Láska a utrpení
Zaměřme se na podstatu, kterou tak vroucně vyjádřil svatý Jan: Bůh je láska. "Známá slova," řekneme si možná, "a už o tom bylo tolik napsáno." Ale proč se zaměřit právě na ni, na lásku?
Odpověď je jednoduchá. Když je člověk konfrontován s utrpením, o Boží lásce ke všemu stvořenému chtě nechtě pochybuje. Kolikrát jsme jen slyšeli zdánlivě správnou námitku: "Kdyby nás Bůh doopravdy miloval, jak by mohl dopustit všechny ty hrůzy, jejichž
jevištěm svět neustále je?"
Utrpení dospělých, to ještě lze přijmout, zvlášť nedotýká-li se přímo nás nebo někoho nám drahého... Ale děti? Proč ty trpí, proč na ně dopadají nemoci nebo smrtelné nehody, když v nich není stopy po zlu a jediné, co chtějí, je žít? A co ty, které se narodí postižené nebo hrůzně znetvořené? Proč?
Slučuje se tato skutečnost, s níž se dnešní lidé tak často setkávají, s existencí dobrého a nekonečně milosrdného Boha?
Tajemství utrpení je opravdu něco hluboce pohoršujícího a pobuřujícího, úplně stejně jako Ježíšova smrt na kříži před očima jeho matky a posmívajících se zaslepenců.
Jak říká jeden dominikánský teolog 1), máme plné právo Bohu takovou otázku položit a s jistou troufalostí po něm vyžadovat vysvětlení, ba s ním i vést při..., ale za jedné podmínky: bouříme-li se při pohledu na nemocné dítě, dokážeme stejně tak žasnout nad dítětem zdravým?
Ano, jsme hotovi ihned se vzbouřit a svalit na Pána odpovědnost, kterou ani zdaleka nenese, ale umíme stejně pohotově žasnout nad jeho díly, nad životem, který nám dává, nad krásou lidského tvora, nad harmonií celého stvoření, když od něj odmyslíme vše, čím je poskvrnila moderní civilizace? Tváří v tvář utrpení naříkáme na osud, spojujeme ho s prozřetelností, a tudíž s Bohem. Jaký omyl, jaká zaslepenost! Proč člověk neustále svaluje na Boha
vinu, kterou nese v sobě? Proč si jeho pohled nevšímá Božích projevů milosrdenství, přízně a lásky?
Tak špatně chápeme, že Bůh je láska a že každá láska má své nároky; a ještě méně dokážeme postihnout, že příběhu lidstva (i našemu vlastnímu příběhu) dává smysl a spojitost jedině láska. A tak je tajemství utrpení důsledkem příběhu lásky mezi člověkem a Bohem..., příběhu, v němž láska naráží na překážky a oba partneři trpí.
V tomto příběhu je totiž Pán stejně tak partnerem jako člověk. Nemáme Boha despotu nebo "pijavici", který by se kategoricky rozhodl, že bude člověka milovat proti jeho vůli. Ten by před takovým stavem věcí musel rezignovat, a tudíž se i podřídit zákonu, s nímž by se jeho srdce zdaleka neztotožňovalo.
Láska hodná toho jména je směřováním dvou svobod k sobě. Bůh je nekonečně svobodný. Je to svoboda, kterou nemůžeme pochopit, nemá však nic společného s náhražkou svobody, již nám nabízí moderní psychologie. Avšak pozor: nedisponuje-li člověk stejnou svobodou,
znamená to snad, že nemůže opravdově milovat a že se tedy musí spokojit s jakýmsi neurčitým citem, směsicí to sobectví a žádostivosti?
To právě ne! Tato svoboda v něm existuje v zárodečné podobě, a to i přes hřích, a je na něm, aby prostoupila celou jeho bytost a mohla se projevovat stále silněji... V tom spočívá posvěcování, bez něhož Pána nikdo nespatří. (Srov. Žid 12,14)
Tuto totální svobodu člověk ztratil, když přistoupil na hadovy návrhy (srv. Gn 1,3-4.), a potupil tím lásku. V tom je vlastně celý dědičný hřích. Bůh nás bere natolik vážně, že člověk může dospět až k tomu, že Boží lásku svobodně odmítne. (Toto odmítnutí není ostatně (a naštěstí) absolutní, kvůli slabosti a omezením lidského stvoření. Díky tomu může prožít zkušenost vykoupení v Ježíši Kristu, z níž jsou vyloučeni vzpurní andělé.) Tak se na
scéně dějin člověka objevilo mysterium Zlého a veškerá harmonie mezi Stvořitelem a jeho stvořením jím byla zničena. Proto se tato destrukce dotýká nejen příběhu Adama a Evy, ale i příběhu našeho. I nyní - a od dědičného hříchu tomu nikdy nebylo jinak - má zlo jistým způsobem "své slovo" v událostech, z nichž sestává příběh každého člověka a každé společnosti. A utrpení tak nepřestává sužovat život stvoření.
Tato situace staví Pána před drásavé dilema: na jedné straně miluje své tvory natolik, že je nemůže nechtít zbavit jejich utrpení a temnot, tedy je spasit. Na druhé straně však nemůže utrpení - jehož příčinou je ve skutečnosti svobodný lidský čin - odstranit rázem, setřít je jako houbou, protože to by znamenalo nebrat vůbec na zřetel onu famózní svobodu. Kdyby Bůh postupoval takto, znamenalo by to, že se zříká své lásky k tvorům, že je jistým způsobem znásilňuje při uplatňování jejich svobody.
Spíše než by na něco takového přistoupil, vynašel "prostředek" (Otcové církve říkají, že již večer toho dne, kdy došlo k pádu, se Pán "dal" do díla vykoupení) hodný božské Inteligence,
prostředek, který může člověka nejen spasit, ale navíc i zahrnout láskou, a to mnohem intenzivnější než před prvotním hříchem. Tento "prostředek" se nazývá Ježíš..., či spíše lidský příběh Syna Božího v jeho vtělení, umučení a smrti, vzkříšení a nanebevstoupení.
Utrpení tedy prostě a jednoduše nezmizí, neboť to by znamenalo konec příběhu lásky mezi Stvořitelem a stvořením. Vykoupením ve svém Synu Otec promění utrpení lidí všech věků a dá mu rozměr možnosti hlubokého sjednocení člověka s Bohem. Tato možnost se nabízí všem zdarma a znovu vyžaduje opravdovou svobodu, uloženou hluboko v lidském srdci. Skrze ni se člověk znovu naučí milovat v pravdě.
Tato proměna utrpení se může uskutečnit mnoha způsoby, záleží na Boží moudrosti. U některých vyústí v uzdravení, u jiných zase v opravdové a krásné zřeknutí se sebe, ba i v mučednictví. ("Těžké nemoci se vyrovnají mučednictví," řekl Diadochus z Fotiky.) Vždy však přeroste v hlubokou niternou radost, jež už není z tohoto světa, nýbrž odráží Boží království.
----------
1) M.-D. Molinié, Conférence aux jeunes, č. 12, vydáno autorem, 1965.
Z knihy Tajemství Boží lásky a služba modlitby, Karmelitánské nakladatelství.