Když mne to v kostele nebaví III.

Vzpomínám na jednu svoji zkušenost, kterou jsem udělal poměrně nedávno na jedné pouti, kde kázal jeden z otců biskupů, a tak jsem seděl na tom kázání (což se kněžím tak často nestane, že slyší kázat někoho jiného). Od samého počátku jsem byl pokoušen Božím nepřítelem to kázání posuzovat. A tak jsem bojoval a bojoval a říkal jsem si to, co říkám vám, „Nesuď, nech toho furt, někomu se to třeba líbí, třeba to někam vyústí a třeba je unavenej, co ty víš…“ Už jsem byl z toho zápasu celý zpocený a říkal jsem si: „Ty troubo jeden, začni se za něj modlit, opravdu za něj.“ A tak jsem úpěnlivě volal k Hospodinu, jak mi srdce stačilo, a přestal jsem na chvíli poslouchat, co zmíněný otec biskup říká. A volal jsem a úpěl a skučel, protože jsem viděl ten dav, který pomalu usínal, a viděl jsem ty ztrápené poutníky, kteří se s takovou poctivostí snaží slovu biskupa naslouchat. A tak jsem volal a volal… Najednou slyším, jak se kazatel jakoby rozpumpovává, pak se najednou něco stalo a on poslední tři minuty toho kázání valil jak kulomet. Ale nejen, že ta slova chrlil za sebou, ale bylo to skutečně slovo pastýře, slovo s mocí, slovo Boží. A náhle zakončil a v kostele zůstalo ticho. Tak jsem si říkal (to neříkám vám, to jsem řekl sobě). Řekl jsem si: „Ty vole jeden, kdyby ses takhle modlil od začátku!“ Já neříkám, že to muselo být na moji modlitbu, protože se tam jistě modlilo i více lidí. Ale pro mě to byla lekce, abych to, co říkám druhým: „Nesuďte to, modlete se,“ abych to dělal sám.

Vzpomínám si, jak při jednom kázání ve farnosti mojí mámy pan farář kázal o svatosti, jak všichni jsou svatí, jak svatý Otec je svatý, všichni biskupové jsou svatí a všichni křesťané jsou svatí… a už to kázání trvalo dlouho a máma si povzdechla: „No jestli pan farář bude ještě chvíli kázat, tak se skutečně těmi svatými staneme.“ Ale vzala z toho užitek, že? Proste za zvěstovatele evangelia, proste za kněze, proste za ty kněze, kteří jsou u vás, i za všechny ostatní, aby se stali prorockými zvěstovateli slova Božího.

A ještě jedna věc. Nemyslete si, že když už jste slyšeli to které evangelium, už vám nemá co říct. Podívejte se, my se tady už čtvrtý den věnujeme jednomu úryvku evangelia. A zdaleka jsme ho nevyčerpali, zdaleka nejsme na dně. Boží slovo je živé a vždycky vyvstane jiný aspekt, jiná okolnost, jen je potřeba otevřít své srdce a přijmout ho bezelstně. Víte, když jsou stále nějaké novinky… Jeden spolubratr říkával, „Vtip už mám, teď ještě to kázání.“ Nejde o to říkat pořád něco zábavného a něco nového. To byla ta nemoc Atéňanů, když tam přišel Pavel, a oni že si rádi poslechnou to nové učení o tom novém Pánu Bohu. Poslechli si, ale nebylo jim to k ničemu. Protože nové je to stále staré – živý Bůh, který proměňuje člověka.

Po bohoslužbě slova nastane velice důležitá část a tou je bohoslužba oběti. Mezi zvěstováním evangelia a bohoslužbou oběti je modlitba věřících, přímluvy. Je to někdy žal, já vím. Když se vezmou předpřipravené přímluvy a teď vy slyšíte to „Prosíme tě za ostatní, aby pochopili, že mají pochopit, a aby pochopili, že se mají změnit….“ Najednou ani nevíte, jestli můžete k tomu připojit svoje „Prosíme Tě, vyslyš nás.“ Pro nás kněze je to zase někdy bolestné jinak, když máme pocit, že věřící to „Prosíme Tě, vyslyš nás“ odbydou. Kdy už bude konec? Kněz to zakončí a ještě znovu slyší „Prosíme Tě, vyslyš nás.“ Jak vlastně vznikla modlitba věřících? To vzniklo tak, že na prvních bohoslužbách si všichni křesťané přáli být, a když někdo z těch blízkých nemohl, napsali ho na připravený seznam a jména všech nepřítomných tam četli. Aby obec nezapomněla, že máme taky tohohle bratra a sestru a za ně se společně modlíme. To byla veliká věc. Ne vždycky se každý z rodiny dostane na mši. Maminka tam jde a nese v srdci svoje děti i svého manžela, děti nesou svoje rodiče a přátelé, své nemocné. To vše neseme do té mše. To je první rozměr. Druhý rozměr: je to přímluvná modlitba. My se nasazujeme v lásce za ty druhé. Prosíme, aby se Bůh ujal potřebných. Mše má obrovskou hodnotu, vždyť je to Ježíš sám, který stojí před Otcem a přimlouvá se za nás. My k tomu dáváme svoji přímluvu jako projev lásky. Přímluva nám připomene, že mši slavíme s církví a za celou církev. Ale třeba i za politiky, abychom nezůstali jen u toho svého dvorečku, abychom věděli, že potřeby světa a církve jsou důležité, nebo že jsou lidé, kteří hladoví. Kdo z vás ví, že v současné době je obrovský hladomor v Nigérii, obrovská ekologická katastrofa? Málokdo. Protože zprávy o tom nemluví. Kdo ví, že se na mnoha místech Afriky stále válčí? Málokdo. Protože to v radiožurnálu nemáme. Jde o věci, které nás přesahují, a přitom ti lidé jsou tak potřební. Je moc dobře, že to v přímluvách zaznívá. Ale současně je potřeba tam vložit svůj osobní rozměr přímluvy: Já jdu na mši a vím, že se tam chci jednak setkat s Bohem, ale také jsem tam za druhé. Pak nastane bohoslužba oběti.

Víte, že slavení eucharistie jako takové, to je naše vlastní tajemství, které slavíme na oltáři. Tak už to učil Lev Veliký i Augustin. Týká se nás, nejde jen o nějaký kult, obřad. Děje se tu živá oběť našeho Pána Ježíše Krista, který se vydává, obětuje sám sebe za nás a čeká, že my na tuto oběť odpovíme - tím, že přineseme kousek chleba, že dáme do košíčku, že dáme květiny na oltář... ale především tím, že dáme sami sebe! Protože Bůh, který se dává, volá, aby člověk odpověděl. A už Petr Chryzostom říká „I ten nejchudší má co dát. Protože může dát sám sebe.“ Už když přinášíme obětní dary, přinášíme s nimi svoje starosti. Máme někoho nemocného v rodině, prosíme za něj. Někoho jsme ztratili, prosíme tedy za zemřelé. Máme starost o děti. To všechno tam neseme, ale současně přinášíme sami sebe, aby došlo k vzájemné výměně mezi námi a Pánem.

Proměňování, které nastává, je také velice důležitý moment. V něm totiž mocí Božího slova je proměněn chléb v tělo Páně a společenství církve v tělo Páně. V každé bohoslužbě je takzvaná dvojí epikleze – prosba o Ducha svatého, který proměnuje tyto způsoby a který proměňuje také nás; a je otázka, co je větší zázrak: Jestli je větší zázrak, že se oplatka promění na tělo Páně a víno na krev Páně, anebo že se tenhleten spolek lidí promění v mystické tělo Kristovo!

Obojí je stejně velký zázrak. Proto říkám, jde o naše tajemství. Co se děje na oltáři, děje se uprostřed nás. My se stáváme tím tělem. Skrze to slavení si uvědomujeme a také žijeme církev. Proč se apoštol Pavel tak rozčiloval v Korintě? Proč psal: „Je horší, je to ke škodě, že se scházíte, a ne k dobru?“ On tam pak píše: „Kdo přistupuje ke stolu Páně a nerozlišuje, že jde o tělo Páně, přijímá nehodně.“ A většina současných exegetů vykládá tento text tak, že nejde o rozlišení té oplatky, jak jsme to učili děti: Dítě může jít ke svatému přijímání tehdy, když rozliší, že oplatka přede mší a oplatka ve mši je už něco jiného. Byl to chlebíček a teď už je to Pán Ježíš. Tohle snad ale dospělým lidem nemusíme vykládat. To slavíme. Důležité je ale rozlišit, že toto společenství se stalo tělem a krví Páně. To znamená, že se už nemohu k tomu bratru chovat jako k někomu cizímu. Pavel upozorňuje na sociální rozdíly a na nelásku, která existovala mezi Korinťany. Na útlak chudých, na sociální nespravedlnosti. To není možné. Jak se mohu klanět u oltáře eucharistii a vnitřně se nepoklonit bratru? Vždyť živou hostií je stejně tak tělo církve, konkrétně můj bratr a sestra, stejně tak jako eucharistie. Slavit eucharistii je z tohoto pohledu skutečně zkouška pro opravdové křesťany. Protože tehdy slavíme to, že Ježíš je přítomen uprostřed srdce každého z nás. A pak přijde k přijímání.

Přijímání, ve kterém říkáme Ano k tělu Páně i k tělu svého bratra. Proto těsně před přijímáním nastává také pozdravení pokoje. To je poslední možnost, kdy můžeme říci jeden druhému: „Ano, přijímám tě.“ A jestli si někdo sedne na druhou stranu kostela, protože nemá někoho rád, tím to nevyřeší. Nejde totiž jen o to, komu ruku podám, protože v tom gestu podávám ruku každému člověku a každému věřícímu, v té chvíli se smiřuji a odpouštím. Alespoň se snažím přijmout bratra takového, jaký je, protože s ním tvořím jedno mystické tělo. A nemohu jedno přijmout a druhé nepřijmout. Nehodně přijímá, kdo přijímá eucharistii a nepřijímá bratra. Proto Ježíš říká: „Jdeš-li k oltáři a uvědomíš si, že tvůj bratr má něco proti tobě – ne ty proti němu, ale on proti tobě – předejdi ho. Běž a smiř se.“ Napřed to dej do pořádku, protože v tom kostele je společenství těch, kteří se vydávají nejen Kristu, ale i jeden druhému. A svatém přijímání je z určitého pohledu také svaté dávání, protože já přijímám Krista, ale dávám se jemu. On mi dává své tělo, já dávám jemu své. On mi dává svou krev, já říkám „ano - až na smrt“. Proto jsem říkal, že slavení eucharistie je jen pro ty, kteří jsou naplno v církvi. Svaté přijímáni je bianco šek, kterým se dávám Kristu, svému Pánu, na život a na smrt: „Ty jsi můj Pán a tobě cele patřím a tobě se odevzdávám.“ A v praxi to znamená odevzdání se i ke službě svým bratřím a sestrám, samozřejmě s úctou a láskou k nim. Jeden konvertita říkal: „Já nestíhám. Já jdu pokaždé na mši ke svatému přijímání, ale to je taková síla, že já to nestíhám prožívat. A už je tu další mše a zase další přijímání. Jak vy to děláte, že můžete chodit ke svatému přijímání tak často?“ Řekl bych, „No, víš, chlapče, asi nám to už trošku zevšednělo.“ Bohužel.

Blížíme se pomalu k závěru mše. Po svatém přijímání bývá dost málo času na to, abychom si uvědomili celou hloubku toho tajemství. Proto není divu, že někteří po mši ještě chvíli zůstávají, modlí se nebo chtějí pobýt s druhými. Protože tajemství Kristovo se jakoby rozlilo do nás, do našich údů. My jsme teď ta hostie, my jsme Ježíšovo tělo a je čas to slavit. A pak tedy přijde závěrečný moment, kdy kněz řekne „Jděte ve jménu Páně.“ Starší si pamatují to latinské: Ite missa est – jděte, mše skončila. No, to přece vidíme. To toho řekl. Ale on tím neříká jenom to, že mše skončila. Právě po vatikánském koncilu dostal závěr mše obrovskou dynamiku, protože v tomto momentu mše sice vrcholí, ale z určitého pohledu začíná. Kněz dnes zopakuje de facto slova Pána Ježíše, která řekl před svým nanebevstoupením: „Jděte ve jménu Páně. Tedy, “Jděte, já vás posílám, jděte a zvěstujte evangelium. Přivádějte učedníky, křtěte je ve jménu Páně.“ Posílá nás jako ovce mezi vlky, čili do světa, který je kolem nás. Jde o skutečné poslání, o misijní poslání, kdy my v síle toho, co jsme prožili, máme teď v sobě touhu nést evangelium. Stejně tak jako učedníci emauzští, když jim Pán zmizel z očí. Nelehli si na divan a neřekli si: “Tak teď si o tom hezky pokontemplujeme.“ Ne! V té chvíli vstoupila síla do jejich nohou a oni vyrazili. Anebo si vezměme Marii Magdalénu po setkání se vzkříšeným Kristem: hned šla a zvěstovala.

Tady je ale jedno veliké nebezpečí. Totiž abychom si nemysleli, že když pan farář řekne: „Jděte ve jménu Páně,“ a my jsme uvědomělí laici, kteří vědí, že nejde jen o to, abychom se vrátili ke svému nedělnímu obědu, takže to vezmeme přes hospodu, dáme si jedno pivo a začneme tam mluvit o Pánu Ježíši. Nebo že se tatínek vrátí z bohoslužby, zdupe své pubertální děti a začne jim zvěstovat evangelium takovým způsobem, že jim uzavře kostel na celý život. My jsme povoláni nést evangelium především svým životem. Svým slovem také, ale především svým životem. A je-li v nás živý Kristus, budou se lidé sami ptát po důvodech naší naděje, jak říká Petr. Oni uvidí, že tady něco je pozoruhodného, něco jiného. Mohou samozřejmě nastat chvíle, kdy člověk vnímá, že má zvěstovat. Ale to jsou chvíle spíš vzácnější, kdybychom museli z té mše jít a hned upozorňovat ostatní na to, co jsme tam slyšeli. Ale určitě máme povolání evangelium žít, tedy vnitřně se proměňovat a růst k podobnosti Kristu. Budeme-li tímto světem procházet s Kristovou mentalitou, v jeho smýšlení a v jeho lásce, budou se srdce zapalovat, aniž bychom lidi napomínali, aniž bychom jim hned něco vtěsnávali. Evangelizace je proces. Tak jako u emauzských učeníků to chce především hodně lásky a abychom my sami byli tím, kým máme být.

Tak se nám pomalu blíží závěr. Ignáci, já nevím, jestli od příště tě to v tom kostele bude víc bavit, bude to jiné anebo ne. Ale třeba jo. Třeba to bude jiné pro mě i pro vás. Chtěl jsem říct hlavně jediné: Bůh je připraven se svou milostí vždycky. Ať je kněz schopný anebo neschopný, ať je učený vzdělaný kazatel anebo podivín. Bůh je připraven i se svým slovem a záleží moc na nás, abychom měli srdce otevřené, toužící a hledající, abychom ho dokázali přijmout. A hlavně odpovědí na jeho vydání se nabídnout sami sebe. Protože když na Kristovu nabídku odpovíme, a to nejen slovem a nejen při mši, ale celým svým životem, jestliže se budeme Bohu darovat a v Kristu bratřím a sestrám, potom jistě i tu mši budeme slavit s velikým užitkem. Jako matka Boží, o které Jan Pavel II. říkal, že ona je v tomto smyslu skutečně eucharistickou ženou. A to celým svým životem, protože celý svůj život říkala na Boží pozvání a Boží dar „ano, amen, buď vůle tvá“.

Amen.