Kdo přijme jedno z takových dětí...

V poslední čtvrtině školy (3 měsíce vyučování a měsíc misie v Rumunsku) jsme pracovali jako dobrovolníci britsko-irské charitativní organizace „Romanian Challenge Appeal.“ Deset let spolupracuje s dětským domovem a ústavem pro mentálně a fyzicky postižené děti, spíše ale budu mluvit o sirotčinci. Řízení ústavu je v rukou státu, irská organizace nemá právo do něj zasahovat. Vztahy mezi státními zaměstnanci a dobrovolníky byly křehké a nepříliš dobré. Misionáře tu vnímali takřka jako vetřelce.

Členové komunity nám pustili videozáznam zachycující první nadšené okamžiky dobrovolníků z Anglie a Irska, kteří se s velkým zápalem pustili do práce. Tenkrát jich přijela asi padesátka – instalatéři, zedníci, elektrikáři, lékaři a vychovatelé – následovaní konvojem několika kamiónů se stavebním materiálem, s vnitřním vybavením a s oblečením. Instalovali elektřinu, která tam dosud nebyla zavedena, a celou budovu opravili.

Do roka bylo vše rozkradeno – po vanách, sprchových koutech a pračkách nezbyla ani památka. Pouze elektrické rozvody nevyškubali. Tato dost nemilá zkušenost přiměla Iry postavit dva domy nedaleko sirotčince a v roce 1997 tam přestěhovat prvních čtyřicet dětí.

Dnes tam pracují Rumuni i Irové – v nesrovnatelně lepším prostředí.

Peklo sirotčince

Přes den jsme pomáhali v sirotčinci a večer připravovali program pro děti v komunitních domovech jménem Neptune a Kincasslagh. Ve velké čtyřpatrové budově sirotčince žilo přes pět set dětí a mladých ve věku od tří do třiceti let.

Vybavení pokoje tvořila dřevěná skříň na „hezké“ oblečení užívané pouze o velkých svátcích nebo při státní kontrole, dále železná klec s „normálním“ oblečením (některé kusy by člověk nepoužil ani k vytírání podlahy), byly tam sice postele, ale děti spí namačkané na sebe jen na několika z nich nebo na matracích pod nimi, protože zvláště děvčátkům hrozí každodenně sexuální zneužívání. Během víkendu jsou „prodávána“ lidem zvenčí – přímo v suterénních prostorech sirotčince. Většinu dne tráví děti natěsnané na dřevěné lavici. Mnohé trpí hospitalismem (kývavé pohyby z nedostatku stimulace). Hračky nemají.

Šokovalo nás, co jsme kolem sebe viděli a cítili („praštil nás do nosu“ neuvěřitelný zápach). Jako zdravotní sestra jsem zvyklá na mnohé, ale tohle bylo „silné kafe“. Děti se seběhly a začaly projevovat radost nad našim příchodem. Vydávaly neartikulované zvuky jako zvířátka, pohybovaly se způsobem nepodobným chůzi, kousaly nadšením do rukou – svých i našich – ve špinavých hadrech a rozedraných počůraných škrpálech – skličující pohled.

S chutí do toho

Tým čítal čtrnáct členů z Polska, Irska, Čech a Malajsie. Pracovali jsme čtyři hodiny dopoledne a dvě odpoledne – v rukavicích; děti trpěly hepatitidou B, svrabem… některé byly HIV pozitivní. K mytí jsme měli jeden ručník, žínku, mýdlo, pár kartáčků a jeden umělohmotný kelímek, do kterého jsme každému nabrali vodu z železného kbelíku. Tolik by potřebovaly „vydrbat“ ve vaně, byly opruzené a pokálené – neměly základní hygienické návyky. Použitá voda z umývání zubů se využívala na vytírání chodeb.

Ty šťastnější se chodily umývat do tzv. „koupelny“ s jedinou rezavou trubkou. V areálu sirotčince má komunita malou budovu se třemi pokojíčky, vybavenými hračkami, psacími potřebami a jinými pomůckami. Tam jsme si s dětmi hráli, učili je rozlišovat barvy, počítat… Další program byl zaměřený na tanec, pantomimu a zpěv, nechyběla ani relaxace s masáží. Brávali jsme krabici hraček a chodili za dětmi na pokoje. Některé si dokázaly samostatně hrát, jiným jsme dávali hračky do rukou a snažili se je zaujmout; byly naprosto apatické. Některé rády počítaly, do nekonečna jsme jim psali příklady a předepisovali písmenka k opisování. Některé chodily s dobrovolníky do našeho domu. Tam si kutily při poslechu příjemné hudby a ještě dostaly dobrou svačinku – což se jim moc líbilo. Každý čtvrtek byl zábavný program a v pátek diskotéka.

Mocí víry

Bylo velmi těžké unést tíhu hrůzy kolem sebe, kterou jsem nemohla změnit. Věděli jsme o sexuálním zneužívání, týrání, okrádání dětí (pěkné oblečení od sponzorů jim vychovatelé hned ukradli). Irové měli projekt, prostředky i síly, snažili se tu už spoustu let, a přesto s nepatrným výsledkem.

Jednou to na mě na dvoře dolehlo a začala jsem z celého srdce křičet k Pánu: „Prosím, udělej něco, jsi všemocný, milosrdný, laskavý… zázrak je pro tebe jako nic…“

Jako bych vnímala odpověď: „Každé znám jménem, vím o jejich slzách, a když na ně nejbližší zapomněli, neváhal jsem k nim poslat lidi z druhého konce světa na znamení své lásky a péče.“

Dárce nebo obdarovaný?

Všichni jsme cítili lásku k dětem i touhu dát jim najevo, jak je dobře, že jsou. Oplácely nám velkou vděčností, ale obdarovanými jsme byli především my.

Loučení bylo velmi bolestné. Po návratu jsem o své zkušenosti hodně vyprávěla, mimo jiné i v pedagogické škole ve Sv. Janu pod Skalou. Právě odtud vyrazili loni na podzim do Rumunska další dobrovolníci. To už byl sirotčinec prázdný. Některé děti se podařilo umístit v domovech irské organizace, ostatní byly poslány do jiných sirotčinců, kde prý jsou poměry o trochu lepší.