Křesťan uprostřed společnosti

Co nám to tu opět ukazují za vykopávky?
Proč tím ztrácet čas? Co má jakýsi
autor 2. století co říci nám, křesťanům
století jednadvacátého? Vždyť podoba Kristovy
církve se docela proměnila! - Takové mohou být
reakce čtenáře, když zjistí, jak starý tento
text je. Ve mně však níže uvedený text vyvolává
dvojí: údiv a apel.

Údiv mě svírá při vědomí
velikého ideálu, který křesťanům nikdy nebyl
cizí, totiž být ve světě a přitom nebýt ze
světa. Jde zároveň zřejmě o nejsilnější téma
2. vatikánského koncilu, téma, které
koncilním otcům leželo velmi na srdci a které vtělili
do konstituce o církvi v dnešním světě, kterou známe
pod názvem Gaudium et
spes - „Radost a naděje“. Ta začíná až
pateticky – mluví o dnešním křesťanech, kterým
nesmí být cizí radost a naděje, bolest a úzkost
dnešního světa, ale které si naopak musí
přivlastňovat. Autor starověkého listu Diognétovi
nemluvil o ničem jiném.

Zároveň zde v konkrétní podobě vidíme
zachycena Ježíšova slova o soli, která dodává
chuti zemi, o světlu, které se nestaví pod kyblík,
a o kvasu, které prokvasí celé těsto. Věřím,
že stejně jako před devatenácti sty lety jsme dnes každý
na svém místě povolán k témuž – pro
lásku ke Slovu, které se stalo člověkem a sestoupilo
mezi nás, aby si mezi námi učinilo příbytek.
„Dal jsem vám příklad,“ praví Pán.

Křesťané se neliší od ostatních lidí
ani původem, ani řečí, ani způsobem života. Nemají
vlastní města, nemluví zvláštní řečí,
nežijí odlišným způsobem. Jejich učení není
výsledkem přemýšlení zvídavých
lidí, ani nehájí lidskou nauku, jako je tomu u
některých. Bydlí, jak každému bylo souzeno, v
městech helénských i barbarských. V odívání
i jídle se přizpůsobují domácím zvykům.
Jinak dávají neuvěřitelný příklad
vzorného života.

Mají svou vlast, avšak žijí jako cizinci. Jako
občané mají na všem účast, ale všude se
chovají jako cizinci. Cizina je jim vlastí a vlast
cizinou. Žení se jako ostatní, rodí děti,
avšak narozené děti neodhazují. Mají společný
stůl, ne však lůžko.

Mají tělo, ale nežijí podle přání
těla. Žijí na zemi, bydlí však v nebi. Poslouchají
daných zákonů, avšak způsobem svého života
vítězí nad zákony.

Všechny milují a ode všech jsou pronásledováni.
Neznají je, a přece je odsuzují. Jsou zabíjeni,
a dostávají život. Žebrají, a přece mnohé
obohacují. Všeho jsou zbavováni, a vším
oplývají. Jsou zbavováni cti, a tato bezectnost
je jejich oslavou. Pomlouvají je, a oni dávají
důkaz své spravedlnosti. Zlořečí jim, a oni žehnají.
Ubližují jim, a oni to považují za čest. Když
prokazují dobrodiní, trestají je jako zločince.
Když jsou trestáni, radují se, jako by znovu dostávali
život. Židé proti nim bojují jako proti cizincům.
Řekové je pronásledují. A ti, kdo je nenávidí,
nemají žádný důvod k nepřátelství.

List Diognétovi, 5.

Úvodní poznámka:
David Vopřada