Na výsluní

Snila jsem a kochala jsem se. Cítila jsem se tak skvostně, jako bych se vyhřívala v paprscích Boží přízně. Asi to tak i bylo, protože v našem obdélníkovém vnitrobloku svítilo slunce pouze na dvě strany toho obdélníku. Hlavně na tu naši, kde máme balkon, a ještě tak trochu na sousedy. Protější fronta domů a sousedi z druhé strany měli smůlu. Byli ve stínu. A já každou takovou nezaslouženou přízeň beru osobně.

Šťastně jsem se protahovala stejně jako velká mourovatá kočka na zahradní zídce. Umět to, předla bych. Jak je ten život krásný. Takové sobotní dopoledne, kdy muž vyvedl dcery na výlet a mě ponechali mému odpočinku, to je skutečně projev nezasloužené Boží přízně. Mimoděk jsem si vzpomněla na dopis od kamarádky, který mi přišel včera.

Psala mi, celá nešťastná, jak se jí všechno sype. Snad od Vánoc jsou doma všichni na střídačku nemocní. Nejčastěji starší chlapeček něco přinese ze školky, od něj to chytne mladší sestřička, pak manžel a většinou nakonec a nejhůř to sklátí ji, maminku. Taky jim už tentokrát definitivně přestala fungovat pračka, vysavač nevysává a smetí se do něj musí cpát prsty a nakonec kiksl počítač. Úplný výbuch to byl. Zatímco mi kamarádka psala, její malá holčička snědla skoro celou právě novou rtěnku. Detailní popis toho, jak to zjistila, jak malá vypadala, co říkala, jak to nešlo umejt, jak pak dostala nařezáno a strašně řvala a taky na koberci byly fleky, jsem měla jakoby v přímém přenosu. Ani jsem se tomu nemohla pořádně smát. Bylo mi jí líto. Stopami rtěnky poznamenaný dopis končil zoufalým zvoláním, že nechápe, jak to na ni může Pán Bůh dopouštět. Že už jí to připadá fakt moc.

Co bych já jí mohla odpovědět? Jak bych já ji mohla potěšit? Copak já vím, co tím Pán Bůh sleduje? Určitě ji má pořád rád. Stejně jako celou její rodinu. Jeho přízeň se nikdy nemění. Však to je napsáno v bibli. Jakub píše, že u něj, u Boha, dárce všeho dobrého, není střídání světla a stínu. Vždycky jen světlo. Takže i když by se v těchto těžkých týdnech a měsících mohlo zdát, že její život je v těžkém studeném stínu, ve skutečnosti tomu tak není. Protože Boží přízeň žádné stíny nemá.

Tak jsem jí to šla hned napsat. Snad jí to pomůže porozumět situaci a vydržet, než to zas bude vypadat tak, jako na našem balkoně. Na teplém výsluní přízně.

Ale co to? Ono to tam zrovna přestalo vypadat jako na výsluní Boží přízně. Jak slunko putovalo po obloze, náš balkon se dostal do stínu. Musela jsem si jít honem pro svetr, protože se rázem citelně ochladilo. Zato sousedi naproti začali vytahovat lehátka, svlékat svetry, natřepávat peřiny na zábradlích a vystavovat tváře slunci. No tak jsme teď ve stínu, no. Ovšem Boží přízeň mám pořád. Tam stíny nejsou.

Z připravované knihy Hořká čokoláda