Když mne to v kostele nebaví II.

Problémy se slavením mše jsou staré jako křesťanstvo samo. Vzpomeňme na apoštola Pavla, když píše do Korinta a říká, „Když se scházíte, nemohu vás pochválit. Je to spíše ke škodě než k užitku.“ V 11. kapitole listu Korinťanům říká: „Teď přijdete, vybalíte si své svačiny,“ (trochu parafrázuji), „bohatí se nabaští, někteří se podnapijou, a chudák nemá co jíst. Tohle je večeře, kterou ustanovil Pán?“ To bylo ještě tenkrát, kdy ta hostina lásky byla před vlastním slavením eucharistie. Pak se to právě kvůli těm problémům obrátilo.

Nebo když Origenes v prvních stoletích křesťanství mluví o tom, že „Slovo Boží poslouchat schopni nejste. Přemýšlíte o svých kšeftech, a když vyjdete z kostela, tak už zase obchodujete. A ženy ani nemluvě. Ty celou bohoslužbu myslí jenom na své děti nebo na své pletení.“ To byl Origenes. Čili ta pokušení nějak jsou a teď co dělat, abychom skutečně slavili? Ono opravdu nejvíce záleží na každém z nás. Nemluvím teď ke kněžím, proto nebudu ani tak mluvit o tom, co mají dělat kněží, aby skutečně slavili. Čili co má chudák laik dělat, když ho ta mše v kostele nebaví?

Především je třeba, aby do toho slavení člověk vstoupil. Čili aby věděl, že se ho ta mše bytostně týká. Že to není divadlo, které předvede pan farář, a v hledišti na něj koukáme… Je velký rozdíl, když člověk přijde do kostela s otázkou: „No to jsem zvědav, co ten farář dneska řekne“, anebo když se večer předtím podívá na biblické texty, které jsou na tu neděli, když se za toho kněze modlí, když přijde zavčas, když nehledá svoje místo uprostřed bohoslužby a když do toho chce vstoupit srdcem. A o to jde. K tomu, abychom do bohoslužby vstupovali srdcem, nám samozřejmě může pomoci i všechno, co je o mši svaté napsáno. Vyšlo už několik krásných knih o eucharistii a o slavení bohoslužeb. Jistě tady máte možnost si něco koupit. Ale to je jedna věc, samo o sobě to nestačí.

Včera říkal P. Cantalamessa velice důležitou věc. Slavení eucharistie není počátkem života církve, ale jeho vrcholem. K slavení eucharistie jsou přizvány živé údy Kristova těla. Vůbec není dobře, že my jsme z toho udělali první kontakt s církví. Prostě když nevíme, co s hledajícím člověkem, tak ho vezmeme do kostela. Chudák malej vstoupí do toho přítmí, kouká, tam nějaká babička něco mumlá. Teď stoupaj, klekaj, něco zpívaj, chlap tam přijde v něčem nahastrošenej. Jo, teď zpívaj takový zvláštní písně, že se máme z prachu pozvednout anebo naopak se do něho zase uložit, a říká si, „Kam jsem to vlez, co se děje?“ A vy jste celí blažení, že se účastní vrcholného tajemství…

Ono to není tak jednoduché do toho tajemství vstoupit. Všimli jste si u učedníků jdoucích do Emauz, jak dlouho trvalo, než s nimi Pán došel k lámání chleba? Co všechno předcházelo tomu, než spolu zasedli za stůl a než rozlomil chléb? Přesně tak je to v našem životě a v našem slavení. Na tom textu jsou nádherně vidět všechny předpoklady slavení v církvi. Ti lidé odcházeli plni smutku, naštvaní, brblající, zklamaní a hlavně šli nasměrováni úplně mimo společenství, mimo církev. Jenže takových brblalů máme v církvi strašně vysoké procento. Nebo lidí, kteří do kostela jdou z nějakého zvyku či kvůli nějakému přikázání. Mši absolvují. Ale po pravdě řečeno, společenství už jen duchovně zatěžují. Neříkám, že tam nemají jít, prosím vás. Aby si tady někdo neřekl: „Jééé mámo, slyšelas? Kodet říkal, že když už mě to nebaví, tak tam chodit nemám.“ To Kodet úplně neřekl.

Pamatuji si, že v jedné farnosti, kam jsem přišel, visela na kůru cedulka: „Mše svatá je platná pouze tehdy, když se věřící dostaví dříve, než se čte evangelium, a neodchází dříve, než je svaté přijímání.“ Uf, teď jsem pochopil, proč na ten kůr začal příval vždycky těsně před evangeliem a odliv během svatého přijímání. Oni měli splněno! A tohle je špatně, tohle je hodně, hodně špatně.

Když ti učedníci byli celí rozlámaní, zklamaní, co udělal Ježíš? Nenápadně se k nim přidal. A snažil se dostat k jejich srdci. Než nastala vůbec lidská komunikace, všimněte si, jak oni ho poučují, když se jich zeptá, co se vlastně stalo; a oni mu ten katechismus přeříkávají až k tomu ukřižování. To vzkříšení tam ještě neměli, proto byli tak smutní. Ale katechismus jak vyšitej! Oni všechno věděli, ale vůbec mu nenaslouchali. Mně to někdy připadá, že tímhle způsobem my někdy komunikujeme s Bohem, že mu vysvětlujeme, co všechno víme, co má dělat, kde by měl zasáhnout, v čem jsou naše problémy. Ale už mu nedáme prostor, aby mluvil On. A Ježíš napřed musel ty lidi plné smutku, zármutku, neodpuštění, zklamání dotáhnout do situace, kdy začnou naslouchat.

Víte, když kněz poprvé přijde do farnosti, velice záhy zjistí, jestli jsou lidé zvyklí naslouchat Božímu slovu. Ve farnosti, která je trošku kultivovaná, vychovaná a je v ní většina lidí, kteří čekají, že v kázání bude kněz mluvit na biblické texty, ve chvíli, kdy přijde první lektor, všichni ztichnou, protože vědí, že kněz se na to bude odvolávat. Jsou na to vycvičení a čtou si texty dopředu, jejich srdce už je nastavené na to, aby vnímali, co dneska bude. Tohle napadlo mě, tohle mě oslovilo, co zase zdůrazní pan farář? Jindy ale přijdete do farnosti, kdy lidi se shromažďují, zpívá se úvodní píseň, zpívá se Gloria, lidi se shromažďují pod kůrem. Vyjde první lektor a to je okamžik, kdy začnou hledat místo v kostele, protože v jejich podvědomí je, že když se čte slovo Boží, neděje se nic důležitého. To je prostor, kdy je volno, a v klidu jdou až dopředu, vysvětlují dětem, kde mají sedět, pozdraví se s kolegyní. A kněz kouká, lidi, tady se zvěstuje slovo Boží a oni jdou jak na schůzi! Teď to neříkám proto, abych někoho ponižoval. Těm lidem chybí základní zkušenost se slovem Božím.

Ale aby člověk naslouchal slovu Božímu, musí se učit naslouchat také lidem. A to je dost složité, protože my jsme většinou plni sami sebe. Proto také by měl naslouchání Slovu předcházet úkon kajícnosti, což znamená, že opravdu přijdeme dřív do kostela. U nás se podle zvyku zklidníme a ztišíme. (Mimochodem, jedna věc mě v Itálii hrozně šokovala. Lidé před bohoslužbou se baví, v naprosté většině se vítají, objímají se, před kostelem na sebe mávají, obcházejí lavice a křičí a hlaholí. Lidi zlatý, našinec když přijde, tak si řekne, to je blázinec! Co teď ten farář s tím bude dělat? Ale pak jsem pochopil, že on to není úplně blázinec. Já neříkám, že to teď máte dělat doma ve farnosti, to by vám pan farář asi vyčinil. Ale přijít zavčas a před kostelem se pobavit není špatné. Lidé totiž sedí v těch lavicích už nějak seznámeni s těmi, které mají kolem sebe, už naskočila lidská rovina komunikace. To je důležitá věc. Nejsme v tom kostele anonymní.) A pak musí přijít chvíle, kdy si uvědomím, co mi ve slavení brání. Samozřejmě, že když kněz pronáší slova úkonu kajícnosti: „Zamysleme se nad sebou a přiznejme své hříchy, abychom mohli s užitkem slavit tajemství eucharistie,“ a pak je „Vyznávám se…“, uvědomíte si možná, že jste hříšní, až když kněz odchází od oltáře, a že jste tu mši zase propluli někde myšlenkami „zavěšeni“, že vůbec nevíte, co bylo, co se tam odehrávalo…

Mám-li prožít mši, musím na ni jít nějak natěšený a připravený. Víte, třeba s tím úkonem kajícnosti to bylo dříve v našich rodinách tak, že než se šlo na nedělní mši, děti odprosily svoje rodiče za ten týden. Ať se stalo co se stalo, poprosily za odpuštění. Jistě, mohl se z toho stát prázdný zvyk, ale co je důležité, šlo o jakýsi předstupeň toho, že když pak v kostele prosím za odpuštění hříchů, vím jasně, za co prosím. Když se mám v kostele ve zlomku vteřiny rozpomenout, co jsem za minulý týden vyvedl, asi si nevzpomenu na nic. Jestliže člověk častěji nezpytuje svědomí, jak to chce zvládnout při úkonu kajícnosti? Maximálně se vybičuje, aby aspoň měl ducha kajícnosti, to jo. Aby nějak na poslední chvíli „doběhl“ do cílové rovinky, protože už začíná Gloria...

No a pak přijde slovo Boží. Víte, že jde o podstatnou součást slavení. Podstatnou. To není něco, co je třeba přežít. Samozřejmě, jsou situace, kdy kněz při kázání opravdu blábolí. Může se stát. Nechci nás omlouvat, prostě nemusí se taky vždycky připravit, ani mu to třeba nejde. Může se stát. Pak samozřejmě to minimum, které si přítomný křesťan vytyčí, je nesoudit, nekritizovat, nezuřit. Někteří to absolvují tak, že počítají andělíčky, říkají, že je to lepší než hřešit. Někdo zase rozsvícený žárovky na lustru. Ve škole se četl pod lavicí Bílý tesák. V kostele to tak ale úplně nejde. Ale už jsem taky viděl, jak se někdo modlí modlitby z kancionálu. Možná modlitbu za kněze, desetkrát za sebou…  Ta modlitba za kněze, který jde na kázání, to je důležitá věc. Když jde kněz k oltáři, uklání se mu, protože oltář je symbolem Krista, a něco si tam mumlá. To, co mumlá, je krásná modlitba, ve které prosí, aby Pán očistil jeho rty, aby zvěstoval slovo Boží. Pater Cantalamessa nám na kněžských exerciciích už před lety říkal, že on sám ještě prosí o to, aby pomazal jeho rty Duchem svatým, aby nezvěstoval jenom sebe. Není to samozřejmost. Už svatý Petr píše ve svém listě, kdo káže, ať zvěstuje slovo Boží. To však znamená, že je možné kázat a nezvěstovat slovo Boží. Nakonec, to byste mohli povídat sami. Slovo Boží má nějaké „symptomy“. Dokonce je mi i líto, že před kázáním koukáte do kancionálu a zpíváte píseň, která s tím někdy ani moc nesouvisí. Osobně by mne potěšilo, kdyby nastala chvíle, kterou tady na Konferenci máme nastavenou úplně běžně, že se najednou za toho kazatele modlíte. Víte, to není prázdné gesto. My všichni, co tady vystupujeme, se před přednáškou cítíme takhle malinký. Víme, že můžeme „zkonit“ úplně všechno. Že vám sebereme čas, že dokonce něco špatně vyložíme, řekneme něco, co si někdo špatně vysvětlí... A prosíme Boha, aby si nás vedl, abychom řekli to, co říct máme. Když vy se k té modlitbě připojíte, jakoby znásobíte ten prostor pro to, aby Bůh skutečně mohl skrze toho kněze působit.