Kde je, smrti, tvůj osten?
Chci se s vámi podělit o to, jak jsem stála tváří v tvář Boží moci o letošní
Začátek bych přirovnala k pouti. Pouti, která byla v mém životě zatím nejtěžší. A přitom nejkratší.
Na vysvětlenou musím říci, že jsem se už tři roky trápila. Můj muž se rozhodl před třemi lety dobrovolně ukončit život. Nechal tady mě, dva syny, maminku, tatínka, sestru, přátele a kamarády. A všem nám odkázal velikou bolest v srdci. Tu svoji jsem zkoušela různě rozmodlit, ona však zůstávala přilepena na mém srdci jako obrovská žvýkačka na teplém talíři.
Třetí den Konference jsem proto položila kamarádce otázku: "Proč se tady nikdo nemodlí za sebevrahy?". Odpovědí mi bylo pokrčení ramen a gesto, které říkalo něco v tom smyslu, že je to snad moje záležitost. Tak jsem se rozhodla, že "půjdu se svou bolestí na trh". Řekla jsem si, že když za to poprosím při mši svaté a připojí se k tomu asi tak dva tisíce hlasů (a možná i nějaké srdce), že to bude silnější volání, než moje osamělé modlení. A právě tím začala ta těžká pouť. Jak vyslovit nahlas něco, co vevnitř v hrudi zaráží každé slovo a pouhou myšlenku mění v slzy? Na papír jsem si napsala: Pane, smiluj se nad těmi, kteří vztáhli ruku na svůj život a i nad těmi, kteří chtěli svůj život dobrovolně ukončit. Zalezla jsem s tím papírkem do lesa a tam se to nejdřív snažila přečíst, pak říkat a křičet - a nebrečet při tom. Hlas jsem dokázala ovládnout, ale když jsem vstala ze své židle a šla k pódiu, tak se mi třásla kolena tak, že jsem se na chvíli musela opřít, abych tam došla. Přímluvu jsem řekla do mikrofonu a lidi odpověděli: "Prosíme tě, vyslyš nás!". Nevím, co jsem čekala, ale v tu chvíli se nic nestalo.
Moje srdce bylo stále stejně zalepené jako předtím. Že by mi Bůh nerozuměl? V odpolední přednášce se však poprvé objevilo téma smrti. Vzpomínka na tatínka, který zemřel v rodinném kruhu, kde byl zrovna přítomen Pán Ježíš. Večer zazněla dvě svědectví a obě byla o smrti. Už jsem cítila, že se něco děje. Skoro na závěr programu vyzvala Kateřina Lachmanová všechny, kteří prožili ve své blízkosti něčí sebevraždu, aby vstali, že se za ně ostatní budou modlit. Vstala jsem, nos zabořený do kapesníku a kamarádka.
mě chytla okolo ramen. Ta modlitba byla hojivá. Hojila strachy a obavy, které celou dobu bolely. Potom byli vyzváni ti, kteří chtěli svůj život sami ukončit, aby si stoupli. Zůstala jsem taky stát. A pak se to stalo. Stála jsem před Boží mocí. Bylo to velkolepé, mocné a spravedlivé. Asi jsem měla padnout na kolena tváří k zemi, ale já jsem nemohla. Musela jsem tu milost přijmout ve stoje. Cítila jsem, jak se při této modlitbě moje srdce uvolňuje, očišťuje a otvírá. Jak z příkazu Boží moci ty nánosy mizí a jsou poslány tam, kam je jim přikázáno. Při modlitbě k Duchu Svatému jsem zaklonila hlavu a pozvedla ruce, aby se ten Mír a Pokoj dostal všude. Byl stoprocentně Boží. Těch srdcí, která se při dopolední bohoslužbě přidalo k mé prosbě, bylo hodně a Bůh nás moc dobře slyšel. "Někdy je kobercové bombardování Boží milostí lepší než jedna řízená střela", tak zhodnotil celou situaci moderátor letošní Konference Pavel. A já vím, že Bůh jedná vždy tak, jak je pro nás nejlepší. Jen mu k tomu jednání musíme vytvořit prostor.
Markéta
Dlouho jsem váhala, jestli mám vůbec psát, ale pak jsem si řekla, že se o svůj zážitek z konference podělím.
Nevím přesně, kdy můj příběh začal-bylo to tehdy, když mne babička naučila první dětskou modlitbičku, nebo snad v roce 89-90, kdy všichni moji spolužáci začali chodit na náboženství, jen mně to maminka velmi přísně zakázala? Možná tím víc mne ten Ježíš začal zajímat… Když mi bylo patnáct, začala jsem tajně chodit do „spolča“ a připravovat se ke křtu. Žila jsem dvojím životem. Bylo to náročné, protože nikdy dřív jsem svým rodičům v ničem neodporovala, snažila jsem se být dcerou, na jakou by mohli být pyšní, jenže to byli asi nemožné. Nikdy jsem nedokázala být taková, jakou si mě představovali. Nikdy nebyli spokojeni. A pak přišel někdo, kdo mne miloval bez podmínek, takovou, jaká jsem. Moc dlouho nebylo možné doma o víře mluvit, ale pak jsem byla přijata na církevní školu a už nebylo vyhnutí. Věděla jsem, že to je něco, co mi pomůže překonat strach z reakce rodičů. Situace byla v té době velmi napjatá, pořád jsem musela vymýšlet, kam jdu, s kým, proč…žila jsem v pokroucené pravdě nebo v úplné lži. Tři roky. Velmi dlouhé roky. A tak jsem jim to řekla. Vyhodili mne z domu. Začala jsem žít z Božího milosrdenství. Studuji a zároveň pracuji. V roce 2000 jsem byla pokřtěna.
Následující doba byla krásná, ale velmi obtížná. Žila jsem v pravdě, ale stále jsem měla výčitky kvůli rodičům, měla jsem sice svobodu, ale bylo jí najednou nějak moc a pojila se s mnoha povinnostmi, pak najednou přišel pocit, že nic nestíhám, nezvládám, těžce onemocněl dobrý přítel a já jsem byla bezmocná, neužitečná. Potom jsem onemocněla i já. Mám velmi sníženou imunitu a s tím souvisí mnoho zdravotních obtíží. Najednou jsem měla pocit, že je mi všechno jedno. Přepadla mne podivná lhostejnost, nebyla jsem schopna něco cítit, nemohla jsem s nikým mluvit…Měla jsem jen jediné přání: mít klid. Čím déle jsem setrvávala v lhostejnosti, tím víc v mém životě rostla jediná touha. Silná touha. Touha zemřít. Pořád jsem si říkala, že to přece nesmím, Církev něco takového nedovoluje, není to správné…Ale bylo to tak lákavé…Most uprostřed hlučícího velkoměsta… Jediný krok stačí…je to tak jednoduché…a bude klid.
Je neuvěřitelné, že jsem přežila až do Konference. Tři dny před začátkem jsem byla u zpovědi. Byla velmi zvláštní. Osvobozující. Konference byla dobrá…Až do přednášky P. Kodeta. Seděla jsem tam s přítelem, hlavu jsem měla na jeho rameni a tekly mi slzy. Večer byla modlitba za uzdravení. Modlili jsme se za lidi, kteří se pokusili o sebevraždu, nebo měli takové úmysly. Nevím, kde jsem vzala odvahu, ale najednou jsem stála mezi nimi. A najednou můj přítel, kterého znám už tolik let, stojí vedle mě. On také! A desítky dalších. Nejsem sama. Nejsem NA TO sama. A Ježíš se usmíval… Oba jsme s Radkem plakali, ale nabylo nám smutno. Uzavřeli jsme jednu kapitolu života. Ježíš má moc uzdravit. A On to udělá. Když mu to dovolíme.Věřím, že jsem byla uzdravena. Je to jen pár týdnů, ale věřím…A budu žít. Z Ježíšovy lásky.
Daniela Charismatické konferenci v Třebíči (2001, pozn. red.).