Mám rakovinu I.: Mluv

Mluv….

Pane, znáš mě skrz naskrz. Znáš každou moji myšlenku. Znáš mé slabosti, moje tiché obavy, moje největší viny. Můžeš číst v mém srdci jako v otevřené knize. Protože můžeš číst mé myšlenky, víš, že jsem často přemítal o životě, o smrti, o tom, jak a kde zemřu a jaké to vše bude. Vždy jsem však přemýšlel o těchto věcech jako o něčem velmi vzdáleném, protože bylo příliš nepříjemné uvažovat o tom jako o něčem blízkém. Samozřejmě jsem věděl, že jednoho dne zemřu, ale to nemělo nic společného s mým životem právě teď. A pak jsem slyšel to hrozné slovo rakovina a ztratil jsem půdu pod nohama. Ten prvotní šok byl nejhorší, než jsem měl možnost to prodiskutovat, hovořit  se svým lékařem nebo se na tu zprávu podívat z  určitého nadhledu. Já vím, že jednoho dne přijde čas, kdy slovo „rakovina“ nebude znamenat víc než znamená slovo angína nebo zánět slepého střeva dnes. V době života mých rodičů znamenala tuberkulóza nebo záškrt ohrožení celé skupiny lidí, zasáhla nejen osobu, která tuto nemoc dostala. Rakovina je však hrozbou naší doby, a přestože vědecký výzkum a způsoby léčby prošly dlouhým vývojem a přestože počet uzdravených roste, stále existuje velký strach z diagnózy „rakovina“. Já vím, že mám dvě jasné možnosti. Mohu to zabalit, lehnout si do postele a zemřít, nebo mohu tuto situaci obrátit v nejlepší čas mého života. Jestliže si vyberu to druhé, mohu život vzít mnohem pevněji do svých rukou, s mnohem větší odpovědností za to, jak ho budu žít a mohu být více „živ“, než jsem kdy byl do této doby.

Ježíši, Pane, přišel jsi zachránit, splatit všechny dluhy, uzdravit a dát nám život v plnosti. Nemyslím si, že je příliš odvážné si myslet, že to, že mám rakovinu, mne může nakonec otevřít tomu, co ty nabízíš. Nic není pro Tebe nemožné a Ty vždy můžeš všechno obrátit v dobré, jakkoliv zlé se to může pro nás zdát. Neplazím se k Tobě po kolenou, protože to Ty nechceš, to by byl útok na Tvoji velikou lásku. Obracím se k Tobě, protože jsem si to vybral, protože mám svobodu to udělat a protože Ty si to přeješ. Obracím se k Tobě, protože Ty a pouze Ty můžeš moji současnou situaci obrátit v dobro. Jedna z mých prvních reakcí, když jsem slyšel slovo rakovina, byla, že jsem zažil pocit bezmocnosti. Jediná naděje, ke které jsem se upnul, byla ta, že diagnóza je špatná a další prohlídky to potvrdí. Myšlenky mi vířily v hlavě. Proč? Proč já? Proč právě teď? Proč toto? Vím s určitostí, Pane, že rozumíš tomu všemu úplně a že mi dovoluješ prožívat moji vlastní lidskost; že vše bylo zamícháno tam nahoře, v době, než jsem byl připraven obrátit se k Tobě a spolehnout se na Tebe.

Vždy jsi připraven nás přijmout, s výjimečnou trpělivostí a porozuměním, které jde ruku v ruce s výjimečnou láskou.

Pane, nepředstírám, že mám teď všechno pod kontrolou. Prožívám tuto situaci někdy v pohodě, někdy velmi špatně. Snažím se vybojovat nějakou vnitřní sílu a pevnost svými vlastními silami. A pak, ve chvíli, kdy si myslím, že mám situaci pod kontrolou, něco se stane a vše se mi opět zhroutí. Pro někoho, jako jsem já, kdo vždy vše zvládal, je těžké si připustit, že tentokrát zažívám sám sebe jako něco velmi křehkého, velmi zranitelného. Je opravdu těžké tvářit se, že se nic neděje, skrývat své obavy a největší strachy. Hluboko ve mne je velmi silná touha žít dál. Ještě nejsem připravený lehnout si do postele a čekat na smrt. Věřím, že Ty mi dáš sílu a jsem Ti za to velmi vděčný.

Jenom Ty, Pane, můžeš rozumět lidské mysli a tomu, jak pracuje. Moje mysl mi říká, že nejsem jenom nemocný, ale že mám rakovinu. Má mysl si přeje, abych měl cokoliv jiného, jakoukoliv jinou nemoc, jenom ne rakovinu. Mnohokrát ve svém životě jsem si přál, abych byl v nějaké jiné situaci, než zrovna jsem. Shledávám velmi těžkým stát tváří v tvář realitě a být připraven žít v ní. Já vím, že Ty jsi skutečnost sama a dokud nebudu žít v této skutečnosti, není zde šance, abychom stanuli tváří v tvář. Znáš mě skrz naskrz, takže nemá smysl něco předstírat, hledat krásná slova, květnatou mluvu nebo ohromující proslovy, když stojím před Tebou.

Před Tebou mohu stát jenom takový, jaký jsem právě teď, se všemi svými obavami, úzkostmi a pochybami, a modlit se: „Pane, prosím, pomoz mi. Prosím, polož své uzdravující ruce na mne. Pane, řekni jen slovo a já budu uzdraven.“

Nerozumím „víře“ příliš dobře. Vždy jsem si myslel, že kdybych měl víru, nikdy bych neměl pochybnosti. Teď začínám přijímat, že tak to nemůže být anebo je to alespoň pro mne nemožné. Nad všemi mými pochybnostmi, obavami a úzkostmi, nad tím vším roste víra, že mne můžeš uzdravit. Je to, jako by má víra v Tebe rostla nade vše ostatní, ve chvíli, kdy se zklidním a nechám ty kalné vody v sobě usadit a uvědomím si Tvou přítomnost v sobě. Začínám si uvědomovat, že víra má opravdu velmi málo společného s tím, jak se cítím, jak věřím nebo jak dobrý jsem. Také začínám vidět, že víra může být provázena pochybnostmi a přes tyto pochybnosti má víra roste. Vím, že mě miluješ, a z toho a vlastně jenom z toho vychází má víra. To nemá nic společného s církví, náboženstvím, modlitbami nebo praktikováním. Já sám nemohu nabídnout nic jiného než své úzkosti, slabosti a, ano, svou rakovinu.

Kdybych se soustředil pouze na svou stranu „rovnice života“, byl bych hluboce v „mínusu“ zoufalství už dávno. Není ale možné vytvářet nějakou rovnost mezi mnou a Tebou, pouze pokud bychom mohli položit proti sobě do rovnice moji nicotnost s Tvou nesmírnou velikostí, moje zoufalství s Tvým pokojem, moji nemoc s Tvým uzdravením.

Jak mluvím k Tobě, Pane, začínám mít pocit, že ten starý „nátěr“ na mé duši začíná oprýskávat. Mám pocit, že jsem očištěn, že stojím před Tebou nahý, že jsem úplně vystaven Tvé lásce. Prožíval jsem svůj život v útulné jistotě. Dělal jsem si svoji práci bez toho, že bych se staral o okolní svět. Své zdraví jsem bral jako samozřejmost, jako samozřejmost jsem bral i svůj život. Chodil jsem na pohřby, odcházel z  nich a stále jsem žil na povrchu, nic se nemohlo dostat pod tu moji ochrannou „slupku“ chladnokrevnosti. Vše jsem měl pod kontrolou a nic opravdu špatného se mi nemohlo stát. Vždyť to byl vždy pohřeb někoho jiného! Nepředstírám, že tomu plně rozumím, Pane, ale tuším, že možná opravdu potřebuji rakovinu, aby mi pomohla koncentrovat myšlenky a prohloubit moje prožívání skutečnosti. Věřím, že máš větší zájem na hloubce mého života než na jeho délce. Máš větší zájem o kvalitu než o kvantitu. Zatímco já se obávám o svoji budoucnost, ty se soustřeďuješ na to, že zde nebude moc života, který by pokračoval. Ve Tvých očích neumírám, ve Tvých očích ale také možná nežiji. Věřím, že Tvoje přání je, abych prožíval svůj život plněji a žil ho tak až do konce. Nevěřím, že Ty bys někdy utrhl květinu ze zahrady života dřív, než bys věděl, že je pro to ten správný čas.

Pane, já chápu Vtělení tak, že ty jsi přišel sem na Zem se s námi setkat a být s námi – s takovými, jací jsme. Mohl jsi nás snadno milovat z velkého odstupu, ale rozhodl jsi se to neudělat. Vtělení je pro mne, v tuto chvíli, to, že jsi chtěl přijít ke mně takovému, jaký jsem, právě tady a teď. Skutečnost je pro mne taková, že mám rakovinu, ale to neznamená, že je to konec. Můj život je konečný, já vím, ale protože Ty jsi, mohu prožívat svůj život v pokoji. Prosím, pomoz mi přijmout realitu mé současné situace, přijmout věci takové, jaké jsou. A z této situace vyplyne modlitba, která je ze srdce, modlitba, která stoupá z hlubin mé duše, modlitba, která se vždy dostane k Tvému srdci a dotkne se ho. V minulosti mnohé z mých modliteb nebyly nic než slova, vycházející z mých rtů a ne z mého srdce. Nyní cítím, že není možné, aby člověk, klečící na kolenou a volající k Tobě, nebyl vyslyšen. Pane, Synu Davidův, Synu Boží, vyslyš mě, uzdrav mě, zachraň mě.

Přeložila Pavla Hroudová. Vydáno se souhlasem původního vydavatele, časopisu Goodnews.