Lazarovo vzkříšení v Betánii
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“
Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dny v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“
Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal a židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“
Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel k hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí okolo mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Evangelista Jan nejprve představuje tři sourozence, Lazara, Martu a Marii, kteří byli Ježíšovými důvěrnými přáteli (v. 5). Marie je zmíněna před Martou a hovoří se o ní podrobněji pro pomazání, které vykoná krátce předtím, než Ježíš vjede do Jeruzaléma (srov. Jan 12,1-11). To nás upozorňuje na to, že křesťanská komunita, pro niž Jan své evangelium píše, o tomto pomazání dobře věděla. Kromě toho služba, kterou Marie Ježíšovi prokazuje těsně před začátkem jeho utrpení, upomíná čtenáře na jeho smrt a pohřeb. Tím, že Jan tento detail připomíná hned na začátku příběhu o Lazarově vzkříšení, klade celou tuto kapitolu do světla blížící se Ježíšovy smrti a jeho slavného vzkříšení.
Marie s Martou zpravují Ježíše o nemoci svého bratra, a pobízejí ho, aby přišel do Betánie a uzdravil ho.
Když se to Ježíš dověděl, vyjadřuje se jen krátce k Lazarově nemoci, nikoli k němu samému: To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn (v. 4). Bezprostřední význam jeho slov je ten, že přivedením Lazara ze smrti do života zjeví svou svrchovanou moc nad smrtí. A tak na Lazarově nemoci a smrti zjeví slávu Otce, která je i jeho slávou. Ježíšova odpověď má však i hlubší význam: Boží sláva a Ježíšovo oslavení se zjevují v Synově smrti na kříži. Smrt a sláva jsou dvě stránky téhož Kristova tajemství. On sám praví: A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě (Jan 12,32). Ježíšovo vyvýšení znamená jak jeho vyzdvižení na kříž, tak jeho vzkříšení a oslavení po Otcově pravici. Když Kristus říká: To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn (v. 4), chce tím říct, že zázrakem Lazarova vzkříšení se začínají odvíjet události, jež povedou k jeho vlastnímu utrpení a smrti a následně k jeho oslavení. A skutečně teprve po tomto zázraku se farizeové a velekněží rozhodnou Krista zabít (Jan 11,45-54).
Ježíš svůj odchod do Betánie odkládá a vyčkává. Proč? Jednak uplynou dva dny, připomínající dva dny mezi jeho smrtí slavným vzkříšením. A pak proto, aby zdůraznil, že jde do Judska vstříc své smrti dobrovolně a že má moc dát svůj život, vzít si jej zpět a dát jej lidem. Konečně tedy Lazar bude mít čas zemřít a Ježíš mu bude moci vrátit život. Sám přece říká: Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili (vv. 14-15). Raduje se kvůli svým učedníkům, neboť až Lazar znovu ožije, jejich víra nabude síly a oni pochopí, že Kristus má moc darovat život.
Marta i Marie vyjadřují svou bolest z Lazarovy smrti stejnými slovy (vv. 21 a 32), ale tváří v tvář tajemství smrti se chovají opačně. Marta hned běží k Ježíšovi, Marie zůstává sedět doma, jak se sluší na ženu držící smutek. Marta vyjadřuje svou důvěru a vzápětí svou hlubokou víru, Marie zůstává schoulená pod tíhou bolesti u Ježíšových nohou. První vyjadřuje naději v nikdy nekončící život, druhá pociťuje jen odloučení, které již nastalo. Těmto opačným postojům odpovídá odlišná reakce Ježíšova, z níž je patrný jeho zájem a účast tváří v tvář smrti.
Marta jde Ježíšovi vstříc. Po rozhovoru s ním opouští svou židovskou víru a vyznává, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn a pramen veškerého vzkříšení (v. 27). Ohledně svého bratra již nežádá více – po jejím vyznání víry je každá žádost zbytečná – a běží za svou sestrou Marií.
Marie také běží Ježíšovi vstříc a vylévá před ním veškerou svou bolest, ale na rozdíl od Marty se mu vrhá k nohám a beznadějně pláče. Takto se Marie z Betánie chová ve všech evangelijních textech. Tímto způsobem také uznává Ježíšovu vznešenost.
Mariina velká bolest je nakažlivá a silná a proniká i do Ježíšova nitra. Ježíš je dojat, jeho nitro se nad její bolestí, nářkem a nad pláčem všech kolemstojících židů chvěje. Ježíš je zasažen i jejich nevěřícností a nedostatkem naděje a pláče nad temnou skutečností smrti nejen Lazarovy, ale i své, jež se nezadržitelně blíží.
Nakonec Ježíš mocným hlasem povolává Lazara zpět k životu. Zjevuje se tak jako vítěz nad posledním nepřítelem člověka – nad smrtí, předznamenává své vzkříšení a vstup do oslaveného života, ale také naše vzkříšení na konci času.
Ukázka je z knihy Marie Magdalská, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.