Naděje pro budoucnost

Charles Whitehead, předseda anglického Národního služebného týmu (National Service Committee - NSC), nás povzbuzuje k tomu, abychom se v situaci, kdy se nedaří, obrátili znovu k Pánu a nesnažili se „prostě“ sami si dát věci do pořádku.

„Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je výrok Hospodinův“ (Jeremiáš 29,11-14)

Tyto verše z Jeremiáše jsem měl vždy moc rád - jsou pozitivní a velmi povzbudivé. A tak když jsem byl jednoho léta pozván, abych na konferenci v Rakousku mluvil právě na text jedenáctého verše tohoto úryvku, na přípravu své promluvy jsem se vysloveně těšil.

Začal jsem, tak jako to dělám vždy, tím, že čtu verše v jejich kontextu a pak se snažím vidět, jak by k nám mohly dnes promlouvat, ale nebyl jsem připraven na to, jak jasným způsobem ona slova použil Pán, aby ke mně osobně promluvil.

Dovolte mi, abych se na začátku podíval na text v kontextu naší situace na začátku nového milénia, poté na situaci Jeremiáše, a nakonec na to, co jsem se z toho všeho naučil.

Na čem závisí naše bezpečí?

Mnozí lidé dnes ztrácejí důvěru v tradiční instituce a organizaci společnosti, a není divu.

Po té, co nám jedna vláda za druhou tolik naslibovaly, zdá se, že nyní bloudí a jsou stejně nespolehlivé jako ty předchozí; soudy se mýlí a celou společnost stojí spoustu peněz; královská rodina se zmítá v krizích, a nedávné skandály se zneužíváním dětí jsou pouze dalším neblahým jevem vedle neustávajícího poklesu návštěvnosti bohoslužeb.

Pokud nás mají ochránit naše pozemské instituce, není těžké porozumět, proč dochází k naprosté ztrátě důvěry v ně, ukáže-li se jejich křehkost, zranitelnost a neschopnost poradit si s problémy, s nimiž se musíme potýkat. A proto se někteří vydávají hledat odpovědi jinde, a jiní zase berou věci do vlastních rukou a sami si rozhodují, co je pro ně správné a co nesprávné.

Velmi podobně reagovali i někteří praktikující katolíci na situaci po 2. vatikánském koncilu. Tváří v tvář neočekávaně radikálním změnám v církvi, kterou pokládali za skálu v bouřích světa, propadli zděšení. "Jaká bude naše budoucnost?" ptali se, a ztrácejíce naději a víru v proces obnovy, odešli z církve vlastní cestou. Z toho můžeme vyvodit pouze jediný závěr - že neměli za úhelný kámen Ježíše Krista, ale více důvěřovali ve vnější zachovávání pravidel své víry. Řešení pro ty, kteří z jakéhokoliv důvodu ztratili svou naději pro budoucnost, je stále stejné - obrátit se k Pánu.

"Dám se vám nalézt" (verš 14)

Výše zmíněné reakce na nejistotu nejsou ničím novým - prorok Jeremiáš byl povolán mluvit k podobným problémům již 600 let před Kristem. Zvěst, kterou přinesl vyhnancům z judského národa žijícím v Babylónu, byla prostá a je obsažena ve výše uvedených verších - jakkoli se zdá situace bezvýchodná, neztrácej naději, Bůh je zde pro tebe. Na základě dobového kontextu Jeremiášova prorokování mi snad dovolíte jednoduše charakterizovat situaci izraelského národa: problém, na který Pán poukazoval, byla skutečnost, že lid hledal své bezpečí ve své zemi, Chrámu, svých králích,a v městě Jeruzalémě - ne však v samotném Pánu. A tak vyhnanci z Jižního království, kmen Juda, očekávali, že obnovení národa přijde skrze ty, kteří zůstali v Jeruzalémě. Jeremiáš je poslán Bohem, aby předpověděl pád Jeruzaléma a aby sdělil ostatním, že naděje v probuzení národa leží právě uprostřed těch, kteří žili v babylonském zajetí, ale pouze pokud se znovu obrátí k Hospodinu. To, v co v minulosti doufali, už zaniká a nadále není - oni proto musí znovu vyhlížet Pána. Budoucnost je v rukou těch, kteří budou odhodláni znovu přijít k Pánu, nechat se jím očistit a znovu v něj vložit všechnu důvěru - nepřekvapí nás, že pro ně bylo přijetí takové radikální zvěsti opravdu obtížné. Ale zdá se, že všechny jejich problémy pramenily z jednoho zdroje - přesvědčení, že si mohou věci zařídit bez Boží pomoci. To je lekce, kterou se i my po více než dvou a půl tisíci letech musíme učit.

Obraťte se k Pánu!

Má pro nás tedy dnes Jeremiáš něco důležitého? Myslím, že ano. Uprostřed mnohých velkých změn kolem nás, kdy jsou staré cesty odmítány a jistot je vskutku pomálu, potřebujeme opět slyšet Jeremiášovo poselství naděje: "Budete-li mne hledat s upřímným srdcem, naleznete mne". Co jsem si z Písma pro sebe odnesl, je přesvědčení, že když staré cesty, metody, přestávají fungovat, nemám se je snažit spravit sám, ale obrátit se k Pánu. Objevil jsem také, že oddělení se od starých způsobů vytváří novou svobodu - svobodu znovu hledat Pána, setkat se s ním ve vlastní chudobě a slabosti, zažít znovu, jak moc potřebuji neustálé obrácení a obnovu. Lehce se to řekne, ale v praxi to bývá těžké. Jakmile něco přestane fungovat, mojí okamžitou reakcí je hned to začít spravovat. Neumím-li to opravit, jsem v pokušení žít ve vzpomínkách na to, o co lepší to dřív bývávalo. Setkávám se s mnoha lidmi, kteří, zdá se, mluví více o minulosti než o budoucnosti. Já to tak myslím nedělám - nemám na to prostě čas! - ale jsem příliš často v pokušení dát věci do pořádku z vlastní síly místo nového obrácení se k Pánu. Papež Jan Pavel II. nás před tímto nebezpečím varuje v encyklice Novo millenio ineunte, v článku 38: "Odnepaměti se duchovní život a samotná pastorační činnost potýkají s velkým pokušením: často si myslíme, že výsledky závisí na naší schopnosti pracovat a plánovat."

Dejme si tedy pozor, abychom toto papežovo varování dobře poslechli a neopakovali zase ty stejné staré chyby.

Nadřazenost milosti

Jsme lidé Nové smlouvy - lid Velikonoc, žijící v Duchu svatém. Víme, že v samém srdce křesťanské zvěsti je primát milosti, takže doufat znamená vkládal naději v Pána a jeho zaslíbení. Tak jsme zváni věřit, ale tuto víru zároveň musíme uvést do života. A tak na počátku tohoto nového roku přijměme výzvu - důvěřujme Duchu Božímu a dovolme si jít i za hranice svých jistých, bezpečných území. Vydejme se do hlubokých vod a ukažme, že jsme lidé víry - proročtí, odvážní, naplno vydaní, a charismatičtí. To je koneckonců náš dar církvi. Ale nikdy nesmíme zapomenout, že když věci nefungují, máme se obracet k Pánu a neopakovat starou chybu zaobírat se minulostí nebo pokoušet se věci napravit pouze vlastní silou a vlastním rozumem - to je opět zas jen recept, jak rozmnožit naše staré potíže.

Pracovní překlad -ta-.
Převzato z anglického magazínu Goodnews s laskavým svolením vydavatele.