Kdo je můj bližní?

Jsme bližní jeden druhého. Nejen proto, že nás poutají rodinné, náboženské a národnostní svazky, ale především proto, že angažujeme svou osobní svobodu k tomu, abychom s její pomocí budovali mezi sebou vztahy přátelství a lásky a pomáhali si navzájem. Být druhému bližním se musíme teprve naučit. Ježíš nám to důrazně připomíná v podobneství o milosrdném Samaritánovi. Kněz a levita byli sice souvěrci přepadeného a oloupeného Žida, ale v jeho neštěstí se mu lhostejně vyhnuli. Nebyli jeho bližní. Stal se jím Samaritán, cizinec, který mu prokázal milosrdenství.

Milosrdný Samaritán byl člověkem se zkušenostmi v ošetřování a hojení lidských poranění, v navazování pout přátelství a lásky. Byl natolik „silný a bohatý“, že mohl vzít na sebe veškerou tíhu pomoci člověku těžce postiženému osudem.

V našem životě to bývá jiné. Stejně jako kněz a levita z podobenství, často utíkáme před lidmi, které život poznamenal a ukřivdil, protože jsme příliš zaujati sami sebou a cítíme se bezradní a rozpačití z jejich lidského neštěstí. Neumíme je učinit svými bližními. Neumíme totiž ošetřovat a hojit rány. Cítíme se také příliš slabí na to, abychom postiženého „zavezli do hostince“. A také příliš chudí, než abychom mu mohli zaplatit ošetřování. A také se při setkání s lidským zraněním a neštěstím začínáme spontánně ptát: Co musíme dělat, abychom se naučili pomáhat jiným? Jak můžeme vyjít lidem vstříc? Jak lze překonat vlastní i cizí předsudky, odpor a strach? Jaký lék použít na rány a bolesti? Takové a podobné otázky si klademe, když nám záleží na tom, aby se našimi bližními stali lidé, se kterými žijeme a každodenně se stýkáme. Intuitivně cítíme, že pro poskytování pomoci druhým musíme nejprve hledat pomoc sami pro sebe. Abychom pomohli ostatním, musíme nejdříve pomoci sobě.

Z knihy Józef Augustyn: Kdo je můj bližní?, vyd. Karmelitánské nakl. Kostelní Vydří 1997 kna.cz (din)