Nemohu s tím přestat II.

Závislost

Ka ždý člověk by chtěl být svobodný, samostatný a nezávislý. To je ideál, na který jsme naprogramováni. Jakmile se naučí malé dítě chodit, chce jít svou cestou. S tím neobyčejně zřetelně kontrastuje jeho silná závislost. Nemůže se samo nakrmit, neumí se ještě ani samo umýt a udržovat v čistotě - ale chce být nezávislé. Toto přání se vine celým jeho životem, a působí právě proto tak tragicky, že se z této touhy po nezávislosti stává často a rychle závislost, a to paradoxně právě proto, že vše mi prost ředky hledá (domnělou) nezávislost. Každý jedinec potřebuje ale současně pochopení; zakusit, že ho někdo přijímá, váží si ho, miluje ho a potřebuje. Jestliže se mu tohoto pochopení od ostatních, zvláště jeho nejbližších, nedostává, hledaje někde jinde. Pokouší se na sebe upozorňovat, získávat si vážnost svými výkony. Pokud se mu to přesto nedaří nebo si ho nikdo nevšímá, hledá příčinu sám v sobě a začne se sám utěšovat. Pochopení, které mu ostatní upírali, si bude stále znovu a znovu opatřovat sám. Z hledání pochopení vzniká návyk.

Uveden á fakta neukazují na žádnou psychologii závislosti nebo návyků; chce to jen zbystřit pozornost vůči tomu, co se stává závislostí, co vytváří formy falešného trvání a upoutanosti a jaký význam má úsilí něčeho se zbavit a znovu bojovat o dosažení svobody.

Z ávislost se projevuje uspokojováním rozličných potřeb prostřednictvím „objektů" - živých nebo neživých: osob bez niž nemohu žít (nebo si to alespoň myslím), zvířat, která musím mít okolo sebe a bez nichž strádám. Mohou to být neživé věci počínaje sladkostmi, které si člověk strká do pusy (protože se musí stále něčím zaměstnávat), až po předměty stupňující příjemné pocity (ovšem jen po určitou dobu). Když přestanou účinkovat, následuje cosi jako hork á pachuť, pocit nedostatku. Tento pocit může být tak silný, že se nedá ničím jiným přehlušit a nic jiného se mu nevyrovná. Proto sahá dotyčný po „dudlíku uspokojení": znovu doufá v pomoc dalšího doušku z láhve, cigarety, povzbuzující pilulky, prostředku k rozptýlení, léku proti bolesti, hašiše, dávky heroinu atd. Ďábelské na nich je to, že vyvolávají závislost, že se časový odstup mezi jejich požitím neustále zkracuje, protože jejich účinek stále slábne. Jestliže již nelze tento vývoj zadržet a zbrzdit, začne dotyčný požívat drogu stále častěji - a tak vzniká silná závislost a návyk.

Od uveden ých jevů je třeba odlišit jiné, pozitivní závislosti, týkající se základních lidských potřeb: výživu, ochranu před rozmary okolí, výměnu názorů s ostatními lidmi a se svým partnerem. Také v této sféře je člověk závislý, ale více či méně způsobem, který může sám určovat. Každý musí jíst, ale ne tak mnoho a tak pravidelně, jak to ponejvíce dělává: je na jídle fyzicky závislý do takové míry, jakou sám zvolí. Někdy je nutné i prospěšné se nějakého jídla nebo určitého pokrmu vědomě vzdát; prospívá to nejen žaludku, ale i duši.

Drogy

Za fyzickou z ávislost ve formě návyku lze naproti tomu označit již uvedené uspokojování potřeb prostřednictvím objektů. „Klasické" návyky mají co dělat s drogami v nejširším slova smyslu. Tělo propadá závislosti a volá po uspokojení: to mu může dát jen jeho droga (nebo jiná droga stejného druhu se silnějším účinkem). Problémy tohoto návyku se projevují abstinenčními příznaky.

Pr ůběh závislosti a návyku se liší individuálně, ale v podstatě mají stejný scénář. Po první fázi bezstarostného a samozřejmého užívání návykové látky, která příjemným způsobem vyvolává blaženost a povzbuzení, se závislost vyvíjí procesem pravidelné a stále stoupající spotřeby až do bodu, kdy už to dál bez drogy nejde. Odstupy mezi jednotlivými dávkami se zkracují a pocit strádání je tak silný, že jej již nelze dlouho, a posléze vůbec vydržet. Konzumace drogy stále více poznamenává lidské chování: omamný prostředek se stává měřítkem času, kterému se všechno podřizuje -osobní vztahy, práce, jídlo, spánek, a navíc stále více pohlcuje celého člověka, protože určuje lidské myšlení a city. Ten se stále více soustřeďuje na to, aby si drogu opatřil, a zajistil tak „nepostradatelný" prostředek ke své existenci. To utváří i jeho společenské chován í: začne se hlásit pocit viny - tu ale stále vytěsňuje. Vytváří si vlastní svět, který je zcela uspořádán podle drogy a jehož cílem je zajistit její dosažitelnost. Život se tak stále vice zužuje a fixuje na jedno jediné. I když si to dotyčný nejprve ještě uvědomuje, nemá již dostatek sil to změnit, což je na závislosti to tragické.

Za čalo to přáním po intenzivnějším, svobodnějším, naplněnějším a šťastnějším životě, po rozšířeném vědomí, s touhou pozdvihnout se z nízkosti a frustrací všedního dne. Být „high", když na tom záleží; cítit se silný, když to člověk chce a potřebuje; zažít nové světy, učinit nové zkušenosti a rozšířit své vědomí; nebýt omezencem mezi omezenci, ale někým pozoruhodným, a když ne pro své výkony, tak alespoň v pocitech. Tak to jde nějaký čas. Pomáhá to, dokud účinek drogy nevyprchá a není nutné ji nahradit nějakou silnější. Nakonec si ale vytvoří návyk vlastní dynamiku -a tu již nelze zbrzdit ani podrobit kontrole.

N ásleduje něco zcela jiného, než dotyčný hledal - přímo přesný opak: ztráta svobody, slabost, zahanbení, zklamání sebou samým, frustrace, opovržení ostatními a sebou samým - a přitom všem jen malé vyhlídky, že bude opět lépe. Při hledání štěstí skončil člověk u návyku.

Z ávislost může být také podmíněna psychicky; například žravost, touha po odplatě, hádavost a chorobné sledování televize; choroby, které se často ještě neberou vážně snad proto, že zdánlivě neodpovídají klasickým symptomům návyku. Tyto sklony mohou být vyvolány poruchami ve struktuře, resp. vývinu dotyčné osobnosti. Jejich původ může mít kořeny v silném znepokojení již během raného dětství.

Probl émy s orientací vytvářejí nebo podporují vznik závislostí stejně tak často, jako mohou opakující se zklamání vést k fixacím. Zvláštní je, že doba a společnost, které dávají lidem větší možnosti než předchozím generacím, nevedou k větší spokojenosti, klidu a pocitu všeobecné jistoty, ale způsobují spíše opak. Lidé si připadají prázdní, nenaplnění, přebyteční a neumějí s těmito pocity a náladami zacházet. Vyhledávají pak hmatatelné, vždycky zvládnutelné a lehko dosažitelné prožitky úspěchu. Ty mohou být neškodné (jako třeba pojídání sladkostí - pokud nevede ke žra-vosti) nebo vést během relativně krátké doby k závislosti a návyku, jako např. pití „z nudy", případně se mohou transformovat do hněvu, resp. frustrace. Každý požitek lze zvětšit a ten se tak stává nebezpečným původcem závislosti. Rozmanitost závislostí a jejich potenciální nebezpe čí jsou bohužel stále většinou podceňovány - přitom jde o jev, který vlastně stojí na počátku každé závislosti a návyku.