Mrtvý se stal živým
Jan 20,1-9
1Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. 2Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ 3Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. 4Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. 5Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. 6Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. 7Rouška však, který byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. 8Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel k hrobu první, viděl a uvěřil. 9Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Evangelium této velikonoční neděle není ještě jasnou zvěstí o Kristově vzkříšení: je spíš jen negativním poselstvím - Kristus není v hrobě. Ženy a apoštolové dosud nevidí jasnou záři vzkříšeného Krista, jen slabý odlesk: nacházejí se v takovém pološeru, kdy pomalu svítá. O smrti Krista nebylo pochyb: římský voják poznal, že je mrtev a probodl mu bok. Mrtvého pak dali samozřejmě do hrobu … mezi mrtvé. Nic zvláštního se nestalo: ani velký divotvůrce, ten, který dokonce přivedl Lazara z říše smrti, nebyl schopný odolat nenasytné smrti. Kdo by však očekával něco jiného?
První den po sobotě věrní učedníci chtějí navštívit Ježíšův hrob. Kdo by čekal, že hrob bude nalezen otevřený? Proč někdo vtrhl do Kristovy hrobky? Proč vzali jeho tělo? Proč nechali pruhy plátna a roušku složenou zvlášť? To by přece zloděj neudělal … snad nevstal z mrtvých, jak předpovídal. Že by mrtvý nebyl tedy mrtvý? Že by zemřel … a nezemřel? Jiná možnost se nenabízí.
Prázdný hrob se tak stal poselstvím, promluvil. Otevřený hrob „otevřel“ mysl učedníků především pro pochopení Písma: Kristus vstát z mrtvých musel. Jeho tělo nepodlehlo rozpadu, nezůstalo omotáno v pohřebních plátnech symbolizujících svazující moc smrti. Pro Lazara museli hrobku otevřít, avšak ne tak pro Krista. Lazarovo tělo podléhalo rozkladu, Kristovo nikoli. Lazar byl probuzen Kristovým slovem, Kristus vstal vlastní mocí. Lazara museli osvobodit od pout, Krista nikoli.
Smrt a život se utkaly, smrt vsadila smrtelnou ránu, ale Kristus se ubránil zbraní nesmrtelnosti. Že by tedy prošel tunelem smrti a vrátil se zpátky živý? Ne tak úplně. Učedníci později udělali víckrát zkušenost, že tento Kristus není tentýž, kterého znali z dřívějška. Má jinou podobu, prochází zavřenými dveřmi, nežije mezi nimi jako dřív. A přece se jim ukazuje, jí s nimi … Je to někdo jiný, a přece je to týž Kristus Nazaretský, syn Marie, povoláním obyčejný tesař. Obyčejný člověk, s neobyčejnou smrtí. A neobyčejným životem … po smrti. Avšak … nebylo tomu tak už dříve? Nebyl snad tento Kristus člověkem překvapení? Člověkem, který vyváděl z konceptu? Který stále jednal „jinak“? A nyní převrátil úplně vše naruby: i samotnou říši zemřelých. Mrtvý se stal živým … Kdo to mohl tušit?
K aplikaci
Petr uvádí určité konkrétní detaily o vzkříšeném Kristu, aby utvrdil a ujistil, že tento Ježíš doopravdy vstal a žije. Není pro mě zmrtvýchvstalý Kristus jen „nejasnou“, éterickou postavou?
Můj skutečný život je v Kristu: uvědomil jsem si to aspoň někdy? Co to pro mě znamená?
Co mi říká prázdný hrob?