Napijte se ze studnice církve I.
Charles Whitehead je předsedou anglického Národního služebného týmu obnovy, oblíbeným řečníkem a vyhledávaným exercitátorem. Povzbuzuje nás k nalezení duchovní potravy.
Jedna z největších výzev, které stojící před církví na západě, je budoucnost s menším počtem kněží a řeholníků. V Británii a v Irsku jsme tak trochu rozmazlení – v našich zemích jsme měli výsadu mnohem většího poměru počtu kněží a Bohu zasvěcených osob vůči počtu laiků než kdekoliv jinde ve světě.
To se ale nyní překotně mění a v mnohých farnostech už brzo ani nebude trvale bydlet její kněz. Zároveň dojde ke snížení počtu řeholních bratří a sester, když velká část řádů, věnujících se vyučování a péči o nemocné, musí nyní sama pečovat o vlastní starší členy v době, kdy jsou nová povolání velmi vzácná. Je zřejmé, že tyto řeholní společnosti už nebudou moci naplňovat naše duchovní potřeby do takové míry, jako tomu bylo v minulosti.
Hladová dieta?
Před pár lety jsem na jedné velké konferenci poslouchal jednoho italského arcibiskupa, který ve svém kontroverzním příspěvku napomínal věřící, že většina z nich nepřežije, pokud bude spoléhat na to, čeho se jim dostává v jejich farnostech. „Jste všichni na jakési hladové dietě a musíte s tím začít něco dělat! Jinak zahynete pomalou duchovní smrtí!“ Podobná slova jsem už slyšel i jinde a jestliže je to pravda a naše farnosti nám nedávají dostatek výživy, opravdu bychom místo onoho pomalého umírání, o němž mluvil arcibiskup, měli začít něco dělat. Pokud naše touhy po vyučování v církvi nejsou uspokojovány, musíme se vydat hledat vlastní duchovní obživu, naši studnici života. Nabídek teologické a pastorační formace na univerzitách a řeholních institutech stále více využívá narůstající množství laiků, ale každý nemá možnost se řádného studia účastnit.
Prožíváme-li tedy nějaký duchovní hlad a je nám k dispozici tak málo kněží a řeholníků, otázka zní: „Co máme dělat?“
A přitom najít to, co potřebujeme, by nemělo být obtížné – sám Ježíš nám oznámil, kde máme hledat: „Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije!“ (Jan 7,37) „Já jsem chléb života; kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mně, nikdy nebude žíznit.“ (Jan 6,35)
Všichni potřebujeme přijít za Ježíšem. Vše dobré v duchovním životě nás povede k těsnějšímu osobnímu vztahu se srdcem křesťanství – a to nelze ničím nahradit. Je potřeba se zhluboka napít z živých vod, které nám Ježíš nabízí. Kde je nalezneme?
Pijte ze studnice církve
Mluvíme-li o zdrojích duchovního života, můžeme volit z bohaté nabídky: semináře, vyučovací programy; exercicie a konference; duchovní literatura; křesťanské časopisy; příběhy ze života hrdinů a hrdinek víry; církevní dokumenty; různé pomůcky k modlitbě a pobožnostem.
Všechny tyto prostředky nám zajisté mohou být užitečné k růstu, ale místa nejopravdovějšího setkání s Ježíšem jsou Eucharistie a Písmo.
Právě v letošním roce Eucharistie pro nás nadešla výsadní doba k zamyšlení nad významem této svátosti svátostí v našem životě, často nazývanou zdrojem a vrcholem celého duchovního života.
Papež v Eucharistii vidí posilu a pokrm pro naši cestu a to je přesně to, co hledáme: „V prostých způsobách chleba a vína, proměněných v jeho tělo a krev, Kristus kráčí s námi jako naše síla a náš pokrm na cestu a činí z nás svědky naděje pro všechny. Zakouší-li rozum tváří v tvář tomuto tajemství své meze, srdce osvícené milostí Ducha svatého dobře tuší, jak se zachovat, a noří se do adorace a do bezmezné lásky.“(Ecclesia de Eucharistia, č. 62).
Sklání se opravdu naše srdce v hluboké adoraci a bezmezné lásce před vzkříšeným Pánem v Eucharistii, anebo je to už pro nás samozřejmost?
Možná budeme potřebovat čerstvý, nový pohled na tento úžasný dar, který nám byl dán.
Převzato s laskavým svolením z časopisu Goodnews 3-4/2005. Překlad -ta-.