Miluji déšť

Mnohokrát jsem takové věty slyšela, mnohokrát jsem je sama vyslovovala. Nenucený hovor o počasí bývá považován za společensky nejméně riskantní, takovým tématem se nelze nikoho nevhodně dotknout. To je ovšem velký omyl. Copak si skutečně myslím, že některé počasí je krásné, a jiné škaredé? Jak se může počasí zkazit? To snad zplesniví nebo co? On je déšť horší než slunečno? Nebo snad je teplo lepší než chlad a mráz? Kde jsem to vzala? Kde se ve mně bere ta pýcha odsoudit den, který stvořil Hospodin? A já ho nechci urážet jako rozmazlené děcko. Zvláště v neděli je to pěkně zřetelné. Ráno vstanu, vidím, že je zamračeno, a to mě naštve. Brblám o mizerném počasí, nadávám na déšť (zimu, větrno, sychravo...) a jdu na nedělní shromáždění. Tam se společensky usmívám: „Pán ti požehnej. Pán ti požehnej.“ A pak se přidávám ke chvalám: „Toto je ten den, který stvořil Bůh, proto radujme se, veselme se v něm.“ Nebo dokonce: „Vše, co mohu dát, je chvála...“ Obojí nemůže být pravda. Co tedy platí: stížnosti, nebo chvály? A kdy lžu?

V koupelně na poličce mám mezi svými „angličáky“ (jak můj muž citlivě nazývá všechny moje lahvičky, krabičky, kelímky a tubičky) položený krásný narůžovělý oblázek. Líbí se mi takový, jaký je, ale dnes ráno mě napadlo, že může mít ještě důležitější funkci. Chystám se na něj zlatou fixou napsat verš, který se mě právě nově dotkl: „Toto je den, který stvořil Bůh.“ Jak jsme to pořád mleli v té písničce, úplně mi vyšumělo, o čem to doopravdy je. Těším se, že si budu každého rána připomínat - tento den stvořil Bůh. A jak tak mám ve zvyku takové věci brát osobně, těším se, že ho stvořil pro mne. Jsem zvědavá, co v něm pro sebe objevím. Na jaké Boží milostné vzkazy kde narazím. Třeba překrásně vybarvená obloha nebo nádherně nakupené mraky; tramvaj, co na mne počká; pár jablíček a talíř buchet od sousedky. Nebo tramvaj na mne nepočká, a já mám tím pádem pár minut na to, abych mohla pohovořit s Duchem svatým, obdivovat v zahradě na protější straně ulice stojící strom, který bych určitě přehlédla, kdyby mi doprava hned jela. Nebo buchty nedostanu, mohu je upéct sama a pro změnu přinést sousedce. Proto jsem ve střehu, jaké skutky jsou pro mne přichystány. Takřka denně se ráno s dětmi modlíme: „Ať jsme dnes pro někoho požehnáním.“

Přemýšlela jsem, co vlastně mám proti dešti, zimě, sněhu, mlze, mrholení, mžení a sychravu. Vždyť to mám ráda. Miluju déšť a propršená dovolená pro mne není žádná katastrofa. Ráda moknu a s nadšením se s dětmi brouzdáme kalužemi. Obdivuju déšť v jeho různé intenzitě - deštík, spršku, krápání, déšť, liják, slejvák, průtrž mračen. Když zuří bouře, pyšně si říkám: „To náš Táta.“ Žasnu nad kapičkami vody navléknutými na nitky pavučin nebo na konečky smrkových jehliček. Jak dokonale obkreslí jinovatka tvary každého stébla trávy nebo oka v drátěném plotě... Kolik jen odstínů šedé barvy mohou mít mraky... Fascinuje mne koloběh vody v přírodě, ten dokonalý systém, v němž po věky putuje tatáž voda. Jak úžasně to Bůh vymyslel!

Chci se radovat z každého dne, ať přinese cokoli. Vždyť ho pro mne stvořil Bůh.