si své sourozence nevybíráme, ale můžeme se rozhodnout, jak se k nim budeme stavět.
2. Buďte věrní tomu, kým a čím jste.
Potřebujeme vědět, proč jsme katolíci, v co věříme, a zůstávat tomu věrní. Na jedné straně uznáváme, že všichni, kdo jsou ospravedlněni z víry, se křtem stali součástí těla Kristova, avšak zároveň věříme, že církev Ježíše Krista v plnosti subsistuje v katolické církvi. Jinak řečeno, že je v ní jasněji, plněji, viditelněji přítomná. Je proto pro nás velmi důležité, stejně jako pro bratry a sestry z protestantských a letničních církví, abychom věděli, v co věříme, a abychom to přijímali za své. Nesnažíme se o křesťanství postavené na kompromisu, na nejmenším společném děliteli.
3. Snažte se pochopit, že mezi námi existují rozdíly.
Nemůžeme předstírat, že mezi námi neexistují velmi důležité rozdíly, nebo že na nich vůbec nezáleží. Je třeba, abychom byli čestní a pravdiví. Musíme také uznat, že i mezi jednotlivými protestantskými a letničními církvemi existuje množství rozdílů - že se jedná o rozmanitý okruh vyznání a praxí a že se všichni snažíme lépe si porozumět.
4. Pamatujte, že více věcí nás sjednocuje než rozděluje.
Měli bychom začít tím, že se soustředíme na ty věci, na kterých se shodneme - a je jich mnoho! Někdy může nastat problém v tom, že tytéž věci nazýváme jinými jmény; snažme se tedy spíše chápat, co se řečeným myslí, než jak se to řeklo. Často pomůže, když zkusíme vyjmenovat ty body, které nás spojují.
5. Milujte se navzájem - to je znamení opravdového křesťanství.
Nedosáhneme žádného pokroku bez lásky, protože pouze v lásce můžeme společně nacházet pravdu. Pamatujte - navzájem se potřebujeme (Jan 17) a mezi láskou a pravdou existuje zdravé napětí. Pravda je zásadní, ale pronesená bez lásky může vyznít tvrdě, což může zamezit dalším pokusům o vzájemné dorozumění.
6. Naslouchejte si navzájem.
Žádný vztah nemůže vyrůst, nechtějí-li si obě strany navzájem naslouchat. Naslouchání je znamením respektu a pomáhá nám porozumět, proč druzí věří něčemu jinému. Nemusíme s nimi souhlasit, ale je důležité, abychom je pochopili - a pochopíme je pouze tehdy, budeme-li jim naslouchat.
7. Čiňte pokání z pohoršení, které rozdělení způsobuje.
Zkoumání vlastního srdce a postojů, uznání vlastních chyb a hledání odpuštění od Pána a od sebe navzájem je velmi náročné pro každého z nás. Uznává to i papež Jan Pavel II. v encyklice Ut unum sint (č. 82), ale také připomíná, že tyto výzvy jsou zásadní pro každého z nás a že k pohoršení, které rozdělení křesťanstva způsobuje, přispěl každý z nás.
8. Uznejte, že toto úsilí nás bude něco stát.
Na naší cestě se setkáme s mnoha těžkostmi a nedorozuměními. Někdy to bude velmi bolestivé a budeme se chtít vrátit nazpět. Musíme si uvědomit, že to je cena, kterou je třeba zaplatit. Musím tedy budovat a chránit dobré a silné vztahy s křesťany z jiných církevních společenství. Tyto vztahy nás povzbudí v náročných obdobích. Musíme být připraveni pomoci těmto svým přátelům, když nebudou pochopeni nebo když je druzí budou napadat.
9. Dělejte společně maximum, co je možné.
Jsme zváni ke všem možným podobám praktické spolupráce na všech úrovních - pastorační, kulturní a společenské, stejně tak jako na úrovni svědectví evangelní zvěsti (Ut unum sint, 40). I to může být velice náročné, protože různé věci děláme rozdílným způsobem, avšak zároveň tato snaha přináší úžasné svědectví o Boží moci a činnosti v naší slabosti.
10. Jednota křesťanů je Boží vůlí.
Nakonec nesmíme zapomínat na to, že Ježíš a Otec chtějí jednotu a ta že je dílem Ducha svatého. Je třeba se modlit, jako by vše záleželo na Bohu, a zároveň se společně snažit, jako by vše záleželo na nás.
Ve všem našem úsilí zůstává modlitba naší nejdůležitější činností. Když se společně modlíme, náš vzájemný respekt může růst, a stejně tak i naše touha po jednotě křesťanů. Z tohoto respektu a touhy vyplývá skutečná ekumenická spolupráce v oblasti šíření evangelních hodnot, pomoci potřebným, angažovanosti ve prospěch spravedlnosti a vzájemného respektu s touhou po naslouchání a dialogu. Potom bude svědectví, které vydáváme, hlasitě promlouvat ke společnosti, v níž žijeme, a začne odpovídat na Ježíšovu modlitbu v Janově evangeliu (17,21): "Otče, ať jsou v nás jedno, jako ty jsi ve mně a já jsem v tobě, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal."
Převzato z bulletinu EUCCRIL, vydávaného Evropským podvýborem ICCRS.
Přednáška Ch. Whiteheada zazněla na kolokviu vedoucích CHO v italském Fiuggi. Překlad David Vopřada.